Prvním hlavním hrdinou je Cameron, vyzáblý klučina milující umění stejně jako Lucindu, mrtvou dívku. Všichni na škole se postupně dozvídají, že jí byl posedlý. Že ji tajně pozoroval a maloval. A jak už to tak bývá, děti jsou zlé a Cameron se tak stává jedním z podezřelých. Jeho postava je v mnoha směrech výjimečná a naprosto omračující. Danye se podařilo vytvořit dokonale Zamotaného chlapce, který si v dětství prošel traumatem ze ztráty otce – ten navíc i přes svoji nepřítomnost dokáže spojit hned dva příběhy v jeden.
Druhým hlavním hrdinou je Russ, policejní důstojník, který byl částečně pověřen vyšetřováním vraždy. Právě s ním se skrze Cameronova otce propojují dva příběhy. Russ a Lee byli totiž parťáci a Russ často vzpomíná na chvíle, které s Leem strávili. Tak jako Cameronův, i Russův život je komplikovaný a plný tajemství, které skrývá i před svojí ženou Inés a díky tomu prohlubuje tu propast mlčenlivosti, kterou si mezi sebou utvořili.
Třetím vypravěčem příběhu je Jade, spolužačka mrtvé dívky, která je ve společenském žebříčku u svých spolužáků asi na stejném místě, co Cameron. Jade má mindráky ze své postavy, ze svého vzezření, sebedůvěře jí navíc nepřidá ani její vztah s matkou, která až příliš pije a pro ránu nejde daleko. I Jade je komplikovaná a plná emocí, které nedokáže vyjádřit, navíc si myslí, že Lucindinu smrt způsobila ona. Neměla Lucindu ráda, přebrala jí kluka i práci, byla dokonalá, oblíbená a Jade si přece přála, aby zemřela.
Danye se podařilo něco naprosto neskutečného. Příběh tří lidí, který dohromady dává celý osud mrtvé dívky a otevírá skulinky k nahlédnutí do jejich životů, ale i do jiných, je tak poutavý a chytlavý, že jej jen neradi budete odkládat, ale i když to uděláte a vrátíte se k němu až později, až moc dobře si jej budete pamatovat. Jestli je to těmi třemi druhy vyprávění, které autorka použila, nebo postavami, které jsou natolik zapamatovatelné, to nedokážu říct. Tak či tak si Dívka na sněhu zaslouží patřičný potlesk.
Cameronovy pasáže jsou vyprávěny z pohledu vypravěče, stejně jako Russovy, ale každá je svým způsobem jiná. Navíc v Russově případě je jinak zobrazená i přímá řeč – bez uvozovek, jen oddělena odstavci. Už jen toto dodává příběhu na zvláštnosti a nevšednosti. Jade svůj příběh vypráví sama a občas do něj vloží kus divadelní hry, kterou nazvala „Co byste chtěli říct, ale nemůžete, abyste nebyli za kreténa.“ Jsou to vlastně její představy konverzací, ke kterým neměla odvahu.
Celý příběh je dokonale zamotaný a propletený, každá postava má svůj úkol a úděl a je spojená s někým dalším v příběhu. S postupem času se vám odkrývají další a další tajemství, další a další vzpomínky, až je vám z toho všeho úzko a vy byste byli nejradši, kdyby ten příběh byl skutečný a nejen fikce. Protože přesně tak působí. A to je to, co z něj dělá to úžasné.
Korunku navíc ještě přidává to, že po celou dobu čtení netušíte, kdo Lucindu zavraždil. Máte své tipy, myslíte si, že víte, ale na konci jste lapeni v sítích mistrovsky vymyšleného díla.
Pokud vám tedy až do teď Dívka na sněhu unikala, poohlídněte se po ní, protože rozhodně stojí za to!
Autro: Štěpánka Geryková
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.