Myslím, že jsem byl stejně jako všichni zaskočen, s jakou rychlostí se to rozšířilo. Covid mi nahnal strach, protože jsme najednou museli čelit neznámému a nebezpečnému nepříteli, který zasáhl celý svět a zaplnil nemocnice. Lidi umírali. Jako spisovatel jsem zvyklý zůstávat zavřený doma, takže jsem zvyklý na určitá omezení. V prvních týdnech pandemie jsem skoro nemohl pracovat a jen těžko jsem odvíjel fantazii, protože jsem se bál budoucnosti. Později, když jsme se začali o tom viru dozvídat víc a když počet nakažených začínal klesat, mi to šlo mnohem líp. Nakonec jsem nasadil o dost rychlejší rytmus psaní než obvykle, protože jsem nemusel nikam jezdit, neměl jsem žádné schůzky a autogramiády.
Jaké paralely s vaším románem má dnešní realita?
Existuje spousta společných bodů. V Pandemii jsem si vymyslel podobný scénář, takřka identický s rozšířením covidu. Vymyslel jsem supernakažlivý chřipkový virus, který se přenesl na člověka v jedné přírodní rezervaci na severu Francie. Několik lidí se brzy objeví u lékařů s velmi silnými příznaky chřipky, ale při analýze se zjistí, že jde o neznámou chřipku. Stejně jako ve skutečnosti se tam odborníci snaží izolovat pacienty, snaží se trasovat kontakty, mluví se o několika fázích (1, 2 a 3) a dochází k přísným restrikcím, jak se virus šíří. V určitém okamžiku dojde k 5. fázi, tedy k pandemii. V románu píšu o uzavření škol, o přetížení zdravotnických služeb… Ale nedošel jsem až k obecnému omezení, tím bych zablokoval práci svých vyšetřovatelů. Protože v románu jde především o policejní vyšetřování.
Kde jste získal informace o tom, jak vzniká pandemie, jakým způsobem se virus může šířit? Konzultoval jste toto s vědci z oboru?
Seznámil jsem se s několika vědci z Pasteurova ústavu v Lille, protože tam pracoval jeden můj příbuzný. Jsou to velcí odborníci na viry a bakterie, pracují s vakcínami a s epidemiemi. V době svého pátrání jsem se vědců vyptával, který virus by byl nejzrůdnější a nejnebezpečnější pro společnost, jakou je ta naše. Osobně jsem si myslel, že by se mohlo jednat ebolu, mor nebo o jiného mikroba, který má speciální symptomy a který je smrtelný. Ale vědci mi řekli, že lepší by bylo, kdybych zvolil nějaký obyčejnější virus, který se podobá jistému druhu rýmy, protože lidi se ho nebojí, a proto se může rychleji šířit. Proto jsem si zvolil zmutovaný virus chřipky. Během shromažďování materiálů jsem došel až k chřipkové pandemii, která přesně popisovala úroveň šíření viru. Proto se můj román tak podobá skutečnosti. Je založen na skutečné dokumentaci.
Zaznamenal jste v posledním roce větší zájem čtenářů o knihu Pandemie?
Zájem se objevil vzápětí po prvních omezeních. Šest let poté, co tento román vyšel ve Francii, se stal hlavní zprávou aktualit. Je zvláštní, že i v normálních dobách se neustále mluví o virech a lidé čtou příběhy, kde virus hraje hlavní roli. Camusův Mor nebo film Pandemie vzbudily taky velký zájem.
Co mají čtenáři trhrillerů rádi?
Thriller a způsob, jakým je vystavěný, s krásnou zápletkou na začátku, vyvolává u čtenářů frustraci a touhu vrhnout se po hlavě do příběhu. Je to vlastně past. Detektivka umožňuje čtenáři vstoupit do příběhu, překročit zákony a pustit se do zakázaných teritorií, do nichž nemáme v normálním životě přístup. Rádi nahlížíme klíčovou dírkou. Thriller osvobozuje naše skryté touhy, voyérismus, vzpouru a konfrontuje nás s něčím, co ve svých životech hledáme. Hraje si se strachem čtenáře, ale s tím dobrým strachem. Jestliže čtení přináší radost, tak je to taky proto, že se všechno odehrává v bezpečí, na gauči nám žádné nebezpečí nehrozí. Je to jako skákat bungee jumping, člověk si přivodí strach, ale je v bezpečí, protože ho drží lano. Ale sundejte to lano, pak se dostaví úplně jiný strach…
Proč jste si pro psaní vybral zrovna tento žánr?
Spouštěčem bylo jednoduše to, že jsem chtěl prostřednictvím svých příběhů předat emoce, zejména pocit strachu. Když jsem byl mladý, miloval jsem detektivky a hlavně horory. Připadalo mi úžasné, že autoři, filmaři a hudebníci jsou schopní mě někam přenést, zavést mě do jiných světů, nechat mě cestovat a přivodit mi husí kůži. Tak jsem je chtěl napodobit. Ačkoliv jsem se stal inženýrem, jednou večer jsem se posadil k monitoru a začal jsem psát, protože mi k tomu stačil počítač a fantazie. Nekladl jsem si žádné otázky, neptal jsem se, jestli na to stačím. Prostě jsem psal svou první detektivku.
V několika vašich knihách se objevuje obraz dvojníka, zrcadla. Proč?
Je pravda, že už mi to čtenáři říkali, ačkoliv já jsem si to vůbec neuvědomil. Nevím, jestli je to součástí mého podvědomí. Musím ale říct, že mě dvojníci fascinují, že jsem hodně studoval dvojčata a že jsou s nimi spojena tajemství, která věda nedokáže ještě vyřešit. To všechno je pro mě velmi inspirující.
Na jaké knize právě pracujete?
Moje příští kniha vyjde ve Francii v květnu. Děj se odehrává v roce 1991 a zachycuje první případ Francka Sharka, jednoho z hrdinů Pandemie. Vymyslel jsem tenhle příběh těsně před covidem a přineslo mi velkou radost ponořit se do minulosti, daleko od naší dramatické současnosti.
Text: Kateřina Žídková
Foto: © Melania Avanzato
Zájem se objevil vzápětí po prvních omezeních. Šest let poté, co tento román vyšel ve Francii, se stal hlavní zprávou aktualit. Je zvláštní, že i v normálních dobách se neustále mluví o virech a lidé čtou příběhy, kde virus hraje hlavní roli. Camusův Mor nebo film Pandemie vzbudily taky velký zájem.
Pro to existuje řada vysvětlení. Za prvé lidi touží pochopit to, co se děje, všemi možnými prostředky. Knihy nebo filmy jsou média, která mohou přinést nejrůznější pohledy na dané téma. Odezva je pak často mnohem větší, než neustále opakovaná fakta v televizi. A za druhé, ponořit se do temných příběhů, což thrillery umožňují, přináší vlastně lidem klid. Postavy z románů prožívají tak odlišná dobrodružství, že si říkáme, že naše životy vlastně nejsou tak špatné.
Co mají čtenáři trhrillerů rádi?
Thriller a způsob, jakým je vystavěný, s krásnou zápletkou na začátku, vyvolává u čtenářů frustraci a touhu vrhnout se po hlavě do příběhu. Je to vlastně past. Detektivka umožňuje čtenáři vstoupit do příběhu, překročit zákony a pustit se do zakázaných teritorií, do nichž nemáme v normálním životě přístup. Rádi nahlížíme klíčovou dírkou. Thriller osvobozuje naše skryté touhy, voyérismus, vzpouru a konfrontuje nás s něčím, co ve svých životech hledáme. Hraje si se strachem čtenáře, ale s tím dobrým strachem. Jestliže čtení přináší radost, tak je to taky proto, že se všechno odehrává v bezpečí, na gauči nám žádné nebezpečí nehrozí. Je to jako skákat bungee jumping, člověk si přivodí strach, ale je v bezpečí, protože ho drží lano. Ale sundejte to lano, pak se dostaví úplně jiný strach…
Proč jste si pro psaní vybral zrovna tento žánr?
Spouštěčem bylo jednoduše to, že jsem chtěl prostřednictvím svých příběhů předat emoce, zejména pocit strachu. Když jsem byl mladý, miloval jsem detektivky a hlavně horory. Připadalo mi úžasné, že autoři, filmaři a hudebníci jsou schopní mě někam přenést, zavést mě do jiných světů, nechat mě cestovat a přivodit mi husí kůži. Tak jsem je chtěl napodobit. Ačkoliv jsem se stal inženýrem, jednou večer jsem se posadil k monitoru a začal jsem psát, protože mi k tomu stačil počítač a fantazie. Nekladl jsem si žádné otázky, neptal jsem se, jestli na to stačím. Prostě jsem psal svou první detektivku.
V několika vašich knihách se objevuje obraz dvojníka, zrcadla. Proč?
Je pravda, že už mi to čtenáři říkali, ačkoliv já jsem si to vůbec neuvědomil. Nevím, jestli je to součástí mého podvědomí. Musím ale říct, že mě dvojníci fascinují, že jsem hodně studoval dvojčata a že jsou s nimi spojena tajemství, která věda nedokáže ještě vyřešit. To všechno je pro mě velmi inspirující.
Na jaké knize právě pracujete?
Moje příští kniha vyjde ve Francii v květnu. Děj se odehrává v roce 1991 a zachycuje první případ Francka Sharka, jednoho z hrdinů Pandemie. Vymyslel jsem tenhle příběh těsně před covidem a přineslo mi velkou radost ponořit se do minulosti, daleko od naší dramatické současnosti.
Jinak jsem už začal vymýšlet další příběh, komplexní a překvapivý thriller, který by měl nadchnout všechny milovníky detektivek. Ale pst!
Text: Kateřina Žídková
Foto: © Melania Avanzato
