Ráda naslouchá historkám těch, kteří si v životě prošli určitým předělem, ocitli se na křižovatce a vydali se cestou, která je nakonec posunula tím správným směrem. Také ona se ve svém životě vydala cestou z Brna do malé obce blízko Uherského Brodu. Chová tam včely, slepice, psy a kočky, chystá se na krůty, kachny, kozy a píše knihy. Jmenuje se Kateřina Dubská a svou první knihu nazvala Člověk Gabriel.
Vyměnila jste bydlení ve velkoměstě za poklidný život v malé vesničce Krhov. Jak jste zjistila, že patříte právě sem?
Někdy říkám, a u toho se samozřejmě směju, že jsem byla na Kopanice přímo dokopána. Jak osudem, tak různými událostmi, a nakonec i tělem. Když jsem před nějakými jedenácti lety přijela poprvé do Bílých Karpat, celou svou dovolenou jsem strávila „ocháním a ucháním“ nad pro mne nepochopitelnou krásou zdejšího kraje, kde se před vámi pořád otevírají nové a nové úžasné výhledy. A stále jsem si říkala, že se sem musím někdy zase vrátit, ale kdyby mi tehdy někdo řekl, že se sem jednou vrátím natrvalo, tak bych si ťukala na čelo. A vidíte, pak jsme se s mým mužem rozhodli, že si tady pořídíme chalupu, a další dva roky strávili jejím neúspěšným hledáním, až jsem si začínala myslet, že tady asi žádnou najít nemáme, nebo na nás ta pravá teprve čeká. Skutečně čekala. Ještě ani nebyla v nabídce realitek, my jsme se na ni šli podívat a během pěti minut jsme byli rozhodnutí. Ale měla to být jenom chalupa na víkendy a prázdniny. Jenže najednou mi začalym v Brně končit všechny dřívější aktivity, mezitím jsem definitivně přišla o firmu, řadu známých i peněz, nastaly problémy i v nejbližší rodině a do toho mi začalo tělo dost důrazně říkat, že musím udělat nějakou velkou změnu, přestat jenom tak postávat na křižovatce a pořád váhat, kam se vydat. Jakmile jsem si řekla, že udělám krok sem, tak tělo přestalo zlobit a úplně všechno se konečně začalo skládat tím správným způsobem.
Najednou se musíte na venkově starat o spoustu zvířat, o úrodu, což zabere hodně času a někdy je to velká dřina. Jak to všechno zvládáte?
On ten vývoj k zemědělství byl postupný, což je asi dobře. Když jste původně městský intelektuál a najednou se máte starat o slepice, psy, kočky, včely, pole, sad atd., musíte opravdu postupovat krůček po krůčku, jinak si zaděláte na zhroucení. Když začala vloni na jaře vaječná krize, pořídili jsme slepice, pod domem je velké pole, škoda ho nevyužít, tak jsme zasadili brambory, a jelikož jsem si ověřila, že slepice zvládnu, tak přibyly ty kachny, ty jsem taky zvládla, takže letos rozšířím drůbeží výběh o krůty, ty jsou prý nejnáročnější, protože jsou dost choulostivé. Uvidíme. Pokud kolem sebe máte spoustu půdy ležící ladem, najednou je vám až blbé nakupovat dál v supermarketu i to, co si můžete vypěstovat sami. A ke včelám jsem přišla jako slepý k houslím, protože jsme je koupili i s domem, a jelikož máme velký sad, tak jsme si řekli, že je potřebujeme. I když jsme díky tomu pak sbírali úrodu dva měsíce a nakonec část rozdali, protože ty tuny jablek se prostě všechny zpracovat nedaly. Zatím jsem takový včelařský začátečník a měla jsem velké štěstí, že jsem tady potkala odborníka, který je ochotný mi poradit a pomoci. Včely jsou velká alchymie a musímříci, že čím více je poznávám, tím více mne fascinují. I ten jejich klid ve zdánlivém neklidu. Pravda ale je, že jak začne jaro, tak se do konce podzimu člověk nezastaví. Už naprosto chápu, proč naši předci přes zimu odpočívali a chodili brzy spát. Já jsem měla čas na definitivní dokončení knihy. A vůbec, u okopávání záhonů se výborně přemýšlí a takové čištění kurníku vám výborně spraví příliš vykukující ego:-)
Kde a kdy vás poprvé napadla myšlenka napsat knihu?
Ani se netajím tím, že hlavní postavu své knihy jsem potkala při jednom sezení terapie zvané Rodinné konstelace, která mi opravdu pomohla zvládnout výše zmíněnou krizi. Pak se mi začaly zdát sny, takže jsem vzala tužku a velkou knihu s prázdnými stránkami, kterou mi dala k Vánocům moje sestřenice Lenka s doporučením, že nemusím knihy jenom vydávat, ať je zkusím i psát. Najednou jsem si přečetla první kapitolu a zvolala: „Asi jsem se zbláznila, já píšu román.“ Gabriel si pak nějakou dobu poležel v šuplíku, byl několikrát přečechrán i proškrtán a nakonec vyrazil do světa. Je to takový zvláštní pocit, když držíte svoji první knížku v ruce a říkáte si: „Co to je, kdo to napsal, já?“
PhDr. Kateřina Dubská je spoluzakaladatelkou vydavatelství Computer Press a ERA, v letech 2006-2010 byla městskou zastupitelkou za Stranu zelených v Brně.
V knize Člověk Gabriel popisujete mimo jiné tradice a zvyky Romů. Jak jste je poznala vy sama?
Nejdříve v dětství, protože jsme bydleli v oblasti, kterou by dnes nazvali sociálně vyloučenou, horní konec ulice obývali zbylí původní obyvatelé a dolní zaplňovali Romové ze Slovenska. A vidíte, asi to nebylo nijak strašné dětství, protože v době, kdy jsem úspěšně prodala podíl ve své první firmě, jsem si řekla, že když má člověk štěstí, měl by ho nějak vracet i těm, kteří takové štěstí nemají. A neuvěřitelnou souhrou náhod jsem se dostala do romského střediska Drom v Brně, a tak vznikla Verda (pozn. red.: nadační fond zaměřený na podporu nadaných romských studentů). To je moje opravdu srdeční záležitost. Díky ní jsem měla možnost poznat řadu skutečně vzácných lidí a za to jsem osudu velmi vděčná. Občas se musím smát těm připomínkám na téma: „Vám se to mluví, vy mezi nimi nebydlíte a nevíte, co je to za hrůzu...“ Nevím, každý máme nějaké zkušenosti, a určitě i ty špatné, ale já vždycky
říkám, že zrovna mne nejvíce v mém životě okradli tzv. bílí a slušní lidé...
Prý už máte rozepsanou další knihu a dokonce plánujete i třetí. Znamená to, že jste se rozhodla stát se spisovatelkou na plný úvazek?
Mne samotnou to udivuje, jak se mi vše naskládalo nejen v hlavě, ale i v počítači. Opravdu mám rozepsáno, a pokud bude čtenářský a vydavatelský zájem, tak s radostí pošlu do světa další knihu. Konečně mám skutečný klid na psaní, v sobě přetlak příběhů, které jsem nasbírala po mé rušné cestě životem a teď je asi načase je ze sebe vypsat. Co já vím, co čeká za další zatáčkou, možná se vypíšu a pak třeba začnu tkát koberce z vlny, koneckonců můj muž se jmenuje Bača :-)
Text: Kateřina Žídková
