Když jste během svého působení v Transparency International začínal, s jakými nadějemi či iluzemi jste vstupoval a které z nich vás během let nejvíce zklamaly?
Měl jsem ideály a snad je ani cestou úplně neztratil. Ale bojovat s velkou politickou korupcí, miliardovými kauzami, oligarchií a někdy i organizovaným zločinem, to vás dost obouchá, ovlivní i osobní život a na iluze už moc prostoru nezbývá. Musíte být hodně pragmatický, strategický, dobře volit priority a být rád i za drobné úspěchy. Je to hodně tvrdá branže, to fakt není sluníčkové blbnutí. V knize nabízím svůj osobní pohled, vlastní zkušenosti, moji interpretaci kauz, sektorů i jednotlivých vlád, kontroverze, ostré konflikty. Nabízím svůj subjektivní pohled, jak to funguje v zákulisí, jak se financuje politika, jak se tvoří kandidáti na funkce, jak se vedou trestní bitvy, jak funguje policie a justice, jak se vyvozuje politická odpovědnost. Na jednotlivých kauzách popisuji model fungování jednotlivých sektorů a chyby systému. Jsem v té knize hodně kritický k politikům, máme od nich chtít mnohem lepší výkony, než předvádí. Ale jsem kritický i k sobě, a dost osobní. Ta kniha nehladí po srsti, je v mnoha částech asi i temná, ale snad nabízí i nadhled a humor. Nakonec nejde o život, aspoň většinou.
Kdo a proč přišel s návrhem na vznik knihy Kauza Česko?
Měl jsem vlastní potřebu udělat kritickou reflexi své docela unikátní zkušenosti, chtěl jsem to sepsat. Doba je dnes strašně rychlá, události se valí kolem a obratem zapomínají. Žijeme v dost zběsilé době. Podle mě potřebujeme více chápat naše nedávné dějiny, naši současnost, kriticky ji analyzovat. A moje chuť toto sepsat se potkala s ochotou nakladatelství Práh tu knihu vydat. Navrhuji směrovat naši zemi ke Druhé polistopadové republice. Potřebujeme nový začátek, novou vizi a horizont. Jinak se budeme dál mlátit po hlavách, povedeme tuto zavilou občanskou válku bez krve a smyslu, nebudeme se poslouchat, ani si rozumět. Rád bych, aby nad tím politická třída i veřejnost začala přemýšlet a naznačuji konkrétní směry, jak k tomu jít. Naše země podle mě potřebuje spoustu změn a reforem. Navrhuji, jak upravit některé instituce a budovat stát, aby odpovídal současnému světu. Kdyby ta kniha vzbudila debatu tímto směrem, tak budu velmi spokojený.
Jakým způsobem jste vybíral, které informace v knize zveřejnit a které ponechat mimo „světlo“?
Napsal jsem toho v první verzi dvakrát víc, než je nakonec v knize, ale kniha nemůže mít tisíc stran, tak jsem škrtal. A třeba by mohl být i druhý díl, pokud to bude čtenáře bavit. Vybíral jsem kapitoly, kauzy a situace, na kterých chci vysvětlit hlubší strukturální problémy. Třeba jako ilustraci nefunkčního systému zbrojních zakázek – popsal jsem několik akvizic, kde ukazuji, proč se to pořád opakuje, a je jedno, jestli jsou to Gripeny, Pandury nebo vrtulníky. Mohl bych popsat i další případy, ale ten systém je pořád stejný. Nebo proč a v čem špatné řízení nemocnic vede ke kauzám typu Motol, Homolka nebo IKEM. V čem současné financování sportu vede k dalším a dalším průšvihům. Ale upřímně nejsem úplný „sebevrah“, abych psal úplně naplno všechno, co se v zákulisí politiky a byznysu děje.
V jakém smyslu by podle vás Kauza Česko mohla (nebo měla) ovlivnit veřejnou debatu? Jaký byste si přál, aby měla dopad?
Učím pravidelně studenty na výškách a vidím, že pro ně vše, co se odehrálo před pár lety, je vlastně pravěk. A tak to máme všichni, zapomínáme. A pro tyto přemýšlivé studenty i všechny lidi napříč generacemi, svou knihu nabízím. Jako kontext, reflexe, paměť toho, co se odehrálo ještě nedávno, ale výrazně to ovlivňuje současnost a budoucnost. Není to kronika kauz, doufám, že to je živá a ostrá analýza, kde si lidi řeknou, aha, tak proto se stalo to či ono.
Jak hodnotíte zpětně své roky v Transparency International – co považujete za svůj největší úspěch?
To není snadná otázka, nejsou to memoáry, na ty jsem snad ještě celkem mladý. V knize se snažím být hodně sebekritický, ukázat i chyby, které jsem udělal. A popsat ten kontext, kdy se rozhodujete podle informací, které v ten moment máte, máte kolem sebe opravdu malou armádu. Realita nevládek je, že permanentně nemají peníze a kapacity, a zároveň se od nich očekávají až nereálné výsledky. Transparency stála proti obrovským ekonomickým a byznysovým zájmům, které nemají žádné limity ani skrupule. Těm jsem chtěl komplikovat jejich kšefty a dojení veřejných rozpočtů. Mnohdy se to povedlo, zastavením ekologického supertendru jsme jednorázově ušetřili Česku 35 miliard na jediné zakázce. A takových bitevjsme odehráli stovky. Ale není to sprint, spíš maratón, každá kauza i legislativní bitva trvá dlouho.
V knize se věnujete i osobním pocitům euforie, zmaru a vyhoření. Co vám pomohlo znovu najít motivaci k pokračování v práci pro veřejný prostor, i když boj s korupcí často působí marně?
Proti korupci v politice verbálně bojují ti největší gangsteři a zloději, to je smutná a absurdní podívaná. Devalvuje to vše a lidi naopak nevěří ničemu, to je ale jejich záměr. Často jsem měl pocit zmaru a únavy. Je to jako když lovíte v řece ryby, pár jich chytíte, ale moc dobře vidíte, kolik dalších jich kolem nohou proplave, nemáte kapacitu jich pochytat víc. Ale chci ukázat i naději a snad užitečné vhledy, jak na to jít, co funguje, co má smysl dělat, aby se neprošlapávaly ty stejné slepé uličky. A taky odvahu a vytrvalost lidí, kteří jdou za svou představou a věci nakonec dokáží změnit, to zaslouží ocenit.
Jaké jsou podle vás některé ze současných podob moci, které ovlivňují naši společnost a budou důležité i v následujících letech?
Ve větší části knihy popisuji oligarchii, fenomén, který do značné míry mocensky ovládá Česko, jeho politiku, byznys i zákulisí. Jak oligarchie vznikala, jak funguje, jaké má zájmy, jak si hájí své zájmy, jak to hraje. Tyto multimiliardáře, tuto vrstvu moci chci nasvítit a analyzovat, protože bez toho jen sledujeme únavné herce (politiky), kteří nám předvádí své divadlo. Potřebujeme vidět ty režiséry a scenáristy v pozadí. I o tom je moje kniha.
Začátkem října proběhly parlamentní volby. Co vás u výsledků potěšilo a co naopak znepokojilo?
Prohrála politika gest a kýče Fialy a Rakušana, kterou už společnost odmítla, svou neschopností předali Babišovi vládu na zlatém podnose. Ten se vrátí jako Babiš 2.0, je poučený, nezakecá se. Pokud bude mít ve vládě Klausovy Motoristy a nesourodý gang kolem Okamury, bude to občas strašná vládní podívaná. Přijde éra kšeftování o každý hlas, spousta zákulisních obchodů, a nakonec dost nestabilní vládnutí. Nedivil bych se předčasným volbám po nějaké době. Ale že se úplně normálně vystřídá vládní garnitura, může upustit páru v naštvané a hodně rozdělené společnosti. V dalším období to bude tvrdá zkouška funkčnosti našeho právního státu, institucí, justice, médií, ale Česko to ustojí a zvládne. A zase budou další volby, které mohou dopadnout jinak, potřebujeme jen výrazné lídry, ne klauny.
Text: Markéta Bolfová
Foto: archiv autora
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
