V mém novém románu dějiny vytvářejí pozadí, jakési osudové kulisy. To, co mě hlavně zajímalo, byly ženy a jejich životní příběhy, zkoumala jsem, jak si poradily v konkrétních historických, společenských a lokálních podmínkách se svým vlastním životem. Vlastní život si nikdo z nás nevybral, byl nám dán, aniž se nás kdokoliv na cokoliv zeptal. Všichni se snažíme naložit se svým životem co nejlépe, ale naše představy toho nejlepšího se různí, především podle toho, jaké máme předky, kteří nám předávají genetickou a společenskou výbavu, ale i podle toho, co jsme osobně prožili, v jakém prostředí jsme vyrůstali, jaké máme sny, v čem spatřujeme naděje a nebezpečí. A o tom jsem se snažila psát.
V jakém časovém období se román odehrává?
Román začíná v současnosti, poté se propadá do poloviny 20. století a postupně nás vrací zpět do současnosti.
Popsala byste nám hlavní hrdinku Veroniku? Co prožívá?
Veronika je velmi mladá žena, studentka univerzity, která se snaží v životních osudech žen, které dostala jako materiál k výzkumu, vystopovat odpovědi na své vlastní znepokojivé pocity.
Jsou všechny postavy v knize zcela fiktivní nebo jste se inspirovala skutečnými osudy?
Mojí inspirací je především historie a to, čemu jsme si zvykli říkat genius loci. Při práci na knize Města v Českém Slezsku mě některá slezská města natolik okouzlila, že v nich samovolně vznikly literární postavy. Z jejich osudů jsem pak vytvořila román Na odvrácené straně. Postavy z mých knih jsou fikcí, ale tím, jak jsou zasazeny do konkrétního místa a konkrétní historie, mají čtenáři tendenci nacházet v nich skutečné lidi. Za ty roky, co píši, jsem už zažila opravdu hodně čtenářských postřehů, které mi připadají bizarní, z některých až mrazí. Kdysi jsem měla tendenci vysvětlovat, jak to s mými postavami je, ale dnes už vím, že čtenář má při svém čtení naprostou svobodu vnímat moje postavy tak, jak je vidí on sám. Takže v případě svých literárních postav nedokážu posoudit, jak to s fikcí a skutečností opravdu je.
Co pro vás znamená Slezsko? Čím je historicky unikátní?
Slezsko je země, ve které jsem strávila podstatnou část svého života, mám ráda jeho krajinu, jeho obyvatele, jazyk, kterým se tady mluví. Vždycky se musím pousmát, když v řeči uslyším typické slezské výrazy, protože mě ta naše mluva hřeje. Když jsem v roce 2005 poprvé vydávala knihu Dědictví, napsala jsem o sobě, že jsem slezská autorka píšící česky, a tak je to dodnes. Slezsko je má vlastní identita. Jedinečnost Slezska je v tom, že přes všechny snahy vymazat ho z moderních map a odsunout ho do hluboké historie, díky síle svých obyvatel dál žije a ti, kteří ho chtěli z moderní doby odstranit, musí jeho existenci respektovat.
Jaká jsou vaše oblíbená místa Slezska? Najdeme některá z nich i v románu Na odvrácené straně?
Seznam mých oblíbených míst ve Slezsku je velmi dlouhý a některá z nich opravdu v knize nalezneme.
Jaké jsou ohlasy čtenářů na vaši prózu? Píší vám třeba pamětníci o tom, co sami zažili?
Pamětníci mi o tom, co sami zažili, píší výjimečně. Setkávám se spíš s projevy vděčnosti za to, že jsem se vyjádřila k problémům, které byly po celá desetiletí přehlíženy a násilně zamlčovány. Nedělala jsem to záměrně, jen jsem chtěla psát o světě, ve kterém jsem vyrůstala a o kterém jsem se domnívala, že mu rozumím.
Co je pro vás během psaní největší inspirací?
Mám ráda samotu, tehdy ke mně přicházejí myšlenky, které se zpočátku zdají být absurdní, ale posléze se propojí s realitou, nejčastěji na místech, která mě silně osloví. Ta místa se většinou nacházejí vem Slezsku, nebo se Slezskem nějakým způsobem souvisejí. Takže mou největší inspirací je zřejmě Slezsko.
Text: Markéta Bolfová
Foto: Miluše Veverková Pagáč
Román začíná v současnosti, poté se propadá do poloviny 20. století a postupně nás vrací zpět do současnosti.
Popsala byste nám hlavní hrdinku Veroniku? Co prožívá?
Veronika je velmi mladá žena, studentka univerzity, která se snaží v životních osudech žen, které dostala jako materiál k výzkumu, vystopovat odpovědi na své vlastní znepokojivé pocity.
Jsou všechny postavy v knize zcela fiktivní nebo jste se inspirovala skutečnými osudy?
Mojí inspirací je především historie a to, čemu jsme si zvykli říkat genius loci. Při práci na knize Města v Českém Slezsku mě některá slezská města natolik okouzlila, že v nich samovolně vznikly literární postavy. Z jejich osudů jsem pak vytvořila román Na odvrácené straně. Postavy z mých knih jsou fikcí, ale tím, jak jsou zasazeny do konkrétního místa a konkrétní historie, mají čtenáři tendenci nacházet v nich skutečné lidi. Za ty roky, co píši, jsem už zažila opravdu hodně čtenářských postřehů, které mi připadají bizarní, z některých až mrazí. Kdysi jsem měla tendenci vysvětlovat, jak to s mými postavami je, ale dnes už vím, že čtenář má při svém čtení naprostou svobodu vnímat moje postavy tak, jak je vidí on sám. Takže v případě svých literárních postav nedokážu posoudit, jak to s fikcí a skutečností opravdu je.
Co pro vás znamená Slezsko? Čím je historicky unikátní?
Slezsko je země, ve které jsem strávila podstatnou část svého života, mám ráda jeho krajinu, jeho obyvatele, jazyk, kterým se tady mluví. Vždycky se musím pousmát, když v řeči uslyším typické slezské výrazy, protože mě ta naše mluva hřeje. Když jsem v roce 2005 poprvé vydávala knihu Dědictví, napsala jsem o sobě, že jsem slezská autorka píšící česky, a tak je to dodnes. Slezsko je má vlastní identita. Jedinečnost Slezska je v tom, že přes všechny snahy vymazat ho z moderních map a odsunout ho do hluboké historie, díky síle svých obyvatel dál žije a ti, kteří ho chtěli z moderní doby odstranit, musí jeho existenci respektovat.
Jaká jsou vaše oblíbená místa Slezska? Najdeme některá z nich i v románu Na odvrácené straně?
Seznam mých oblíbených míst ve Slezsku je velmi dlouhý a některá z nich opravdu v knize nalezneme.
Jaké jsou ohlasy čtenářů na vaši prózu? Píší vám třeba pamětníci o tom, co sami zažili?
Pamětníci mi o tom, co sami zažili, píší výjimečně. Setkávám se spíš s projevy vděčnosti za to, že jsem se vyjádřila k problémům, které byly po celá desetiletí přehlíženy a násilně zamlčovány. Nedělala jsem to záměrně, jen jsem chtěla psát o světě, ve kterém jsem vyrůstala a o kterém jsem se domnívala, že mu rozumím.
Co je pro vás během psaní největší inspirací?
Mám ráda samotu, tehdy ke mně přicházejí myšlenky, které se zpočátku zdají být absurdní, ale posléze se propojí s realitou, nejčastěji na místech, která mě silně osloví. Ta místa se většinou nacházejí vem Slezsku, nebo se Slezskem nějakým způsobem souvisejí. Takže mou největší inspirací je zřejmě Slezsko.
Text: Markéta Bolfová
Foto: Miluše Veverková Pagáč
