Zrychlila doba? Kdo ví... Ale Miloň Čepelka, alespoň pokud jde o poetickou formu v této knize, zrychlil bezesporu. Mezi druhým a třetím svazkem čekali haikumilové dlouhých osm let, a teď na čtvrtý jen dvě. A je to dobře. Znovu se mohou ponořit do magické triády pět-sedm-pět a nahlédnout do básníkovy duše mezi rozletem a úsporností. Mění se doba? Opět to není jisté. Ovšem měníme se my, a je to přirozené. Už svatý Augustin říkal: „Jací jsme my, taková je doba.“ V Deníku haiku 4 ubylo nymf – a zůstala ta jediná, věrná a milující průvodkyně. Ubylo střídání nálad, a zůstala na první počtení možná temnější, přesto optimistická; a víra, že nás Bůh ani dobří lidé nenechají na holičkách. A snad ubylo i soukromých postřehů ve prospěch veřejných – leč kdo autorovu tvorbu zná, ten se nemusí obávat, že by snad pro lidstvo zapomínal na člověka.

„Vnímejte, čtěte, přemýšlejte… a žijte!“ – jako by nám říkal básník, který se jistě neloučí nadlouho. Ani vy se s Deníkem haiku 4 nelučte po prvním přečtení. Vychutnejte si ho podruhé, objevíte nové tóny a vrstvy.