Jan Padych se narodil 8. 3. 1954 v lázeňském městě Jeseník. Mládí prožil v Havířově, od r. 1989 žije a pracuje v Ostravě. Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. Nyní je v penzi. Publikovat začal v dospělém věku ojedinělými povídkami a fejetony (hlavně v Čs. rozhlasu). V roce 1988 vyhrál celostátní soutěž GENERACE 88 v oboru próza. Od r. 2001 je členem Obce spisovatelů. V prvních porevolučních letech (1991–1992) psal velkoplošné články (eseje) do Ostravského večerníku, kde se zabýval dějinami náboženství, zejména však pravěkou archeologií. Jan Padych od mládí tíhnul k nejstarším dějinám a reáliím nejstarších kultur. Velmi se zajímal o starověké dějiny, také o pravěk střední Evropy. Odtud jeho zájem o nejstarší dějiny náboženství atd.
Střední Evropa v 6. století př. n. l. (kultura halštatská). Velmožská vrstva bohatne a ostatní obyvatelstvo chudne. Na hradištích a dvorcích se střídají kupecké karavany, putující po tzv. Jantarové stezce. Kupci přivážejí všelijaké luxusní zboží a odvádějí si zástupy budoucích otroků. A tehdy ze stepí od Dunaje i od Černého moře přicházejí loupeživé oddíly i armády velmi bojeschopných jezdců, kočovných pastevců, které zlákala vidina poměrně snadné kořisti. Místní klany a kmeny, ovládané elitními vrstvami bojovníků, a navíc často ještě vnitřně i z vnějšku znesvářené, nemají schopnost patřičně vzdorovat početným a skvěle organizovaným nájezdům. Když navíc ziskuchtiví velmoži se nezřídka přidávají i k drancujícímu nepříteli. Zrovna, když se nájezdníci z cizích krajů společně s místními spojenci odhodlají podniknout velké tažení střední Evropou a dále na západ, zasáhnou moudří svatí muži (předchůdci keltských druidů), jejichž vliv sahá daleko za hranice vlastních klanů i kmenů. Svá velká tajemství mají i svaté kněžky a vědmy z tajných ženských společností. Hlavní hrdinové románu, okolnostmi vtažení do her mocných, musejí nezřídka podstoupit krutý boj o život a svobodu. Také o svoji čest a hrdost. V příběhu není nouze o hrdinské činy, ani o zradu. Vedle zarytého nepřátelství v něm nalezneme také přátelství na život a na smrt.
Když se člověk zajímá o historii, tak má v podstatě dvě možnosti. Buď je vědcem, historikem či archeologem nebo to má jako koníček. V čem je pozice spisovatele výhodnější než pozice vědce?
Ta pozice je volnější. Kdyby se dělalo vše stroze a korektně, tak by se to snad ani nedalo číst. Samozřejmě i spisovatel by se měl snažit popsat historii co nejvěrněji.
Co vše si musíte nastudovat, abyste se cítil připraven začít psát?
Asi 50 let čtu vše možné, co s tím souvisí a mám celkem dobrý archiv informací.
Podtitul vaší knihy zní Příběh Býčí skály. Proč právě Býčí skála?
Býčí skála na Moravě hrála v těch nejdramatičtějších chvílích velkou roli. Toto místo je spojeno s řadou mýtů.
Jak jste přistupoval ke tvorbě charakterů pravěkých lidí?
Já to vždycky dělám tak, že si vytvořím postavy a snažím se je zasadit do prostředí. Ty postavy se dostanou do problému, vyhrabou se z něho a já je zase musím do dalšího problému dostat, jinak by to ani nebyla literatura. Základ dramatu je konflikt.
Měli tehdejší lidé zvyky, které by nám dnes připadaly opravdu zvláštní?
Tak třeba to, že když probíhaly velmožské pohřby, tak se tam přidávaly i přídavné pohřby. Zbavili někoho života, aby toho velmože doprovázel na jiný svět.
Svůj román jste nazval dobrodružným a mysteriózním. Jaká mystéria zažívali tehdejší lidé?
Byly tam třeba tajné společnosti mužů. A jelikož byly tajné, tak se o nich moc neví.
A protože se o tom nic neví, tak tam máte volné pole působnosti?
Člověk se musí snažit to trochu přizpůsobit tak, aby tam byl jakýsi duch doby a podle toho se tomu snažit co nejvíce přiblížit. Právě proto říkám, že nechávám na sebe působit ty věci a nedělám nic jiného, jen to zapisuji. Ty postavy žijí a já sleduji, co se děje.
Co bychom se podle vás mohli naučit od pravěkých lidí?
Určitě jim můžeme závidět paměť. I když už mohli používat písmo, tak to nedělali. Smlouvy uzavírali ústně, texty opakovali taky ústně. Tu paměť popsal nějaký genetik, který z kostí určil, že naší předci měli lepší genetiku.
Co je pro vás nejtěžší, když tvoříte pravěké romány?
Nemůžu to psát kdykoliv. Musím si dát pauzu.
Většina spisovatelů nejdříve vstupuje do světa literatury jako čtenáři a poté si formují svůj vlastní styl. Jaká literatura formovala vás?
Eduard Štorch a Mika Waltari.
Co plánujete pro čtenáře dál?
Já už jsem několikrát vyhlásil, že jsem si dal za cíl zmapovat těmi romány velký kus pravěku. Tři období mám splněné a tři mi ještě chybí.
Besedu moderovala: Sandra Procházková
