Román Vlak naděje z pera britsko-americké autorky Christiny Baker Klineové je inspirovaný skutečnými událostmi. Vypráví o tom, že občas musíme něco ztratit, abychom něco podstatného našli.V jednom z posledních vlaků naděje, které od poloviny 19. století v Americe odváželi sirotky z přelidněného New Yorku k náhradním rodinám na Středozápadě, sedí také devítiletá Niamh. Píše se rok 1929 a Niamh, která přišla o rodinu po velkém požáru na newyorské periferii, cestuje díky organizaci Pomoc dětem vstříc nejisté budoucnosti. Co ji v ní čeká? Najde přes řadu bolestných ztrát své štěstí?
Podobná otázka zní v hlavě i sedmnáctileté Molly v roce 2011. Po smrti milovaného tatínka střídá jednu pěstounskou rodinu za druhou a jde z průšvihu do průšvihu. Za ten poslední musí na veřejně prospěšné práce: bude uklízet v podkroví devadesátileté paní. Protnou se osudy těchto dvou žen? A dostanou odpovědi na své otázky?Podle New York Times bodovala kniha Vlak naděje v žebříčku bestsellerů několik desítek týdnů a na Goodreads si vysloužila přes třináct tisíc recenzí.
O autorce
Christina Baker Klineová (*1964) se narodila a chvíli vyrůstala v Cambridgi, odkud se s rodinou přestěhovala do USA. Do Cambridge se však vrátila a vystudovala literaturu na místní univerzitě. Ve studiích pokračovala na univerzitách ve Virginii a na Yale. Přestože vystřídala řadu zaměstnání (dodavatelka jídla či šéfkuchařka), v současnosti se již plně věnuje literatuře. Je autorkou pěti románů, Vlak naděje je prvním přeloženým do češtiny. Tento román si v USA vysloužil řadu nadšených ohlasů a dlouho se držel na předních příčkách v žebříčcích čtenářské oblíbenosti. Tzv. vlaky naděje a jiné historické události však Klineové pouze posloužily k tomu, aby na jejich pozadí vytvořila dojemný příběh o odvaze jednotlivce, naději a síle přátelství, které se rozvinulo mezi devadesátiletou ženou a sedmnáctiletou dívkou. Autorka v současné době žije s manželem a třemi syny v Maine.
Ukázka z knihy Vlak naděje
Molly přes zeď slyší, jak o ní v obývacím pokoji hned za dveřmi mluví její pěstouni. „K tomuhle jsme se neupsali,“ říká Dina. „Kdybych věděla, že s ní bude tolik problémů, nikdy bych s tím nesouhlasila.“
„Já vím.“ Ralphův hlas zní vyčerpaně. Molly ví, že to on chtěl být pěstounem. Kdysi dávno byl „problémový mladistvý“, jak jí jednou bez okolků řekl, a sociální pracovník ve škole ho zapsal do programu Velký bratr. Vždycky cítil, že ho jeho velký bratr – nazývá ho rádcem – udržel na správné cestě. Ale Dina byla k Mol-
ly od začátku nedůvěřivá. Moc tomu nepřispělo, že chlapec, kterého měli před Molly, se pokusil zapálit základní školu.
„Mám dost nervů v práci,“ zvýší hlas Dina. „Nepotřebuju doma ještě tohle.“
Dina pracuje jako dispečerka na policejní stanici v Spruce Harbor, což Molly nepřijde zrovna stresující – pár opilých řidičů, sem tam nějaký monokl, drobné krádeže a nehody. Pokud má člověk někde dělat dispečera, jen těžko si lze na světě představit méně stresující místo než Spruce Harbor. Jenže Dina je od přírody přecitlivělá. Rozhodí ji i maličkosti. Jako by předpokládala, že všechno půjde dobře, a když je to jinak, což se samozřejmě stává často, je překvapená a naštvaná.
Molly je pravý opak. Za sedmnáct let jejího života se toho pokazilo tolik, že si zvykla to očekávat. Naopak, když se věcí daří, nějak neví, co si myslet.
Přesně to se stalo s Jackem. Když Molly loni v desáté třídě přeřadili na Mountdesertskou střední školu, zdálo se, že se jí většina dětí snaží vyhnout. Všichni měli své kamarády a party a ona nikam nezapadala. Ne že by se o to zvlášť snažila. Ze zkušenosti ví, že vypadat drsně a divně je lepší než budit soucit a být zranitelná, a gotické oblečení používá jako brnění. Jack se jako jediný pokusil přes něj dostat.
Stalo se to uprostřed října na hodině společenských věd. Když došlo na rozdělení do skupin kvůli projektu, Molly byla, jako obvykle, páté kolo u vozu. Jack ji požádal, aby se připojila k němu a jeho partnerce Jody, která z toho rozhodně nebyla nadšená. Molly se celých padesát minut vyučovací hodiny cítila nesvá. Proč je tak milý? Co od ní chce? Je to jeden z těch kluků, kteří si rádi začnou s divnou holkou? Ať už mu šlo o cokoliv, nehodlala na to skočit. Stála stranou se založenýma rukama a shrbenými rameny, tmavé rovné vlasy jí lezly do očí. Když se jí na něco zeptal, pokrčila rameny a odsekla, ačkoliv je bedlivě sledovala a svůj díl práce udělala. „Ta holka je sakra divná,“ slyšela utrousit Jody, když po zvonění odcházeli ze třídy. „Mám z ní hrůzu.“ Když se Molly otočila, Jack se na ni podíval a překvapivě se usmál. „Myslím, že je tak nějak super,“ řekl a stále se díval na Molly. Poprvé od nástupu na tuhle školu si nemohlapomoci a úsměv oplatila.
Během následujících měsíců se Molly dozvěděla něco víc o Jackově životě. Otec byl dominikánský potulný dělník a matku potkal, když sbírala borůvky v Cherryfieldu. Ona otěhotněla, on se odstěhoval zpátky do Dominikánské republiky, začal si s místní dívkou a už se nikdy neukázal. Matka se nikdy nevdala a pracuje pro bohatou starší dámu v sídle na pobřeží. Podle všeho by Jack měl být taky outsider, ale není. Má něco do sebe: okázalé pohyby na fotbalovém hřišti, okouzlující úsměv, veliké hnědé oči s neuvěřitelně dlouhými řasami.
