V únoru vyšla vaše kniha Digiděti. Zkuste v kostce říct, co všechno jste do ní zahrnul.
Když pozorujeme děti nad telefonem nebo před obrazovkou, často nás napadá, jestli by nemohly dělat něco smysluplnějšího. Začínáme se ptát, co se s dětmi děje, když tráví tolik času připojené na síť. V knize jsou příběhy popisující život digidětí a současně vše, co je možné udělat, aby v rámci digitalizované společnosti vyrostly ve zdravé a sebevědomé dospělé lidi. Obyčejně předpokládáme, že jako ti, kteří vychovávají nebo učí, víme jak to na světě chodí, že víme, co a jak dětem ukazovat a vysvětlovat. Jenže žijeme v době, kdy dospělí neví, co se kolem nich děje. Takže vlastně nevíme, co a jak máme dětem říkat, sami se to teprve učíme. V tomto smyslu jsme všichni digiděti. Kniha je o dětech a je také hodně o jejich rodičích, protože jsme to koneckonců my, kdo veškeré technologie vyrábí, kdo je kupuje dětem a kdo má moc je poklidit.
Říkáte, že jsme první generace rodičů, která řeší, zda děti vychováváme správně. Proč to ty předešlé neřešily, co se změnilo?
Zkomplikoval se svět. Naše společnost se mění tak rychle, že neustále musíme nacházet nové způsoby, jak přistupovat ke světu, k soběsamým a také k sobě navzájem. V té rychlosti přestává být funkční vše, co předcházející generace považovaly za dané. Prostě to najednou přestává dávat smysl. To se týká i vzdělávání a výchovy. Jsme generací rodičů, která cítí, že má vychovávat děti jinak, než to dělali jejich rodiče, takže zpochybňujeme, jak to dělali oni, a hledáme, jak to dělat nově, lépe, zdravěji atd. A to hledání obsahuje i pocit, že nevíme, jestli to, co děláme, děláme správně.
Podle vás je nejdůležitější vybudování důvěry mezi rodičem a dítětem. Jak se toho dá nejlépe dosáhnout?
Dostatkem lásky. Dávat dětem dostatek lásky je základní rodičovskou zodpovědností. Čím více je mezi rodiči a dětmi lásky, tím je jejich vztah „důvěryplnější“. Z důvěry mezi rodiči a dětmi pramení dětská sebedůvěra, která je podstatná, aby děti v klidu zvládaly své výpravy do kyberprostoru, aniž by tam zapadaly do nějakých bezvýchodných situací. S láskou a důvěrou jde všechno klidněji. Pro budování důvěry je dobré mít důvěru ke světu a radost ze života. Děti obě tyto vlastnosti mívají, ale rodiče často nikoli. Takže téma digidětí může být současně budováním sebedůvěry u dětí i u rodičů. Svět je krásné místo k životu a člověk má moc dělat ho ještě krásnější, i když poslední dobou, jak přenecháváme krajinu strojům a počítačům a necháváme je dělat všechno za nás, nám to zrovna moc nejde.
Setkáváte se na svých přednáškách a workshopech s tím, že by někteří rodiče dnes vychovávali děti zcela bez digitálních technologií?
I když se rodiče rozhodnou, že budou držet své děti od technologií daleko, což někdo občas zkouší třeba do 10 nebo i 12 let, tak to stejně neznamená, že by se děti neseznamovaly s internetem nebo s jinými technologiemi. Žijí ve světě závislém na technologiích a přirozeně je touží poznat. Každé dítě se potřebuje naučit, jak to chodí ve společnosti, do níž se narodilo. Nejpozději někdy mezi 9 a 12 lety doroste každé dítě k potřebě mít telefon a začít prožívat vztahy online. Lepší než radikální zákazy je využít téma technologií v našem domově jako téma k dlouhému a hlubokému hovoru mezi dětmi a rodiči.
Jak poznáme, že jsme na digitálních technologiích závislí?
Jsou dva typy závislosti. Tou závislostí, na kterou se ptáte, patologicko-adiktologickou, je ohroženo málo dětí a dospělých, uvádí se 2–10 %, ale přesně se to těžko odhaduje, protože digitální závislosti nejsou z lékařského hlediska nijak přesně definované. Navíc existuje ještě jiný druh závislosti, jakási všeobecná, kolektivní závislost. Jsme závislí na vodě, na vzduchu nebo na světě obecně. Nejsme nezávislí na městě, v němž žijeme, nejsme odděleni od svých blízkých, člověk nikdy není autonomní, zcela nezávislou jednotkou. V tomto smyslu jsme na technologiích závislí všichni. Poznáme to tak, že si bez nich nedokážeme představit život. Závislost nicméně nemusí být jen negativní, existuje i pozitivní závislost, v biologii se jí říká symbióza. V přírodě jsou všichni tvorové na sobě navzájem závislí, a i my jsme závislí jeden na druhém. Také jsme závislí na telefonu, na internetu, na autech nebo na pračce. Nikdo dnes nevychovává děti bez pračky. S technologiemi žijeme v symbióze, díky internetu si to můžeme uvědomit a pochopit, že stejně jako žijeme v symbióze s ním, žijeme v symbióze se světem.
Uvádíte, že jsme poslední generací, která si pamatuje, že internet se dá vypnout. Zní to děsivě, tedy alespoň já to tak vnímám. Neznamená to konec civilizace?
Vstupujeme do období velkých společenských změn. Digitalizace je jen jedním z jejich původců, dalšími jsou změny klimatu, ztráta biodiverzity nebo exponenciálně se zvyšující komplexita naší společnosti. Pocit, že končí civilizace, je jedním ze způsobů, jak všem těm proměnám porozumět. Ale v podstatě ano, jedna civilizace končí a druhá začíná, i když ne kvůli tomu, že digiděti nerady vypínají telefon. Přechody mezi dvěma civilizacemi často trvají stovky let, ale dá se očekávat, že tentokrát to bude rychlejší. V kontextu digidětí je dobré si takové otázky klást, jelikož se bavíme o bezprostřední budoucnosti. Už v ní vlastně žijeme a budou v ní žít i naše děti. Současně jsme to my, kdo pro ně chystá svět a máme zodpovědnost udělat to dobře. Máme moc to udělat, můžeme a měli bychom si to dovolit, ačkoli zatím úplně nevíme jak. Do jaké míry chceme ten nový svět vytvářet my? Jak moc svěříme jeho tvorbu strojům, počítačům a umělým inteligencím? Není to přitom tak, že bychom se měli strojů zbavit a žít bez nich, je spíše na čase začít nacházet rovnováhu mezi strojovitostí a lidskostí. Kvůli dětem a také kvůli sobě.
Text: Kateřina Žídková
Foto: archiv Jana Kršňáka
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
