Prostřednictvím románu Čas žen, oceněného prestižní cenou Ruský Booker, se do podvědomí českých čtenářů snaží zapsat Jelena Čižovová. Osobně se domnívám, že tento pokus se dá označit za velmi zdařilý a my čtenáři můžeme být rádi, že nakladatelství Host se chopilo vydání tohoto díla.Příběh nás zavádí do Ruska počátkem 60. let a je sondou do života obyčejných lidí, kteří se vyrovnávají s následky dlouhého obléhání Leningradu.
Čtyři ženy, které společně žijí v jednom bytě, čtyři životní osudy, zdánlivě rozdílné a přesto do jisté míry stejné. Jedno dítě, pro které by udělaly první poslední, aby jej zachránily před ústavní péčí. Tak by se ve zkratce dal shrnout základní dějový rámec tohoto příběhu.
Antonie s dcerou Zuzanou byly přiděleny do bytu ke třem stařenkám – Glikerii, Jevdokii a Ariadně. Zatímco Antonie pracuje a stará se o obživu pro svou dceru i stařenky, hlavní náplní jejich dnů se stane péče o Zuzanku. Nemohou se však ztotožnit s jejím pohanským jménem a tak za zády Antonie nechají Zuzanu pokřtít a vedou ji k náboženství. V Antoniině nepřítomnosti se tak ze Zuzany stává Sofie. Během dne jí vyprávějí o válce, obléhání Leningradu, vyučují ji, nejvzdělanější z nich, Ariadna, jí předčítá francouzsky. Každá ze stařenek jí může nabídnout něco jiného. Malá Zuzana/Sofie jim však za jejich péči poděkovat nemůže. Své pocity umí vyjádřit pouze jedinou cestou – malbou. Ta se stává odrazem jejího bohatého vnitřního světa.
Co se však stane, když do jejich života zasáhne vážná nemoc? Podaří se „babičkám“ přesvědčit úřady, že u nich bude holčičce lépe než v ústavu? Uvědomují si, že ačkoliv dítě vychovaly, přesto jsou pro okolí jen cizími. Román, který až do této chvíle, odkrýval životy jednotlivých hrdinů spíše ze vzpomínek, se mění v boj o život a překonávání jeho nástrah.
Čas žen není kniha šitá horkou jehlou. Ačkoliv v knize nevystupuje příliš mnoho postav a děj není příliš komplikovaný, nedá se v žádném případě říct, že se jedná o jednoduché dílo. Autorka předkládá velmi detailní pohled na život v poválečném Leningradě. Popisuje každodenní činnosti, ukazuje, jak se postupně mění život lidí, kteří jsou nuceni přizpůsobit se změnám, které postupně přicházejí - od zavádění nové měny až k dostupnosti nových technologií. I přesto se však stále musí vyrovnávat s každodenní dřinou a nedostatkem potravin. To vše je bohatě protkáno vzpomínkami stařenek nejen na válku, ale také na jejich mládí. Právě toto jsou části, které znesnadňují čtenářský zážitek. Je nutné číst opravdu pozorně, v klidu, jinak se v ději ztratíte. Někdy je problém postřehnout změnu vypravěčky, objevují se nedokončené věty a velkou část tvoří monology.
Jako takovou knihou v knize by se daly označit myšlenky malé Zuzany/Sofie, které čtenářům odkrývají, jak se malé dítě dokáže přebrat informace, které jí babičky předávají. Zejména její představy o smrti a posmrtném životě doplňují celkové pochmurné ladění knihy.
Tato kniha je sice velmi sentimentální ale zároveň plná naděje. Je to jedna z těch knih, která pro vás neskončí po otočení posledního listu. Není to kniha, jakých je na knižních pultech spousta. Knih, které přečtete velmi rychle a ještě rychleji na ně zapomenete. Čas žen vás donutí číst pomalu a přemýšlet. Přemýšlet o životě, minulosti, budoucnosti.
Autor: Stanislava Otrubová
