Když na konci září vyšlo Prázdné místo, první román J. K. ROWLINGOVÉ bez Harryho Pottera, byla to knižní událost. Snad všechny anglicky psané noviny se předháněly v hodnocení, ne všechna však byla kladná. Spisovatelka se románem pro dospělé pustila hlavně do tématu vztahů mezi rodiči a dětmi. Česky knihu Prázdné místo vydalo nakladatelství Plus v dubnu tohoto roku. „Chápu, že někteří čtenáři čekali dalšího čaroděje,“ říká Rowlingová.
Román Prázdné místo je úplně jiný než Harry Potter. Jak vznikl?
Úplně jinak. Předně mě ten hlavní nápad neosvítil ve vlaku jako v případě Harryho Pottera, ale v letadle. Ale nadchl mě stejně. Je to román-moralita, ale to byl Harry Potter vlastně taky. Jen se Prázdné místo odehrává v současných kulisách. Román je zasazený do malé komunity, jejíž prostředí mi umožnilo popsat charaktery od dospívajících dětí až po šedesátníky. Mám ráda romány, které se odehrávají v devatenáctém století a popisují ehdejší společnost, ať už městskou, nebo venkovskou. A tohle je můj pokus udělat něco podobného, jenomže v modernější verzi.
A proč zrovna název Prázdné místo? Byly ve hře i jiné názvy?
Ano, ještě se ten román mohl jmenovat Odpovědný, protože příběh vypráví o tom, jak důležitá je zodpovědnost za to, jak žijeme, zodpovědnost za naše štěstí, zdraví, bohatství, ale i zodpovědnost za ostatní, partnery, děti, širší společnost. Název Prázdné místo vychází ze základní zápletky – uvolní se místo po zemřelém radním, ale když jsem se zamyslela, co je za tímhle označením skryto, došlo mi, že jsem našla mnohem lepší název než ten původně plánovaný. Prázdné místo souvisí se smrtí, to je něco, co se už nikdy nezaplní. Ale všechny mé postavy se prázdnotu ve svém životě snaží nějak vyplnit: jídlem, pitím, drogami, fantaziemi, vzpurným chováním. Máme v sobě malá prázdná místa, která stále volají po zaplnění, a my nebudeme spokojení, dokud to neuděláme.
Kniha je označována za černou komedii.Myslím, že ten román je typicky anglický, ale přesto stojí na univerzálních tématech. Pracuji se společenskými jevy, které jsou stejné kdekoli jinde na světě: rodina, manželské krize, napětí mezi dětmi a jejich rodiči, konflikt sobeckého a empatického přístupu, a to i ve smyslu spoléhání se na sebe v kontrastu se spoléháním se na stát nebo na instituce.
Zmínila jste konflikty mezi rodiči a dětmi. Jak se v románu odrážejí?
Jak se západní rodina vyvíjí, ubývá času, který na sebe její členové mají, navíc dnešní děti a dospívající mají úplně jiné zájmy než ty, které měli lidé jejich věku v padesátých nebo šedesátých letech. Mezi generacemi roste komunikační propast. Dnešní mladí jsou na Facebooku, na Twitteru, mají chytré telefony, dospělí novým médiím a stylu jejich komunikace příliš nerozumějí. V tom je mnohem větší rozdíl, než jaký existoval u předchozích dvou generací.
Dospívající vás zajímají už dlouho. V čem to je?
To je tou jejich křehkostí, i když samozřejmě lidé v tomhle věku jsou často vnímáni i jako nebezpeční nebo ničiví, problematičtí. Dospívání je obdobím veliké zranitelnosti. Vynoříte se z milého období dětství a dojde vám, že tohle je váš život a vy ho budete muset řídit se vším, co to obnáší. Najednou začnete být zodpovědní za to, jak naložíte se svým časem, to děti neznají. Teenageři žijí v domácnosti s rodiči středního věku, kteří už se našli, mají své zaběhlé pořádky a názory, oni sami se přitom ještě hledají, zjišťují, co je správné, jak chtějí žít. To je velmi výbušná kombinace. To všechno je v mém románu popsané.
A popisujete v něm i sexuální scény nebo píšete o drogách. Musela jste se třeba právě o drogy nějak víc zajímat, dělat výzkum mezi současnými dospívajícími?
To ne, v pravém slova smyslu jsem se nemusela vydat nikam do terénu, abych třeba zkoumala, jak žijí lidé na drogách. Je to fikce, i když charaktery jednotlivých postav samozřejmě odrážejí některé skutečné lidi, které znám ze svých dvou rozdílných životů. Byla doba, kdy jsem byla opravdu velmi chudá. Pak se na mě usmálo štěstí, za ten obrovský obrat jsem velmi vděčná. Ale stále si pamatuju každého člověka, který je předobrazem pro hrdiny v mé knize.
Bývala jste učitelkou. I to vás jistě ovlivnilo.
Ano, to bylo dokonce velmi užitečné. Učila jsem na státních školách, to znamená tam, kde neproběhl žádný výběr dětí, ve školách, které vzaly každého. V každé třídě tak byla strašná spousta velmi rozdílných lidí. I odtud jsem čerpala inspiraci k popisu dospívajících, i když musím říct, že víc asi jde o zkušenosti z doby, kdy jsem byla teenagerem já sama.
Jak vaše psaní ovlivnil fakt, že jste se stala matkou?
V Prázdném místě je mnoho rovin mateřství. Hned tři postavy neplánovaně otěhotní a v souvislosti s už zmíněným tématem zodpovědnosti je to možnost ukázat, jak biologické poslání ženy ovlivňuje její život i v dnešní antikoncepční době. V knize jsou rodiče, kteří to myslí dobře, ale i tak musím říct, že vlastně všech pět dospívajících v knize trpí chybami, které jejich rodiče ve výchově udělali. Stvořila jsem třeba rodinu, v níž jsou oba rodiče úspěšní lékaři – a podobný úspěch vyžadují i po svém potomkovi, což je typický tlak, který střední třída vyvíjí na své děti. Na druhou stranu je v románu hrdina na opačném konci sociálního spektra, z velmi deprivované rodiny, musí se vlastně sám starat o svou matku. Musím říct, že rodičovství je tou nejtěžší věcí na světě. A myslím, že svým psaním mohu pomoci k tomu, abychom se nad tím zamysleli.
Jaké je tedy hlavní poselství knihy?
Je v ní jeden hlavní zdroj napětí, velká zápletka, ale také několik menších. Jak třeba skloubit práci a rodinu? V centru mého zájmu však stojí konflikt hodnot v poklidném vesnickém Pagfordu.
Co byste vzkázala čtenářům, kteří doufali, že stvoříte svět bližší tomu z Harryho Pottera?
Jako spisovatelka mohu psát to, co psát chci – respektive musím, co musím. Tuhle knihu jsem potřebovala napsat. A doufám, že se aspoň někomu bude líbit. Ale stejně tak chápu, že ji někdo přijmout nemusí a že by raději četl dalšího Pottera, což beru jako kompliment. Stejně budu zase jednou psát pro děti, protože psaní pro ně miluju a nejsem
schopná s ním přestat.
A co to bude?
To nemůžu prozradit, i když ve svém počítači už mám něco skoro hotového. Ale víte co? Na mé práci je nejlepší, že nemusím ctít žádné termíny, takže počkáme a uvidíme, rezervuji si právo změnit názor.
Text: JAMES RUNCIE, rozhovor zprostředkovala vydavatelská skupina Albatros Media a. s., foto: © Wall to Wall Media Ltd . Photographer: Andrew Montgomery.
