Spisovatelka, podnikatelka a nakladatelka Eva Tvrdá byla loni v prosinci hostem Domu knihy. Na besedě představila knihu Pandořina skříňka, která je mimo jiné dalším románem z prostředí jejího rodného Slezska.Řada Vašich knih se věnuje právě Slezsku, Hlučínsku nebo jak by se řeklo lidově Prajzké. V čem je zdejší kraj inspirující?
Pro mě je Slezsko nebo Hlučínsko, ta menší část Slezska, inspirující naprosto ve všem. Díky zvláštní historii, kterou tento kraj měl, vznikl na Hlučínsku genius loci, který je nenahraditelný a jedinečný. Takže tam ta inspirace doslova kráčí ulicemi.
Máte nějaká oblíbená místa?
Ano, mám mnoho oblíbených míst. Přiznám se, že když mi je nějak špatně a cítím se mizerně, sednu do auta a projíždím se Hlučínskem. Mé velmi oblíbené místo je kostel v Sudicích na hranicích s Polskem, je to nádherná stavba. Také mám ráda třeba pramen u Bělé, to je místo, kde je léčivá voda. A mám vlastně ráda každou vesnici na Hlučínsku. Hlavně ta krajina mě uklidňuje.
Pojďme se přesunout k Pandořině skříňce. V ní nebudeme cestovat jen po Hlučínsku. Můžete nám knihu trochu představit?
Tato kniha je volným pokračováním Dědictví. Pokud ho znáte, je to silný příběh jedné rodiny, jedné ženy ve Sleszku. Ta žena měla vnučku, kterou viděla jen jednou jako miminko v Praze a pak už na ní jen vzpomínala. O té vnučce je kniha Pandořina skříňka, kterou jsem psala velmi dlouho.
I když je ta kniha fiktivní, chtěl bych se zeptat, jestli znáte ze svého okolí nějaký střet identit? Třeba jak na sebe reagují lidé z Prahy s těmi z Hlučína a podobně?
Já to samozřejmě znám ze svého okolí. Ta reakce na lidi z Prajzké byla vždy specifická. Myslím, že lidé z knihy poznají, jak já to vnímám.
Kde se bere to soupeření, že ten, kdo je za řekou, je špatný a ten před řekou dobrý?
To je dáno zejména historicky, že ty dějiny šly všude trošičku jinak. Tam šlo spíše o takové nepochopení.
Jak se mohou čtenáři dozvědět, tak jste původní profesí učitelka. Jak na to vzpomínáte a kde všude jste učila?
Já jsem učila na více školách, ale díky osobnímu životu jsem ty místa musela měnit. Dělala jsem tu práci ráda. Něco to člověku dává.
Co konkrétně jste učila?
Učila jsem český jazyk a dějepis.
Jaké to bylo pro studenty mít učitelku spisovatelku? Jak to vnímali?
Pro ně jsem byla zejména učitelka, ale je pravda že mám mezi svými čtenáři hodně bývalých studentů.
Stalo se vám, že si vzali studenti jako referát vaši knihu?
Ne, to se mi nestalo, protože už dlouho neučím.
Máte nakladatelství a v podstatě i vaše začátky jsou o tom, že jste si knihy vydávala sama. Myslíte si, že je to dobrá cesta pro začínající spisovatele?
Já si myslím, že je to jedna z cest. Nevím, jestli dobrá nebo špatná. Pro mě by bylo ideální, že odevzdáte rukopis nakladateli a on už se o vše postará.
Vydáváte pouze vlastní knihy?
Ano, pouze vlastní.
Kdyby někdo měl hodně dobrou knihu, vydala byste mu ji?
Ne, protože už vím, co vše to obnáší a moje životní energie je pro mě tak akorát.
Co se týče vašich dalších knih, napsala jste i knihu o Che Guevarovi, což je trochu skok od Hlučínska. Co vás inspirovalo?
To byla náhoda. Setkala jsem se s člověkem, který pobýval na Kubě a pomáhal vést revoluci. Stal se tam hlavním geologem největšího naleziště niklu na světě. Taky jsem tam použila ten příběh Che Guevary, který je velmi zvláštně pojímán v literatuře.
Jaký máte názor na Che Guevaru?
Je mi ho tak trochu líto. Byl to člověk, který bojoval za své ideály, ale podle mého na konci zjistil, že to pravděpodobně nestálo za to.
Kolikrát jste u nás vlastně měla setkání se čtenáři?
Bylo to mockrát, myslím, že jsem tady posedmé. Je pravda, že píšu už dlouho. Představovala jsem tady již řadu knih.
