Co vás přivedlo k napsání románu Emilka a o čem tato kniha je? Čím je Emilčin příběh výjimečný?
Vědomí, že mizérie, ve kterých se občas nacházím a mám pocit, jak mám těžký život, jsou nicotné proti tomu, co prožívají jiní. Jak krutý může k některým lidem osud být. Třeba moje babička Růženka, říkala jsem si jednou při vlastním splínu. Vzpomínka na její životní cestu ve mně vyvolala touhu znovu se s ní setkat, obejmout ji a říct jí, jak moc ji obdivuji. Když ještě žila, nikdy mě nenapadlo, jak těžká břímě jí osud nakládal. Znala jsem ji jako starou ženu s bílými vlasy a veselýma živýma očima. Uměla se smát tak hluboce, až se z toho často zakuckala. Měla pochopení pro moje pubertální poklesky. Milovala svoji zahradu, na které tvrdě pracovala téměř až do svojí smrti, hrozně ráda četla, v televizi koukala na filmy pro pamětníky a sledovala sportovní přenosy, při nichž vášnivě fandila. Komolila cizí slova a já se tomu smála. Naučila mě luštit křížovky a hrát žolíka. Milovala jsem ji. Kniha Emilka je o lidskosti. O dobru obyčejných lidí, jako byla moje babička, a o opravdovosti jejich duší. Neřekla bych, že Emilčin příběh je něčím výjimečný. Úmyslem pro jeho napsání bylo podělit se se čtenáři o zajímavý osud jednoho člověka na pozadí turbulentních dějinných zvratů 20. století. Kniha je plná situací, které mohou být čtenářům povědomé a do nichž si mohou promítnout svoje vlastní zkušenosti a zážitky. Kromě radosti ze čtení jim moje kniha přináší povzbuzení – jsme-li na samém dně, anebo se tak častokrát cítíme, může to být pro nás dobrá zpráva. Máme se od čeho odrazit.
Život lidem nakládá, kolik unesou – tak zní podtitul knihy. Co všechno musí unést Emilka?
Období, ve kterém Emilka prožila svůj život, bylo samo o sobě dost těžké. Narodila se během první světové války, dospívala ve třicátých letech v době světové hospodářské krize, tu pak následovala další válka, která trvala bezmála sedm let. V tomto neradostném přežívání ve strachu o holý život se Emilka vdala a porodila své první dítě. Když se po válce konečně svobodně nadechla, moci se ujali komunisté a začala nová nesvoboda a pro mnohé se strach o holý život vrátil. Při tom všem Emilka prožívala ztráty, které by jiného dostaly do kolen, ne však tak silnou ženu, jakou Emilka byla. Pokaždé se zvedla, aby žila dál, a s každou další ranou nezlomně věřila, že je konečně tou poslední.
Musel to být těžký život. Máte pocit, že se lidem, kteří tuto dobu zažili, v něčem dařilo lépe než nám dnes?
Při psaní jsem se intenzivně nořila do každého dějinného období. V době první republiky, kdy se po první světové válce Československo vzmáhalo k zasloužené prosperitě, jsem nacházela spoustu světla a duší se mi rozlévala pohoda a klid. Atmosféra strachu před druhou světovou válkou a během ní mě však zalévala tísní a nejednou jsem se do této pohnuté doby vžila s takovou intenzitou, až jsem se při čtení rozplakala. Nemyslím si, že se lidem tehdy dařilo v něčem lépe. Žijeme dnes v době přepychu, který si mnozí z nás ani neuvědomují. Přijde nám jako samozřejmost a často se trápíme malichernostmi.
Předlohou příběhu je život vaší babičky, která už vás opustila. Co by řekla na to, kdyby zjistila, že se stala hlavní hrdinkou vaší knihy?
Tuto otázku jsem si během psaní kladla docela často. Babička byla velká čtenářka. Z knihovny jsem jí nosila plnou tašku knížek. Kromě sci-fi hltala všechno. Dost se zajímala o osudy lidí a uměla moc hezky vyprávět. Myslím, že by mě při psaní opravovala a s některými věcmi by dokonce nesouhlasila. Mnohé jsem si totiž upravila, aby příběh lépe plynul, a některé postavy jsem si vymyslela úplně či jsem reálnou předlohu charakterově či vizuálně domodelovala tak, aby byla zajímavější. Ale jsem přesvědčená, že by měla z knížky velkou radost a byla by na mě pyšná.
Emilce často říkali, že je treperenda. Dokázala byste čtenářům vysvětlit, jak vypadá typická treperenda?
Moje treperenda Emilka je taková upovídaná rozumbrada, která se nenechá odbýt, má velký zájem o věci kolem sebe, přemýšlí o nich a je velice zvědavá.
Důležitým tématem příběhu je smrt. Pasáže, kde smrt udeří, jsou obzvláště silné. Co pro vás konec života znamená?
Uzavření kruhu a novou naději. Těšení se na setkání s mými blízkými, kteří už tento svět opustili. Setkání s babičkou Růženkou a milovaným tatínkem.
Změnila vás kniha?
Myslím, že pronikáním do děje a prožíváním vypjatých okamžiků, kterých je v knize skutečně mnoho, jsem si ještě víc uvědomila rozdíl mezi opravdovým neštěstím a tím, o čem si jen myslíme, že jím je.
Komu jste knihu před vydáním dala přečíst? A jak dlouho vám trvalo, než jste ji napsala?
Od vydání mé první knihy, velké obrazové publikace o mé rodné vsi Jundrov, které jsem spoluautorkou, jsem o napsání románu uvažovala téměř nepřetržitě. Publikaci jsme vydali v listopadu 2018 k 740. výročí prvních zmínek o Jundrově (dnes je Jundrov jednou z dvaceti devíti brněnských městských částí). Sbírali jsme tehdy staré fotografie a já je podrobně studovala. Poznávala jsem místa i osoby ze svého dětství. Byla to krásná a zajímavá práce.
Tehdy mě poprvé napadlo napsat román s dějem zasazeným do Jundrova. V obecní kronice je mnoho podnětných informací o tom, jak se kdysi u nás žilo, a k tomu jsem si ještě pořídila několik hodin audionahrávek s vyprávěním jundrovského pamětníka pana Ericha Veselého. To nemůžeš zvládnout, sedělo mně však někde v zátylku a touha psát mě tehdy opustila. Covidový lockdown o dva roky později mi dodal odvahu a nové odhodlání. Jen příběh vzal trochu jiný směr – uchvátil mě životní příběh babičky Růženky. Dvěma kolegyním a švagrové, které rády čtou, jsem poslala několik prvních stránek. Líbily se jim. Povzbuzovaly mě – chtěly vědět, jak bude Emilčin příběh pokračovat. Bez jejich podpory by mi síla vytrvat asi chyběla. Psaní je hrozně náročné na čas, a přestože mi ho covid trochu přidal, psaní do šuplíku moc motivační není. Zejména ve chvílích, kdy vás zcela opustí múza. Knihu jsem psala rok a k jejímu dokončení bezpochyby přispěla skutečnost, že při psaní poslední třetiny už jsem měla uzavřenou smlouvu s Nakladatelstvím JOTA.
Jaké knihy máte ráda?
Miluju příběhy, které jsou napsány či přeloženy brilantním jazykem a pěkně plynou, ovšem nesmí být povrchní, ale hluboké a lidské, a pakliže v nich najdu moudrost a poučení, jsou to pro mě opravdové skvosty. Autorů, jejichž psaní se mi líbí, je mnoho, těžko vybrat jen pár z nich. Mám-li však přece jen někoho z nich vypíchnout, tak z českých autorů mě velice zaujala Jakuba Katalpa, ze zahraničních autorů jsem nadšená z Elif Shafak, Iana Mc-Ewana anebo Delphine de Vigan.
K jakým knihám byste svou Emilku přirovnala?
Na to je moc těžké odpovědět. Přestože mám opravdu hodně načteno, žádné srovnání mě nenapadá. Emilka je prostě moje a pakliže bych na ni měla nalákat čtenáře, vzkazuji jim: milý čtenáři, věz, že Emilčin příběh jsem psala poctivě a s láskou a s přesvědčením, že vezmeš-li tuto knihu do ruky, nepustíš ji, dokud spolu s Emilkou neprožiješ celý její život. Věřím, že ti Emilka svojí opravdovostí přiroste k srdci stejně jako mně.
Text: Kateřina Žídková, Magda Arnoštová
Foto: archiv Ivany Fajnorové
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
