Méně známá a do češtiny dosud nepřeložená kniha Martina Bubera vznikala v době druhé světové války. Autor v ní vychází z předpokladu hluboké společenské krize, které lze čelit pouze důsledným promýšlením kořenů naší civilizace. Vlastním námětem jsou rozličné reformní pokusy 19. století, jež reagovaly na dějinném důsledky Francouzské revoluce. Buber zasvěceně podává charakteristiky Saint-Simona, Owena a Fouriera, tedy těch, pro které Marx z pozice centralizovaného socialismu razil pojem „utopičtí socialisté“. Autor přesvědčivě odhaluje zdroje utopického přesahu nejen u jednotlivých osobností, ale také u Marxe samotného. Poměrně detailně si přitom všímá konkurence mezi různými ideovými východisky. Oproti zpozorovaným mezím Marxova přístupu zkoumá a problematizuje myšlenky Proudhona, Kropotkina či Landauera.
Buber se domnívá, že názorový střet rozličných návrhů na reformu společnosti trpěl přílišným sklonem k vytváření abstraktních myšlenkových schémat, čímž byla připravována půda pro převahu dogmatické předsudečnosti. Kritické hledisko se v Buberově díle proměňuje v okamžiku, kdy začne pojednávat o dějinné výjimečnosti zakládání kibuců. Na základě předložené typologie uspořádání lidského soužití dochází k závěru, že utopičnost předchozích reformních pokusů získává v tomto novém typu předpoklady pro uskutečnění. Buber opírá své přesvědčení o svou zkušenost s realizací kibuců. V závěrečných pasážích své knihy rozvíjí představu o zastupitelském systému. Domnívá se, že tato nová forma společenského uspořádání nabízí možnost, jak se vyvarovat dosavadních sklonů zastupitelského systému, jimiž jsou podpora politické centralizace a marginalizace voličské masy.
Buberovo dílo Cesty do utopie odkrývá takový rozměr jeho myslitelské osobnosti, jaký se v dosud přeložených Buberových knihách objevuje jen náznakově. Z hlediska aktuálnosti tématu se dle našeho soudu jedná o věrohodně zachycený pokus nalézat určité východisko z obtíží, které do značné míry provázejí i současnou společnost. Neméně důležitou hodnotou Buberovy knihy je však i jeho historické svědectví. A to nejen o době, o níž pojednává, ale také o jeho dobově podmíněném ideovém zápasu.
