V únoru proběhla v Domě knihy v Ostravě beseda a autogramiáda se spisovatelkou Kateřinou Dubskou, která na podzim loňského roku vydala u nakladatelství JOTA titul s názvem Dcery. Ve svém druhém románu autorka vypráví příběh čtyř generací své vlastní rodiny, kdy se děj se ze Slovácka přesouvá do Prahy a do severních Čech. Zpočátku je velká stmelená rodina schopná společně čelit dopadům dějinných zvratů české historie, která až tragicky poznamenává osudy některých jejích členů. Pestrá mozaika příběhů rodičů, dětí a vnuků nenechá čtenáře vydechnout svou někdy až brutální energií, přesto dává naději, že i sebetěžší rodinnou historii zatíženou mlčením a tajnostmi lze unést i zvládnout a hlavně ji nepředávat dalším generacím.
PhDr. Kateřina Dubská vystudovala Střední knihovnickou školu a Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (obor andragogika a sociologie dospělých). Patří k zakladatelům nakladatelství a vydavatelství Computer Press a založila i vydavatelství ERA, které se specializovalo na odbornou literaturu z oblasti architektury a stavitelství. Za jejího přispění vyšly publikace jako Josip Plečnik, Nové městské prostory, Duch místa nebo Sídelní kaše. Iniciovala vznik časopisu ERA 21, který je uznávaným českým magazínem o architektuře. V roce 2000 založila Nadační fond Verda, který se zaměřuje na podporu nadaných romských studentů. Byla jednou z iniciátorek vzniku občanské koalice Nádraží v centru a referenda o poloze brněnského hlavního nádraží. Spoluzaložila občanské sdružení Brno, věc veřejná, které především díky výstavám Brněnský chodec iniciovalo otevřenou debatu o stavu kvality a vzhledu brněnských veřejných prostor. V letech 2006–2010 byla za Stranu zelených brněnskou zastupitelkou. Nyní je krajskou předsedkyní SZ ve Zlínském kraji. V současné době žije v Bílých Karpatech, věnuje se psaní knih a ekologickému zemědělství. V dubnu 2013 vyšel její první román Člověk Gabriel a v roce 2015 druhý román Dcery.
Oproti knihy Člověk Gabriel je první kapitola vaší nové knihy Dcery poměrně syrová. Nebála jste se začít nový román takto?
Já jsem na to poměrně dlouho upozorňovala všechny čtenáře, kteří se ptali, kdy bude pokračování Člověka Gabriela, ať nečekají, že to bude pokračování, že to bude úplně něco jiného. Dokonce jsem se dočetla, že čtenářka se po první kapitole vyděsila, že jsem podlehla dobovému trendu a začala jsem psát nějaké Odstíny, ale další kapitoly jí z toho vyvedly.
Hodně se tam projevuje historické období, objevují se tam milníky naší země. Jak těžké je psát historickou prózu?
Já si nemyslím, že by to byla úplně historická próza. Odehrává se to po dobu 100 let, ale myslím si, že tam ta historie vstupuje tehdy, když ovlivňuje konkrétního jedince v příběhu.
Jak velkou inspirací je vám kraj a lidé, kde umisťujete děj svých knih?
Tak moje první kniha se odehrává na Slovácku, které v tom odehrálo velkou roli. Já na Slovácku žiju a vždy to byla má oblíbená destinace. Žila zde i má babička a velice jsem se tam vždy těšila.
Takže máte určitý vztah k tomuto kraji...
Určitě. Já jsem se vrátila kruhem. Naše rodina obešla celou republiku, abych se zase vrátil na Slovácko.
Dostáváte často dotazy od svých čtenářů na míru autentičnosti postav? Která osoba je konkrétní kterou postavou ve vašem rodokmenu a podobné dotazy?
V novém dotisku bude i rodokmen, aby se v tom lidé vyznali.
Velice zajímavá je i vizuální stránka u vašich knih. Jsou velice krásné a zaujmou na první pohled. Máte v tom nějaké slovo?
Snad jsme za tu první knihu dostali i nějaké ocenění. Já se přiznám, že jsem měla trochu jinou představu o té druhé knize. U Gabriela bych řekla, že je místy až geniální. Ale druhá kniha klame tělem.
Román Dcery označilo již několik čtenářů jako knihu, ke které se chtějí vracet. Jaká kniha patří do této kategorie pro vás?
To jsem zjistila teď, když jsem měla chřipku. Co život dal a vzal od Betty MacDonaldová, ta je naprosto jasná. Já mám spoustu knih, ke kterým se ráda vracím.
Sbíráte už materiál na další román?
Bydlím v kraji, který je obrovsky zajímavý. V tom kraji se odehrála spousta událostí za posledních tisíc let. Vždy tudy procházela spousta nájezdníků a děly se zde velice zajímavé věci. Zajímá mě poslední dobou historie, takže asi na toto téma bude další kniha.
Takže se neplánujete odklonit od historické inspirace třeba k těm Odstínům?
Ne, to už někdo vymyslel, to bych se opakovala.
Dá se říct, že vám sami čtenáři nosí příběhy ze svých rodin a ze svých osudů?
Nosí, ale pak mám pocit, že se obávají, abych to o nich nenapsala. Někdy se dozvídám úplně příšerné historky.
