Do květnového vydání rubriky Trojhlas v deníku Právo, v níž vždy trojice porotců hodnotí anonymní literární ukázky, byl vybrán úryvek z první kapitoly románu rumunsko-švýcarského spisovatele Catalina Doriana Floresca. Je to střípek z velkolepé mozaiky, v níž autor poskládal obraz sedláckých klanů v rumunském Banátu od třicetileté války po dvacáté století. Román získal předloni Švýcarskou knižní cenu a podle deníku Ferankfurter Allgemeine Zeitung Floreska katapultoval do předních řad německy psané literatury. Koho ukázka zaujme, může se s autorem i osobně potkat během jeho českého miniturné - Florescu se 15. května zúčastní akce Noc literatury na pražské Letné, 16. května pojede číst a besedovat do Ústí nad Labem a 17. května vysoupí na veletrhu Svět knihy.
Románový epos Jacob se odhodlá milovat líčí barvité a dramatické osudy rodiny lotrinských kolonistů v rumunském Banátu v širokém záběru od třicetileté války po první polovinu 20. století.
Ukázka z knihy Jocob se odhodlá milovat (Catalin Dorian Florescu)
Orkán trval už několik hodin. A pořád toho neměl dost, on nebo ti, co v něm přebývali. Našli se i lidé, kteří tvrdili, že se ocitli v takové blízkosti, že ta zjevení v bouři viděli, byla prý ošklivá a odpudivá, anebo i svůdná, ale o nic méně nebezpečná.
Když sem tam někdo zmizel nebo se nevrátil z cest, říkalo se: " Bouřka ho vzala." Občas se zase objevil, nafouklý a zmodralý, když ho řeka vyplavila na břeh. Anebo prostě zůstal na věky nezvěstný. Že by takový člověk třeba utekl za novým mužem nebo novou ženou anebo že by dal přednost smrti před tísnivým vesnickým životem, na to se nesmělo ani pomyslet. Neexistoval podvod ani svobodné rozhodnutí, byl jen Bůh a ďáblové a soud, který člověka stíhal.
Když orkán polevil, odvážili se Neper s Jakobem ven na silnici. Všude kolem ležely převrácené vozy, vytrhané ploty a stromy vyrvané z kořenů. Za své vzala stodola, několik komínů a zeď jednoho domu, který byl jen z udusané hlíny.
"Jestli nepřestane pršet, Mures vystoupí z břehů a my budeme brzy pod vodou," prohlásil lékárník a vrátil se dovnitř.
Jakob byl celý promočený, z oblečení mu kapala voda a stékala do potůčků, které se klikatily po cestě i Neperově zahradě a odplavovaly bláto, štěrk, odpadky, a dokonce i drobnější nářadí. V jedné takové stružce stál i on, voda mu obtékala špinavé nohy. Pak už byly blesky vidět ve stále větší vzdálenosti, možná dokonce až nad Temešvárem. Proto už nikdo nečekal, když se nebe rozzářilo a celá vesnice se strašidelně vyjevila v prchavém světle. Blesk následoval hřmotný rachot, který všechny vyděsil - dobytek i lidi.
Nesper spěchal k oknu. Cizince spatřil rozkročeného u vrat, jako by srostl se zemí a stal se součástí té sloty venku. Byl to ještě mladík, kterého by si dovedl představit jako svého pacholka. Ovšem takový, u kterého člověk nikdy neví. Nebylo jasné, co tu pohledává, ale jeho příchod nevěstil nic dobrého.
Majitel jediné lékárny široko daleko byl skromný člověk. Jeho otec, první Alex Neper, otevřel obchod roku 1880, svoji medicínu, lahvičky a prášky všech barev, dovážel z Vídně a Budapešti. Jako vášnivý chemik také sám všelicos vyráběl a jednoho dne sebe i krámek vyhodil do vzduchu. Syn se neshledal už skoro s ničím. Co se dalo pohřbít, vešlo se do malé krabičky. Umíráček se ale přesto rozezněl.
Neper už viděl ledacos, tyfus, choleru, neštovice, sedláci mnohdy nedělali rozdíl mezi ním a skutečným lékařem. Protože dokror a navíc zvěrolékař, se v kraji usadil teprve před nedávnem, právě Nepera často volali k lůžku nemocného. A to se nejednou stalo i ložem smrtelným. Přesto ho nyní tent muž, jen zpola tak starý jako on sám, dokonale zmátl.
Ani tentokrát nebyl strážce na místě rychleji. Sotva uhodilo, už jím žena třásla:
" Vstávej, venku hoří, jenže tvůj mozek plave v kořale!"
" I když se rád napiju, neznamená to jetště, že jsem hluchý," zavrčel. Něco přes sebe hodil, popadl klíč a vyběhl z domu. Znovu se tak sešel s ponocným.
" Kde hoří?" pral se.
"U Američanky, " odpověděl Marian.
"Tak to je Bůh spravedlivý."
Krátce nato se rozezněl zvon a probudil i ty poslední, probudil by snad i mrtvé, aby jim připomněl jejich povinnost. Lékárník se oblékl, z temné komory vyštrachal několi věder, popadl druhý kabát a podával ho Jakobovi.
"Uhodilo. Honem!"
V tu chvíli z Neronovy ulice vyběhl kůň v roji jisker. Hořela mu hříva i ocas, z doutnající srsti stoupal kouř. Déšť právě teď, kdy by byl nejvíc třeba, polevoval. Kůň procválal těsně před nimi. Narážel do zdí a do plotů, nevyhnul se stromu, pak vysíleně klesl, pokusil se znovu vstát, ale zůstal ležet. Ještě jednou zvedl hlavu, v posledním pokusu vzdrovat smrti, a bylo po všem.
Zdroj: Právo
Autor: Štěpán Kučera
