Kniha sleduje osudy lékaře, rektora Univerzity Karlovy a „ideologa stavovského povstání“ Jana Jessenia, popraveného roku 1621, a jeho roli v politickém myšlení předbělohorské stavovské opozice. Autorka analyzuje Jesseniovy texty, které využívají flexibilní výklad dějin jako politický a ideologický nástroj. Dobové myšlení zkoumá na základě dosud nedostatečně vytěžených pramenů (stavovské apologie a podobně), v nichž jsou patrné teorie o právu poddaných na odpor proti panovníkovi. Zabývá se projevy těchto teorií v prostředí univerzity a vztahy mezi ní a protihabsburskou opozicí. Mapuje i barvitý „druhý život“ Jana Jessenia ( jak ve smyslu uměleckého ztvárnění jeho osudů, tak dobově politicky, ideologicky a nacionálně podmíněné snahy včlenit ho do galerie velkých osobností českých a slovenských dějin).