Dominik Landsman a Zuzana Hubeňáková - Deníček moderního páru

archiv revue
Humoristé a veleúspěšní blogeři Dominik Landsman a Zuzana Hubeňáková besedovali na veletrhu Svět knihy 2017 o společném díle "Deníček moderního páru" a svých osobních životech. Při čtení ukázky z knihy se ze sálu stále ozýval smích a my věříme, že vás naše malá ochutnávka z jejich téměř hodinového vstupu zaručeně rozesměje.

Humoristé a veleúspěšní blogeři Dominik Landsman a Zuzana Hubeňáková besedovali na veletrhu Svět knihy 2017 o společném díle "Deníček moderního páru" a svých osobních životech. Při čtení ukázky z knihy se ze sálu stále ozýval smích a my věříme, že vás naše malá ochutnávka z jejich téměř hodinového vstupu zaručeně rozesměje.



Když se sejdou ženy, tak většinou nadávají na muže. Když se sejdou muži, tak ženy jako téma neprobírají. Z toho jasně vyplývá, že muži nemají vůbec žádné problémy se ženami, protože ženy jsou skvělé. Což je hezké poselství knihy "Deníček moderního páru" a myslím si, že bychom se na tom měli shodnout. Co si o tom myslíš, Dominiku?

Když se sejdou ženy, tak nadávají na muže a když se sejdou muži, tak řeší účesy a ukazují si fotky svých dětí. A vnáší do toho trošku toho estrogenu. My to takhle děláme, s klukama se scházíme, nejdřív si uděláme vlasy, nějaké hezké stíny a pak si synchronizujeme menstruaci. Prostě ty věci, které si nemůžeme normálně na veřejnosti dovolit.

Dobrá zpráva je, že už vycházíš ven. Skončila ti rodičovská dovolená, už se scházíš s muži. A jak to tedy funguje teď? 

Vozím děti do školky, takže sednu do auta, odvezu je pak jedu zpátky domů.
Rodičovská dovolená mi už skončila posledně. Nenabídli mi, že by mi ji prodloužili.

Co jsi teda dělal od té doby?

Za ten rok se dělo to, že vlastně nic. Občas něco napíšu, ve 3 hodiny jdu pro dítě a pak s ním trávím čas. To je celý můj život.

Tomu nevěřím. Podle mě vycházíš občas ven. Nechodíš do práce?

Ne, já nepracuju. Mě živí manželka.

A je tady?

Ne, není. Ona musí pracovat.

Zuzko, jak je to u vás? Ty tady manžela máš, tak pozor na to, co řekneš.

No, mě manžel taky živí, ale málo, takže jsem musela začít chodit do práce. Mám kamaráda, který se nade mnou slitoval a dal mi poloviční úvazek, což je neuvěřitelná věc. Opravdu to existuje, jsem toho chodícím důkazem.

Myslím si, že úplně za vše bude mluvit ukázka z knížky „Deníček moderního páru“. Já doufám, že se mnou budete souhlasit a že si kousek přečteme.

Včerejší noc byla fenomenální. Jindřich to říkal. Mně je to v podstatě jedno, protože mě vzruší i prudká jízda tramvají nebo náhlá změna teplot. Jestli se mu to líbilo, je to príma a bereme to jako úspěch. Jindřich mi tedy na pár vteřin ukázal své fyzické přednosti. Jiná by možná řekla, že to byla prohlídka vskutku blesková a nestojí téměř za řeč. Ale holky v práci říkaly, že je to super. Muž, který dokáže předehru i samotnou soulož zkrátit na minutu a půl i se svlékáním a možná i s nákupem, bude i v jiných oblastech lidského konání rychlý a efektivní. Na Jindřichovi je ostatně dokonalé skoro všechno. Až na vkus v oblékání.
A to, jak se směje vlastním vtipům. Stačí ho převychovat a je to. To by neměl být větší problém.
Doposud byly naše společné aktivity v režii mého vyvoleného. On zavelel a já ho následovala. Díky tomu jsme byli labutím házet zbytky pečení z popelnice, plivali na auta z mostu a zašli se projít mezi rozkvetlé květiny do Baumaxu. Jindřich v sobě má stále toho mladého kloučka, který dokáže svět vidět očima dítěte. S jeho rozpočtem, který si s dětským nezadá, se nabízelo rozehrát všechny struny imaginace a vymýšlet program tak, aby mě mohl okouzlit něčím jiným, než pouhým překládáním věcných statků a konzumováním povrchní zábavy či povrchního jídla. Byla jsem mu vděčná, že ve mně zapálil tu novou jiskru. Co jiskru, on ve mně založil požár.
Rozhodla jsem ho na oplátku pozvat do svého světa. Na večer jsem koupila lístky na divadelní představení, které podle popisu slibovalo otevřenou sondu do duše ženy. Doufala jsem, že tak snáze pochopí, jak křehké my ženy jsme a jak málo stačí, aby byla naše duše navždy zmrzačena. Hra se jmenuje“ Vagína je taky člověk“ a hraje v ní neznámá herečka, okurka a křeček. Jindřichovi jsem schválně nic neprozradila.
Koupila jsem lístky do první řady, aby měl zážitek skutečně úplný. Jen jsem mu napsala, že by bylo fajn, kdyby se oblékl trochu formálněji, než je zvyklý. Cítila jsem obrovskou radost, že mám s kým sdílet podobné téma. Představovala jsem si, jak se Jindřichovi rozzáří obličej poznáním nebo se možná rozpláče přetlakem emocí. Přehodnotí své chování k ženám, padne mi kolem krku, omluví se za všechna příkoří, která my ženy od mužů po celé generace musíme snášet.
V určený čas jsme se potkali na smluveném místě. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Jindřich přišel v zeleném saku. Jsem si jistá, že jsem dala jednoznačně najevo že já a toto sako nepatříme do stejné místnosti. Zabolelo mě u srdce.
"Tak cos vymyslela?" zahlaholil zvesela Jindřich po tom, co jsme se přivítali polibkem, který délkou i kvalitou překonal včerejší sex asi o 208 %.
"Jdeme za kulturou do divadla." hrdě jsem mu oznámila.

Ještě, než začnu číst, tak jen řeknu, jak to bylo, když jsme se Zuzkou spolupracovali na psaní knihy. Bylo to vždy tak, že jeden napsal první část kapitoly a druhý na to musel reagovat. A teď si vemte, že vám přijde text, ve kterém je divadelní hra, kde hraje okurka, křeček a ženská a vy na tom máte postavit kapitolu. Tak to jen tak na ukázku, abyste věděli, jak se nám spolupracovalo.

"Vagína je taky člověk." přečetl jsem se zděšením na plakátu.
Vůbec se mi tam nechtělo, ale Nataša vypadala, že tam jdeme.
Instinktivně jsem se sápal dozadu a co nejdál od jeviště. Nataša se vytasila se vstupenkami, které nás bezmilostně přikovaly do první řady. Podle toho, jak bylo narváno, jsem usoudil, že to bude těžce kvalitní představení. Bylo tady asi 6 diváků, respektive divaček. Všechny divačky měly knírky, srostlé obočí a asi i synchronizované periody. Feministické koleno, které močí ve stoje do pisoáru.
Jestli se provalí, že mám penis, je po mně, problesklo mi hlavou. A hnán pudem sebezáchovy jsem se sesunul dolů ze sedadla, co to šlo.
Pak představení začalo. Na pódium dorazila uřvaná ženská v roláku. Chvilku si pobrnkávala, potom se postavila zhruba doprostřed, ruce dala za záda podívala se směrem do publika a zakřičela – "muži!"
Hned potom se zcela spontánně z publika jednoznačně ozvalo – "fůj!"
Herečka znovu zařvala – "muži!" Z publika se ještě větším hlasem ozvalo – "fůůůj!"
Divačka, která seděla hned za námi se štěstím rozbrečela. Očividně ze sebe dostala všechny své bolístky. Vytušil jsem, že během několika okamžiků přijdu o penis. Snad mě Nataša ochrání. Spoléhal jsem tiše na svou milou. Nataša vypadala, že ji to baví. Napadlo mě, že bych zkusil starý trik se zíváním, objal ji kolem ramen a střihl si menší osahávačku. Ale tady, v tom estrogenem nabitém sále, by mi to asi neprošlo. Nemohl jsem dělat nic. Ani sahat na Natašu, ani vstát a odejít. Dokonce i mobil jsem měl schovaný u Nataši v kabelce, aby mě snad nenapadlo během představení surfovat po internetu. Což mě smozřejmě napadlo. Stačil by mi samotný telefon. Jenom bych ho hladil, díval se na něho a možná párkrát změnil podsvícení displeje. Všechno je lepší, než tohle peklo.
Pak se to najednou stalo. Herečka usnula. Asi skončilo představení. Z publika zazněl mohutný potlesk, dokonce hlasité pískání a výkřiky tipu – "dobře sestro!"
Také jsem tleskal, dokonce jsem se i rozbrečel, štěstím, že už je konec.
Když ale na podium přišla další ženská, myslem jsem, že mě trefí.
Druhá herečka začala vykřikovat něco jako, že si představení zopakujeme. Sesunul jsem se k podlaze a zapřísahal Nataše, že půjdeme domů. Nataša svolila a hromadným úprkem jsme divadlo opustili.

Zuzko, vzpomeneš si ještě na to, jak jsi reagovala, když ti přišla první odpověď od Dominika na to, co jsi napsala? 

Občas jsem propadla několikadenním depresím a říkala jsem si, co s tím mám dělat. Dominik umí unikátně reagovat. Prvně jsem se smála, ale pak se to nějak srovnalo.

Co to bylo za kapitolu, u které jsi měla tyhle pocity?

Já si teď nějak neuvědomuju, jaká to byla. V podstatě každá.
Nejlepší je konec, který je na druhé straně. Dominik Landsman – Deníček moderního fotra, který si odskočil od fotrovství a Zuzana Hubeňáková - Vstupte bez klepání, která si odskočila od klepání.

Dominku, rozesmál jste Zuzčiného manžela, dokonce několikrát.
Zeptala bych se manžela Zuzky: Četl jste ty knížky?


Četl.

A je to povinné? Zuzko, přinesete knihu domů a řeknete manželovi – čti?

Když jsem potřebovala nějakou zpětnou vazbu, tak jsem mu vždy dala notebook a čekala jsem na reakci. Chvíli bylo ticho a zhruba po sedmi minutách se ozvalo – "Je to je super!"
Takže ano, dávám mu to číst. Už se naučil i to, že se má smát aspoň jednou za dvě minuty.
Jenže přišel na to, že ani to nestačí, protože já za ním vždy přiběhnu z kuchyně a ptám se – "Co? Čemu ses smál? Co bylo dobré?"

Je pravda, že oba píšete ve svých knihách o domácím prostředí, o tom co prožíváte se svými partnery a potomky. Je to jen fantazie? Nastal někdy okamžik, že by vaši partneři řekli – tak tohle v žádném případě nebude v knize?

Ne, to se u nás doma nestalo. (Zuzana)

U nás taky ne, mně dokonce manželka zakazuje dávat fotky syna na facebook a vycházet z domu. (Dominik)

Nechtěli byste psát něco vážného?

Chtěli, ale neumíme to. 

Já jsem si vždy myslela, že jste manželé a že paní Hubeňáková je Nataša... 

Fakt jo? To ale nejste jediná, kdo si to myslel. 

Takže Zuzka Hubeňáková není Nataša a není manželkou Dominika, který není Jindřich. Jsou to postavy z knížek. Zuzka tady má manžela a Dominik má také manželku, ale ta ho živí, tak tady nemůže být. Je tady nějaký muž, který byl taky na rodičovské dovolené? Troufli byste si na to pánové?

Já si myslím, že v celé téhle budově není nikdo, kdo by si na to troufnul, možná ani v Praze.

"Postřehy teplákové bohyně" jsou z dílny Zuzky Hubeňákové. Zuzko, "Vstupte bez klepání"., to byla prvotina. Vím, že kolem toho byly velké emoce, že to byl splněný sen. Teď už jsme u druhé knihy a já si pamatuju vloni, jak jsme tady všichni seděli a ty jsi říkala, že Dominik má těch knih víc a že bys taky chtěla. A už je to tady. Je napsaná, je vydaná, vytištěná. Za chvíli bude autogramiáda. Jaký to je pocit? Už se cítíš být někde jinde?

No, už jsem úplná rutinérka. Už solím co půl roku knížku, takže pro mě už to nic vlastně neznamená. Je to jako když jde člověk do práce. Prostě vysolím knihu a je to.

 
Popiš nám tu knihu. O co jde, jaká je, co máš na ní ráda ?

Navazuje na prvotinu časově, protože je to v podstatě hodně podobný styl. Jsou to krátké fejetony, které jsou ze života, ve kterých se může najít víceméně každý. První recenze mluvila o tom, že nemusíte mít ani bláznivého manžela a můžete se v tom vidět. To byl první okamžik, kdy do toho můj bláznivý manžel zasáhnul, jinak do té doby mi do psaní nezasahoval. Fejetonů tam je celá řada, je jich poměrně dost a všechny jsou takové krátké. I odezva na to je taková, že je strašně fajn si čas od času přečíst krátkou kapitolu.

Tvoje nejoblíbenější kapitola?

Já mám ráda kapitolu, která mírně dehonestuje moji maminku. Popisuji v ní, jakým způsobem jsme se dopravovaly, protože moje maminka měla fichtla, což bylo zařízení, které budilo poprask v celé vesnici a můj bratr jí ho zakázal používat, protože usoudil, že nám maminka dělá ostudu. Takže tuhle kapitolu mám moc ráda, je taková opravdu ze života a skutečně se stala.

Pak je tam ještě další kapitola, která se skutečně stala. Já jsem před chvilkou vzpomínala, jak jsme tady vloni seděli. Zuzka tady byla poprvé coby spisovatelka, takže velký zážitek. Byla tady s celou rodinou. Zjistila, že dvě pobíhající děti nejsou úplně super na veletrhu, když tady pracujete.
V knize "Postřehy teplákové bohyně" je kapitola právě z veletrhu. Řekni nám, co se tady stalo.
Vrátíme se o rok zpátky na veletrh Svět knihy z pohledu Zuzky Hubeňákové.


 Já jsem ji původně nechtěla číst, ale jak se tady dívám, tak aktéři tady snad nejsou.
 
 Celé odpoledne mělo několik zajímavých momentů, o které bych se s
 vámi chtěla podělit. Předně, Anna Geislerová má nevkusně mnoho fanoušků.
 Chudák  holka. Chvilku jsem si myslela, že jsem na benzínce před dámskými
 toaletami, ale pak se ukázalo, že na konci té fronty je člověk. Velmi smutný příběh.  V okamžiku, kdy na stejném místě měla započít moje autogramiáda, měřila fronta    jejich fanoušků už jen kilometr a půl. Vypadalo to, že budeme muset vyhlásit
 požární poplach,aby se ti pomýlení lidé vůbec rozešli. Když už jsem začala probírat s  redaktorkou strategii rozehnání davu, všimla jsem si, že na konci té fronty zfanatizovaných lidí stojí můj muž. Tváří se dychtivě, v rukách svírá fotografii paní Geislerové a nervózně podupkává. Skvělé, když to tady rozeženu holí, požádá mě můj muž také o autogramiádu. Na rozvodové papíry. Láska je láska, to se nedá nic dělat, musím počkat. Nakonec jsem se dočkala. Anna odbavila i mého muže, který s hlasitým „jupí“ přitisknul fotografii na prsa a dohupkal do davu. Omluvně na mě kývla.
Že už je s tím svým davem komparzistů opravdu trapná, ji musel nakonec elegantně naznačit pán, který ji vrazil moje knihy pod ruku.
Ano, knihy. Dvě jsou přece taky knihy.
Zasedla jsem na místo ohřáté rusovláskou, která už léta čeká, až ji můj muž osloví, a když se to konečně stane, nemá ani dost taktu na to, aby se slušností omdlela radostí nebo tak něco.
Celý hvězdný okamžik té, co se převlékala na parkovišti a podle toho taky vypadá, započala moderátorka rozhovorem. Řekla mi, že jsem moc milá a vtipná a podívala se na mě takovým tím pohledem, jakože je jí mě moc líto a něco říct musela.
Mezitím dorazil pán, který byl buď krutě vystylovaný lumbersexuál nebo opilec. Shodil pyramidu knížek, půlku zúčastněných pozurážel a pak mě na rovinu požádal, ať mu jednu knihu dám, že bude rád.
To je fér, myslím si. Knížku jsem mu nedala, protože jsem tam žádnou svou neměla a zaběhnout mu ji koupit mi tak nějak přišlo divné, když za chvíli přijdou ty davy pro podpis.
Jen co zmizel nespokojený opilec, přišel pán s bílými vlasy, bílým tričkem a bílou hůlkou. Vysvětloval nám, že se stará o převod knih do Braillova písma. Potom požádal o společnou fotografii.
"Já nemám foťák", povídám podle pravdy, "Máte vy nějaký?"
"Na co já bych tak asi měl foťák?" povídá pán a s pobavením odchází hledat fotografa nakladatelství.
Potom zapózujeme na společnou fotografii.
Mně to nedá a musím se zeptat: "A na co vám bude ta fotka, že jsem tak smělá?"
"Ta je pro vás, abyste na mě měla památku." směje se pán a odchází.
Sérii opilec – slepec, uzavírá kanec. Chlápek středního věku, který také požádá o společnou fotku.
Při pózování se mi svěří se svým letitým problémem. "Mamka mi vždycky říká - musíš se na ty ženský tak lepit? Co to je za otázku, že jo? Jasně, že musím." vyvětluje a má se co držet, aby mě nepoplácal po zadku.
Přiznávám, že autogramiáda pro mě získala velmi nečekaný spád. Rozhlížela jsem se kolem a čekala odkud se vyřítí další fanoušek s nějakou anomálií, když tu přišla půvabná žena.
Vypadala normálně, nechtěla mě otlapkávat a přiznala, že se občas potkáme na facebooku.
Zcela rozhozená faktem, že mě ta ženská snad ani neobejme, jsem ze sebe vykoktala pár vět.
Když dorazí sběrač autogramů, na lísteček se podepíšu úplně nahoru a úplně dolů.
"Ten lísteček je celý pro vás" upozorňuje mě.
"Jo, aha." jsem zvyklá psát seznamy na nákup, tam se holt nepíše doprostřed, ale člověk úsporně lepí slova pod sebou.
Poté, co prodám desítky podpisů, některé dokonce i do knihy, odcházíme do zákulisí. Tam nacházím svého muže, jak se dvěma holčičkami sedí u stolu sousedícími s Anniným.
Protože jsem velká hvězda, velkoryse na něj mávnu rukou a zamířím k baru se šampáněm.
"Skleničky došly."
"Aha."
"Do kelímku bychom to nechtěli?"
"Já nevím, pila by Angelina Jolie šampáňo z kelímku?" zajedu pohledem ke stolu Anny, která má v šampaňském servírovaném ve skleničce dokonce i jahodu.
Pozor, skleničky se našly. Na džus. No nic, holt je to šampaňské, to mi musí stačit.
Rozpřádám rozhovor se svou redaktorkou a známou fotografkou. Hovor krásně plyne, výborně se bavíme, když mě za nohu najednou zatahá malinkatý růžový človíček. Drží se za zadeček, oči vykulené na vrch hlavy a hlásí – "Maminko, utíkej, čůlat."
Ve vysokých podpatcích se utíká špatně. Ztratila jsem cenné vteřiny na startu a svou šanci neproměnila.
S plnou igelitkou biologického odpadu se uctivě loučím, přestávám si hrát na velkou hvězdu a pokorně se jako každá správná matka ubírám k domovu.
A takhle si my, světové celebrity, žijeme. Ovšem můj muž je spokojený. Jeho dítě se počůralo 20 cm od Anny Geislerové.



Text a foto: Lucie Toušová
 
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Na první pohled mě uchvátila obálka a anotace knihy mi slibovala přesně to, v co jsem doufala. A taky jsem to dostala, dokonce mnohem víc. Žádné takové fantasy jsem ještě nečetla, a to jsem celkem zvyklá na krvavé scény z různých severskýchPro citlivé povahy, kterým vadí násilí a explicita to určitě není. Autorka se s tím opravdu nepáře a pěkně vám to rozpitvá, stejně jako Nita pečlivě pitvá mrtvoly nepřirozených.
V pondělí 16. prosince jsme měli v Domě knihy vzácného hosta. Do Ostravy přijel na besedu MUDr. Tomáš Šebek, který zde představil svou knihu Objektivní nález: Moje nejtěžší mise.
Vyhrajte TraDiář 2025, který je určen pro všechny milovníky tradic, hodí se do každé rodiny – pro maminky, babičky i pro ty, kteří děti nemají. Pro všechny, kteří rádi používají tištěné diáře a chtějí se dozvědět něco víc a pomocí tradic se znovu napojit na přírodu a komunitu lidí kolem sebe. Čeká na 4 výherce!
Prémiový obsah
číst více