Rázová vlna
Válka skončila. Zbyla jen vzpomínka v podobě zničené planety, na jejíž povrch dopadly stovky jaderných hlavic. Starý svět zmizel a ten nový je jiný - divoký, nemilosrdný, radioaktivní. V jeho troskách řádí měnitelé - nájezdníci, dobyvatelé, a hlavně kult, který shromažďuje atomové bomby k jednomu velkému konečnému odpálení. Věří totiž, že Bůh chtěl zničit svět, ale něco se zvrtlo, a tak je třeba dokončit rozdělanou práci za něj. Jenže jsou tu lidé, kteří nukleární zimu nechtějí, kteří pamatují staré časy a věří, že tenhle svět ještě stojí za záchranu. „Je to naše práce, protože v tomhle posraným světě je to vždycky naše práce. Nezbyl totiž už nikdo, kdo by to mohl udělat za nás,“ říká plukovník Michálek.
Do Ostravy jste nám přijel představit svůj nejnovější román Rázová vlna. Na co se tedy mohou čtenáři těšit?
No, na třetí díl.
Když jsme prezentovali tuto besedu, tak se objevovaly názory, že si z nás opět děláte legraci, že tady přijde zase nějaký náhradník. Tak jak je to?
Jsou lidé, kteří tvrdí, že neexistuju, což je vlastně bizardní. Dokonce je i nějaký seznam příjmení, kde Kotletu nenajdete. Je to nějaké spiknutí proti mně. Ve skutečnosti jsem Kotleta, moje maminka byla Kotleta, babička i prababička taky. Takže nevím, proč si na nás lidé zasedli a tvrdí, že nejsme.
Máte nějaké náhradníky? A na co je případně používáte?
Já mám spoustu manželek a to bych vám řekl, na co je používám. Ale nevím, kolik je hodin, tak to nechme na jindy.
Čím je pro vás autorsky zajímavý postapokalyptický svět?
Je to dobré v tom, že vám extrémní podmínky pomohou v příběhu a ty charaktery lidí jsou ostřejší. Ta zkouška pro lidi přijde až ve chvíli, kdy se něco pokazí. To je to samé jako v manželství.
Jak jsou vaše postavy svéhlavé? Poslouchají vás nebo si vyvádějí, co se jim zlíbí?
Já jsem podle všech příruček spisovatel na nic. Já vlastně nevím, jak ten příběh dopadne a nevím, jakou postavu potkám. Ty postavy si vlastně dělají, co chtějí.
Se kterou postavou ze svých knih nejvíce souzníte a která vám byla nejvíce protivná?
Já ty protivné zabiju. Ale mám většinou rád ty hlavní hrdiny. Mám rád plukovníka Michálka, mám rád Ryana, což je postava napsaná podle mého kamaráda, který byl v Afghánistánu jako voják.
Čtenářům se často stává, že i po dočtení knihy s nimi postavy ještě nějakou chvíli zůstanou. Jak to máte vy?
Ano, vzpomínky zůstanou. Vlastně ani nikdy nezmizí, jsou to takoví kamarádi, které mám v hlavě.
Vaše dílo už se dočkalo minimálně jedné divadelní adaptace. Jak se vám líbila?
Jo, bylo to perfektní. Byl tam jediný problém. Bylo to takové extravagantní divadlo, kde se to celé odehrávalo. Byl to bývalý kostel a jedna z těch částí ještě stále sloužila jako místo srazu evangelistické skupiny, takže se nám stalo, že během představení se začaly ozývat různé náboženské výkřiky.
Chystá se nějaká další adaptace vaší knihy?
Dělají se audioknihy. Do toho má audiopodobu Poločas rozpadu a teď se dělá Rázová vlna. V Opavě je multimediální centrum, kde se pracuje na Lovcích.
Jak dalece máte promyšlený koncept knihy předtím, než začnete psát?
Mám nějakou základní postavu a nějaký obraz toho, kde se to celé bude odehrávat. Postupně to pak vymýšlím.
Jak jste během samotného psaní disciplinovaný? Zvládnete psát každý den, nebo píšete, když k tomu máte prostor?
Většinou, když odjedou manželky na dovolenou. Což se stává poměrně málo. Většinou ale píšu nárazově, někam si zalezu a pak začnu psát.
Zmínil jste, že vás inspiruje vaše okolí. Jak to tedy funguje? Inspirují vás spíše lidé kolem vás nebo třeba situace?
Asi všechno dohromady. Ti lidé mě inspirují asi hodně, pak třeba nějaká atmosféra nebo příběhy. Pak se do toho ponořím a hraju si s tím.
Besedu moderovala: Sandra Procházková
