Poprvé jsem vyrazil do Jižní Ameriky v roce 1992 a motivovala mě k tomu kniha, díky níž jsem to vše chtěl zažít na vlastní kůži. Ocitl jsem se tak ve Venezuele, a to mi úplně podrazilo nohy, bylo to absolutně monumentální. Tenkrát jsem ale netušil, že se tropická Jižní Amerika stane mým osudem.
Kolikrát jsi tam vlastně byl, máš to spočítané? A na jak dlouho tam vždycky jezdíš?
Přestal jsem to počítat, když jsem se dostal k číslu 30, takže nevím, ale strávil jsem tam několik let.
Jak se mění Jižní Amerika před tvýma očima? Když jsi tam byl poprvé, jaký na tebe udělala dojem, a jak je to dnes?
Nastalo raketové plundrování přírody nejen v Jižní Americe, ale i v Česku, na Sibiři a v Africe s po celé zeměkouli nabírá na rychlosti a myslím, že děti našich dětí už nemají šanci vidět divokou přírodu v té monumentální podobě. Nejsem pesimista, jsem pragmatik, tak to bude a tak to je. Tyto děti budou vzpomínat na přírodu, kterou my známe stejně jako my teď vzpomínáme na dinosaury.
Proč se do Jižní Ameriky rád vracíš, co tě na tom fascinuje? Máš tam pořád co objevovat, nebo to tam jezdíš kontrolovat, jak moc se to zhoršuje?
Nechodím to kontrolovat, to dělat nemusím. Ale je fakt, že prchám z místa na místo. Tam, kde jsem se cítil jako v ráji, tak za dva za tři roky je to zničené a musím hledat zase nějaká jiná místa. Upřímně řečeno, po tom pesimistickém vyznání, tak Amazonie, které je v knihách věnovaná velká část, je tak rozlehlá a obrovská, že jsou tam pořád místa, která jsou člověkem nedotčená. A to jsou ta místa, do kterých se snažím proniknout a většinou taky tajím, kde jsem byl. Jsou ještě vzácné indiánské komunity, které žijí přírodním způsobem života. To znamená, že jsou tak daleko od civilizace, že s ní nemají kontakt, ani netuší, jak se z toho pralesa dostat ven. To jsou komunity, kde mě vždycky prosí: Nikdy neříkejte, kde jste byl. Takže já to tajím.
A pořád hledáš nová místa?
Ne, mám rád místa, kde už jsem byl. Když člověk jezdí na stejná místa, tak k němu začnou hovořit úplně jiným jazykem. Až tak podesáté se tomu místu dostanete pod kůži, pod povrch. Lidé s vámi začnou jinak spolupracovat. Já při své práci ty domorodé obyvatele potřebuju, protože oni se tam vyznají, oni mají jiné oči a jiné uši než já. Já jsem Evropan, jsem zvyklý na jiné prostředí, prostě bez nich bych byl ztracený, ani bych nedokázal přežít. Takže jsem na nich závislý a musím si získat jejich důvěru. Jsem o půl metru vyšší, oblečený, oni jsou většinou nazí. Ale je to těžké, někdy to trvá celé měsíce i roky, než ti lidi mě přijmou a než vůbec pochopí, co chci dělat. Nějaké malování je pro ně neznámá věc, a dokonce oni nejsou schopni často ani rozlišit dvojrozměrný obrázek, když nemá tři rozměry. Ptají se, proč to dělám, jestli jdu hledat zlato, a já jim říkám, že jdu malovat ptáka. A oni, proč ptáka, vždyť ten je lepší na jídlo…
Jak se k nim dostáváš? Říkáš, že je to práce na řadu let. A dá se říct, že třeba dnes mezi indiány nebo domorodými obyvateli máš kamarády?
Ano, určitě. Oni v podstatě nikoho jiného moc nepotkávají. Jakákoliv návštěva je pro ty komunity obrovská událost. A nejen pro indiány. Já jezdím malovat také na různé farmy, které jsou v různých oblastech v Brazílii a Venezuele. Část těch farem je ponechána divoké přírodě a to jsou místa, kde je v Jižní Americe opravdu nejvíc divokých zvířat. Já tam o ně zakopávám na každém kroku. Na těchto farmách jsou většinou opravdoví kovboji, kteří podobně jako indiáni se moc nedostanou mimo ty farmy, oni se tam narodí i zemřou a také se moc nepotkávají s jinými lidmi. Takže když tam přijdu (a už mě za ty roky znají), je to pro ně velká událost, jsou velmi přátelští a srdeční. Mě to ze začátku až zaráželo, nemohl jsem to pochopit, a dokonce jsem si myslel, že někteří jsou „teplí“. Neznám chlapy, kteří by se ke mně chovali s takovou upřímností, srdečností a otevřeností. Pak jsem si na to zvykla a pochopil jsem, že oni ještě nejsou tak zkažení, mají jiné sociální návyky, než máme my.
Čím sis je získal, jejich srdce a náklonnost?
Když je člověk slušný, poctivý, férový, tak se domluví s každým. A oni to poznají.
A čím jim uděláš radost, kromě toho, že přijedeš? Vozíš jim něco?
Občas vozím papíry a pastelky pro děti, a když s nimi maluju, tak mi lozí po zádech a po hlavě. A myslím si, že pro ty lidi je největší odměna ten kontakt se mnou, oni si ho váží. Nemyslím to s nějakým povýšením, já si to taky velmi považuju. Jednou jsem se rozhodl, že vezmu kamaráda na kovbojskou farmu. Jeli jsme autem přes polňačky, bažiny, občas byly stromy přes cestu, a najednou se vyřítili tři chlapi na koních a mířili na nás puškami. Cítil jsem odpovědnost za tu situaci, ale také jsem se trochu bál. Vylezl jsem ven z auta, že to zařídím, načež první chlap s koněm a puškou mě zastavil a říká: Chuane, to jsi ty?! Nejdřív jsem se lekl, co to má znamenat, ale pak mi to docvaklo, že on si mě pamatuje a já jeho ne :-), viděl jsem ho snad jen jednou. Ti lidi si vás prostě pamatují, setkání je pro ně významná událost.
A rozeznáš je vůbec od sebe?
Teď už ano, samozřejmě. Ta příhoda se stala někdy v 90. letech.
Říkáš, že občas vozíš dětem pastelky. Dá se říct, že je vyučuješ tomu malování?
Ano, já to tak beru. Dokonce chodím do různých škol, takových vesnických jednotřídek, kde nemají učitele na výtvarnou výchovu, takže den dva tam s nimi jsem, namalujeme si třeba i trička, která přivezu, pak se všichni vyfotíme, oni něco recitují, já tomu nerozumím...
Dotazy z publika
Jak se domlouváte, jak komunikujete s těmi domorodci?
Komunikace je samozřejmě důležitá, takže jsem se naučil španělsky. A pokud mi nerozumí, protože neumí španělsky, tak mám k sobě nějakého člověka, který mluví domorodými jazyky a zprostředkovává tu komunikaci mezi námi.
Jsou ta zvířata pro vás nebezpečná? A kdy jste měl nejbližší kontakt s jaguárem?
Člověk si musí dávat trochu bacha. Ale zvířata nebezpečná nejsou. Co je opravdu nebezpečné, tak to jsou lidi, na ty si opravdu dávám pozor. Byl jsme dvakrát přepadený a jednou s manželkou, která se mnou jezdí. To po nás stříleli a mysleli jsme, že se to nedá přežít. Nakonec to dopadlo dobře, ale byli jsme v šoku. Jsou oblasti, kde mám ozbrojený doprovod, bez toho to není možné.
A co se týče toho jaguára, tak těch jsem potkal už hodně. Jaguáři na lidi neútočí, je to jen mýtus o nebezpečné šelmě. Většinou je slyším, nebo ráno vidím stopy. Ale potkal jsem je už mockrát i z očí do očí, naposledy loni s mou ženou v Brazílii, kde jsme dotáčeli poslední díl televizního dokumentu (Ohrožená Amazonie, pozn. red.). Vzali jsme si flašku červeného vína, šli na večer k řece, že se při západu slunce rozloučíme s tím prostředím. A jak jsme šli, tak najednou před sebou vidím, že pět metrů přede mnou leží a spí jaguár. Já vím, že nejsou nebezpeční, ale když vidíte jaguára takto zblízka, tak si nejste úplně jistí. Moje žena je fotografka, tak začala fotit přes řeku druhou stranu a lekla se, spadl jí foťák a tím se ten jaguár probudil, podíval se na nás způsobem to snad není možné, co tady ti blbci dělají, skočil do lesa a zmizel. Takže tohle je poslední zážitek s jaguárem.
Opět se ptá moderátorka
Když se ještě vrátíme k domorodcům – co ses od nich naučil?
Především jsem se od nich naučil žít v tom prostředí. Ze začátku jsem měl spoustu předsudků, měl jsem indiánské průvodce, kteří mi nutili do věcí: to vařte takhle apod., ale ono to moc nefungovalo. Tak postupně jsem se naučil, že to musí být naopak, že já se musím naučit žít a jíst jako oni, neremcat a přijmout jejich způsob života. A pak to začalo všechno úžasně fungovat. Mám v Amazonii na některých řekách několik táborů tak padesát šedesát kilometrů od sebe. Ti indiáni v Amazonii nejsou takoví hrdinové, jak se tady popisuje, jsou mnohem bázlivější než já, bojí se úplně všeho. Oni věří na třicetimetrové anakondy, nebo někam nechtějí jet, protože je tam duch. Oni jsou strašně pověrčiví a to člověk musí akceptovat, přizpůsobit se tomu, ráno čekat, než něco odrecitují do krabice od špaget, nějaké modlitby, a pak nasedne do loďky a jede se.
Takže býváš někdy přítomný jejich rituálům?
Ano, noční rituály trvají od večera do rána, jsou tam přítomné i děti a kojící matky, to jsou fantastické věci. Jeden trval čtrnáct dnů, každý den tancovali. Jejich zpěv není příliš malebný jako náš, působí to na člověka hypnoticky. Pochopil jsem, že máme stejný původ a všichni pocházíme ze stejného kořene.
A co to bylo za rituál, můžeš nám ho nějak přiblížit? K čemu se vlastně vztahoval?
Já jsem se ptal náčelníka, který byl asi tři roky v civilizaci a mluvil španělsky. Úplně jsem to nepochopil, ale myslím si (a také to tak popisuji ve své knize a možná mám pravdu), že to byl křest. Děti, které se dožily jednoho nebo dvou roků a nezemřely, tak dostaly kolem nahého tělíčka šňůrku z liány. Je to jako vítání do života a trvalo to 14 dnů, bylo to monumentální, spektakulární a mimořádně působivé.
Dotaz z publika
Dostáváte se do situací, kdy se na zvěř díváte jako běloch a musíte vyjednávat, jestli to bude váš výtvarný model a nebo jejich jídlo?
Upřímně ne, protože domorodci a indiáni nemají takový vztah k přírodě jako my. Pro ně je příroda jen k použití, oni prostě evolučně, mentálně nejsou na takové úrovni jako Evropané, kteří už mají tu zkázu přírody za sebou. V 18. století jsme objevili krásu přírody, přes krajinomalbu, přes všechno možné, náš vztah k přírodě se zásadně změnil a z té původně utilitární jsme ji začali obdivovat a vidíme v ní určitou krásu. A také chápeme smysl přírody pro náš život, ale indiáni k tomu prostě ještě nedospěli. Ale díky tomu, že jejich populace je velmi skromná, tak nejsou těmi, kteří ten prales zničí. Takže odpověď na tu otázku je, že je nezajímá, co já maluju. Já jim spíš řeknu, co chci malovat a oni mi pomůžou to vystopovat – třeba hnízdo nějakého ptáka, já si tam pak udělám kryt, pozoruju ho a maluju.
Dotazy moderátorky
Máš ještě nějaká zvířata, která bys rád namaloval a která ti unikají?
Já jsem oportunista a maluju čím dál tím míň, mě spíš fascinuje ta příroda svou mohutností, krásou, a je to taky trochu čundr, dobrodružství, ale maluju stále. Ze začátku mi trvalo třeba i několik let, než jsem nějakého tvora zastihl a byl jsme z toho frustrovaný, ale už to považuju za zbytečné.
Maluješ třeba opakovaně tatáž zvířata?
Ano a někdy to neustojím, protože se mi tak líbí s nimi ten kontakt, že to namaluju znova. A mimochodem si těmi kresbami financuji své cesty, takže to nevadí, že nenamaluju nějakého krásného ptáka, protože stejně to nakonec někdo koupí, takže to můžu malovat počtvrté.
A jak dlouho trvá to malování? Jak dlouho ti pták nebo zvíře stojí modelem?
Jak říká moje žena: Zvířata zásadně nespolupracují. Není to jednoduché, větší zvířata musím pozorovat dalekohledem a trochu si to zakódovat. Za ty roky jsem se naučil (nejen v Amazonii, maluju už od dětství) zachovat si v hlavě určité obrazy a pak malovat zpaměti. Ale podstatný je kontakt, že opravdu můžu to zvíře sledovat dalekohledem a trvám na tom. Nikdy nemaluju zvířata, která jsem neviděl. Na menší zvířata mám ornitologické sítě, které napnu, a když se chytne něco, co chci malovat, dám to do pytlíku a odnesu do tábora. Držím ho v rukavici v levé ruce, naskicuju, taky nafotím a pak toho ptáčka pustím. A to samotné malování mi zabere tak čtyři pět dnů. 
