Na Svět knihy Praha zavítal také spisovatel a záhadolog Otomar Dvořák, který posluchačům na besedě vyprávěl o tom, jak démonické bytosti z pohádek nově ožívají v české fantasy literatuře a filmu. Nakladatelství Čas nedávno vydalo autorovu knihu Ďáblův klíč.Otomar Dvořák je vynikající řečník a hovořil téměř bez zastavení. Dejme mu tedy slovo:
Pekelné klíče byly knihy, které se opisovaly a pomocí nich bylo možné vyvolávat démony, bytosti, které mohly člověku splnit přání. Já bych chtěl jedním takovým klíčem otevřít jednu zvláštní kapitolu, část fantasy, které k nám přišlo prostřednictvím dvou zdrojů - Tolkiena (Pán prstenů, Hobbit) a Conana, kde se zhmotňovaly bytosti z pohádek.
Díla českých autorů nemají zdroje domácí, jsou inspirována severskou mytologií - legendy skotské, velšské, druhá linie jsou starogermánské mýty. A já jsem si pořád říkal, kde najdeme ty bytosti, které známe z pohádek našeho dětství? A přitom jsou tam. Když jsem si četl Erbenovu Kytici a jeho balady, třeba Svatební košili, tak to mi běhal mráz po zádech. K tomu se pořád vracíme, to je taková ta klasika. Pohádky v 19. století chtěly ukázat tradici národa, takže byly zpracovávány z jiného důvodu. I když je pravda, že právě Erben (inspirován i bratry Grimmovými) se snažil ukázat, že ty pohádky nejsou jen takové kratochvilné příběhy o nadpřirozených bytostech, ale že tam jde skutečně o jakési pokřivené nebo pozměněné varianty dávných mýtů, slovanských obřadů.
Prvotní horory najdeme u Boženy Němcové. Málo se ví, že průkopníkem fantasy je N. V. Gogol. V jednom z jeho příběhů upadne mnich do osidel čarodějnice, kterou nakonec umlátí k smrti. Pak najednou vidí, že se mrtvola proměnila v krásnou dívku. Mnich se vrátí do kláštera, kde má pro něj představený úkol. Nějaký statkář si žádal, aby hlídal tři noci nad rakví jeho právě zemřelé dcery. Přijde tam a zjistí, že je to ona čarodějnice, kterou ubil. Mnich to tam vykropí svěcenou vodou, připraví si amulety a zaříkávadla. Třetí noc povolá na pomoc krále nicoty, kterého se všichni bojí. Vypadá, že je slepý, protože má víčka tak dlouhá, že mu překrývají oči a když se zastaví, jeho skřetovití pomocníci mu nadzvednou víčka a jeho pronikavý pohled, před kterým se nikdo neschová vnikne do duší a rozvrtí je, otevře cestu zlu do lidských duší. Jestli je tam zárodek zla, tak to člověka zničí. Mnich má samozřejmě tu vinu, že ubil čarodějnici, má tam to černé zrníčko zla, který pod pohledem vypučí a roztrhá ho na kusy.
Tento příběh fascinoval další autory. Když si vzpomenete na první povídku Sapkowského Zaklínač, kterou se vlastně proslavil a současně uvedl do světa svou postavu, tak to je příběh o tom samém. Zaklínač přichází do městečka, kde dojde ke krvesmilnému sblížení knížete se sestrou, z něhož vzniklo prokleté dítě, které se narodilo mrtvé. To uložili do rakve a k jejich zděšení rostlo, rostlo až dosáhlo dospělosti a pak se z něj stala striga, která trhá lidi na kusy, požírá je a saje jim krev. Terorizuje městečko každou noc, nikdo si s ní neví rady, a tak zavolají zaklínače. A tady se poprvé v příběhu objevuje tato později slavná Sapkowského postava a ukáže se, jakou má nad všemi moc.
Tedy Božena Němcová i Sapkowski vypráví pořád tu stejnou pohádku. O Sapkowském se říká, že jako první uvedl do světa fantasy slovanskou mytologii. Když se vrátím k českým pohádkám, kde se vyskytují víly, vodníci, hejkalové, polednice a podobné bytosti, které zachytil Erben ve svých baladách, jde o to, jak je uchopit. Dlouho to u nás nikdo neuměl. Vždycky se to dělalo tak, že když se vytáhly ty pohádkové bytosti do nějakého nového příběhu, tak tam vystupují spíš jako humorné figurky. Například česká varianta Sny noci svatojánské, což je vlastně Jiráskova hra Lucerna, kde vystupují vodníci, ale jsou to takoví humorní strejcové, kteří se tam naivně zamilovávají do schovanky mlynáře. To jsou pořád takové roztomilé figurky. Aby někdo vytáhl nějaký epos, který by šel rozehrát, tak u nás dlouho nic takového nebylo. Teď se zdá, že se začíná blýskat na lepší časy. Vstoupili do toho zajímaví autoři z různých končin. Je velmi zajímavé, že český mýtus oživil Slovák Juraj Červeňák, který sáhl do starých českých pověstí a vytáhl odtud Kazi, Tetu, Libuši a silného bijce Bivoje, kteří ožívají opravdu v tom děsivém původním smyslu.
Další autor, který vlastně ani není počítán do fantasy, je Miloš Urban, který zasáhl do žánru fantasy novelou Pole a palisáda. Tam nechává Libuši putovat za Přemyslem přes posvátný háj, kde na něj útočí různé démonické bytosti v pozoruhodných převlecích. Berou na sebe různé masky zvířat nebo rostlin a podobně.
Víly, rusalky a jezinky oživil další autor české fantasy Zdeněk Žemlička. Ten hodně zabředl do staroslovanské atmosféry a vysloveně tam má bojovné víly, které nemají nic společného s vílami, které tančí někde na paloučku. Jsou to víly bojovnice, které se nebojí krve.
Zajímavé je, jak se tyto věci objevují dál. Samostatnou kapitolou jsou vampýři, upíři, kterou začala Jenny Nowak, autorka, která k tomu má až osobní vztah. Dále je to například Pavel Renčín a jeho městské války.
Mě to samozřejmě jako autora taky vždycky lákalo, abych se ponořil do české mytologie, abych nepoužíval tu zajetou severskou a tolkienskou. Tak už před lety jsem začal zpracovávat takového hrdinu, který prochází jakousi mýtickou krajinou známou z českých pohádek. A postupně jsem tvořil román Sekera strážců. Je to vlastně příběh mladíka, jeho zasvěcovací cesta. Žije v chatrči s matkou, která je zřejmě čarodějnicí, a jeho otec je strážce, který hlídá hranici, za níž začíná zlo. Jedné bouřlivé zimní noci tam vtrhne jakási strašná síla, která toho otce zničí. Aby zastavil tu strašnou sílu, tak obětuje sám sebe. Má dědičnou posvátnou sekeru strážců se zvláštní čepelí, na níž jsou vyryté runové znaky. Touto čepelí si rozřízne hruď a krví napojí strom. Tím vytvoří nepřekonatelnou hráz pro ten obrovský větrný vír, přes nějž se tento ledový drak nemůže dostat. A protože otec se obětoval a syn ještě nebyl zasvěcen, vyráží na cestu do hor, aby ledového draka zastavil dřív, než bude další zima. Celé putování má s sebou zvláštní bytost, skřítka, kterému říkám Gnóm, abych ho odlišil od tolkienovských trpaslíků. Je to miniaturní skřítek, kterého nosí v kapse. Vznikl z kořene mandragory a čím je menší, tím je domýšlivější chrlí přísloví, ponaučení a vnáší do příběhu komický prvek. Cestou se hrdina potkává s bytostmi, které známe z pohádek - polednice, čarodějnice, setká se s upírským hrabětem na zříceném hradě, vodníkem v močále. Bytosti mají atributy, které jim patří a chovají se jako démoni, ne jako hravé figurky z pohádek.
