První kniha kniha Ve službách Svatoplukových popisuje, jak se do Čech dostalo křesťanství, jak se mu pohanská Morava bránila, a když se dostala pod vládu bývalého otroka vikinga Praga, ze kterého se stal šlechtic Bořivoj, nastalo teprve období urputných bojů. Seznamujeme se i s Ludmilou, zarytou pohankou, kterou lstí přiměli stát se křesťanskou a také budoucí křesťanskou mučedníci, jak pravila věštba:
„Vítám tě, pramáti slavného rodu, vítám tě, křesťanská mučednice. Budeš žít dlouho, zemřeš však násilnou smrtí a po smrti budeš slavena a ctívána, jako málokdo v české zemi. Tvůj vnuk se stane patronem této země a jeho potomci zde budou vládnout dlouhá staletí.“(str. 75)
Ve druhé knize Zemřít pro jediného boha se blíže seznamujeme s postavou budoucí slavné Ludmily, babičky údajného sv. Václava, jejím životem a také činy, které coby stařena nad hrobem rekapituluje a snaží se si je nějak omluvit...
Na celé knize mě velmi zaujaly dvě věci.
V první řadě se mi velmi líbilo, jak je zde zobrazeno křesťanství. Jan Bauer si zde skutečně nebral servítky a všechna křesťanská zvěrstva odůvodněná bojem za jediného pravého boha v knize náležitě rozpitvává v celé jejich zvrácenosti. Vždyť činy, ze kterých se svému údajnému stvořiteli bude zodpovídat ta předobrá svatá Ludmila se jednoduše ničím omluvit nedají a to, že se nestyděla je provést, vypovídá mnohé.
Na druhou stranu je nutno podotknout, že všechno, co se v knize píše je zřejmě autorova fantazie, v knize bohužel chybí nějaký doslov, který by uvedl případné prameny, v kterých by autor narazil na zmínky o zločinech, kterých se svatá Ludmila dopustila.
V každém případě se mi líbí, jak Jan Bauer postavu Ludmily uchopil a že názorně ukázal, ž dějiny píší vítězové a že o historických postavách, ať skutečných nebo smyšlených nevíme nic, což jako bývalá studentka archeologie mohu jen potvrdit. Právě zklamání z toho, že to, co se učíme v učebnicích dějepisu jako pravdu pravdoucí a lijeme to dětem do hlavy, jsou už staré a dávno překonané informace. Jen nejsou peníze na tisk aktualizovaných učebnic...
Další věc, která se mi na Hříšné světici líbila, je sice naprosto subjektivní, ale nemohu ji nezmínit. Autor Jan Bauer vs. Anna Bauerová. Jejich příbuznost se mi nikde nepodařilo dohledat a zřejmě ani žádná není. Přesto jsou si jejich díla dost podobná. Anna Bauerová, napsala knihu Návrat na pohoří zlatého koně, která mi, když jsem jí ještě na základní škole četla, změnila život a stala se mi obrovskou inspirací. A nejen mě, ale zřejmě i Janu Bauerovi, protože, když stará a zimhouřivá Ludmila vzpomíná na svůj život je celá situace obrovsky podobná situaci, kterou má ve své knize právě Anna Bauerová, kdy její stará hrdinka vzpomíná na svůj pozoruhodný život, který prožila...
Celkově se mi ale kniha Hříšná světice líbila, byla zajímavá a jsem ráda, že jsem se díky ní seznámila s další částí našich dějin, kterým jsem dosud nevěnovala větší pozornost.
Autor: Aneta Procházková
