Jiří Kajínek je neznámější český vězeň. V roce 1998 byl odsouzen na doživotí za dvojnásobnou nájemnou vraždu a další trestné činy. Jako jedinému vězni se podařilo utéct z Věznice Mírov. Jeho případ se stal všeobecně známým, byl podle něj natočen i film a probíhala veřejná diskuse, zda byl odsouzen právem. V květnu tohoto roku mu prezident republiky Miloš Zeman udělil milost, což vedlo k jeho propuštění na svobodu. Jiří Kajínek byl 23. června 1998 Krajským soudem v Plzni odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody. Podle rozhodnutí soudu se dopustil toho, že v zatáčkách pod plzeňskou věznicí Bory dne 30. května 1993 kolem 20.00 hod. zastřelil plzeňského podnikatele Štefana Jandu (27) a jeho osobního strážce Juliána Pokoše (30). Těžce zraněn byl i další Jandův osobní strážce Vojtěch Pokoš (25), který však díky rychlému lékařskému zákroku útok přežil a později se stal korunním svědkem. K tomuto činu se ale Jiří Kajínek nikdy nepřiznal, svoji účast na vraždách kategoricky popřel. Kajínek poprvé utekl z vězení dne 18. ledna 1993, kdy ředitel věznice na doporučení vězeňské komise přerušil výkon trestu na dobu 21. - 23. ledna 1993. Kajínek se ale do vězení už nevrátil a o 4 měsíce později měl spáchat vraždy, kvůli kterým byl později odsouzen na doživotí. Druhý pokus o útěk se stal v červenci 1994, když byl Kajínek umístěn ve vazební věznici v Českých Budějovicích. Byl dopaden ještě týž den. 11. září 1996 se pokusil uprchnout z vězení ve Valdicích, kam byl po svém jednodenním útěku z českobudějovické věznice převezen. Po dvacetiminutovém pátrání byl objeven na střeše jednopatrového přístavku a poté dopraven zpět do cely. Po svém konečném odsouzení byl převezen do Věznice Mírov. Také odtud se mu podařilo 29. října 2000 kolem 18.15 hodin opět uprchnout. 8. prosince 2000 byl Jiří Kajínek zadržen Útvarem rychlého nasazení v bytě Ludvíka Černého, který si rovněž odpykává doživotní trest v mírovské věznici.
Můj život bez mříží
Autentické vyprávění nejznámějšího českého vězně o jeho dětství, dospívání, o jeho láskách, zálibách, ale i o umění jak otevřít každý zámek. O vztahu k lidem, k penězům, ke zbraním... Mimořádná a ojedinělá kniha, která vznikla ve specifických a pro běžného člověka nestandardních podmínkách. Poodhalí také tajemství práce s planžetou, se kterou dokázal vždy otevřít všechny dveře, případy, kdy jako nezvaný host navštívil domy či byty, nebo jaká místa jsou pro ukrytí sejfu naprosto nevhodná.
Začněme u knihy, kterou tady máme před sebou. Je nazvaná Můj život bez mříží. Můžete zavzpomínat na dobu, kdy jste byl za mřížemi a ta kniha vznikala?
Knihu jsme dělali někdy v roce 2012 nebo 2013. Je to už pět let. Dělali jsme ji na Mírově tak, že majitel nakladatelství s redaktorkou za mnou chodili. Neustále mezi námi byla mříž a nesměli jsme se bez té mříže potkat. Když už šla kniha do finále, byl jsem ve věznici v Rýnovicích. Tam už jsme mohli společně sedět u stolu a dotvářeli jsme konečnou podobu. Úplně na závěr jsme pak udělali audioknihu, kdy jsem celou knihu namlouval.
V knize se řeší také české vězeňství. Kde vidíte největší slabiny?
Na tuto otázku bych odpovídal tak do půlnoci. Je to o tom, že české vězeňství se vydává za něco, co není. Je to předstírání něčeho a je to veliký problém. Realita je hodně tvrdá a smutná. Lidé, kteří mají doma děti a platí alimenty, tak nedostanou ve vězení práci. Tu práci dostane nějaký flák, který nepotřebuje vůbec nic a v tom vězení stejně fetuje. To je jen takový malinký příklad.
V knize píšete, že život nemá cenu žít za každou cenu a že kdybyste na sto procent věděl, že budete muset dožít ve vězení, že byste raději svůj život ukončil.
To, co jsem já prožil, je naprosto nepopsatelné a nepřenositelné. Vy se mě ptáte na něco, a teď se nesmíte urazit, čemu nerozumíte. Jestliže vás někdo zavře do klece a řekne vám, že tam zůstanete do té doby, než umřete, tak na co tam budete čekat? Až vám dají najíst? Tak se asi rozhodnete pro něco jiného. Něco jiného je, když má někdo trest a ví, že si ho odsedí a jde domů. Když dostanete doživotí za něco, co jste neudělali, tak se stane to, že byste tam čekali na to, až umřete.
Obecně se říká, že každý ve vězení tvrdí, že je nevinný. Potkal jste někoho za mřížemi, komu jste to věřil?
Ano, potkal jsem někoho, komu jsem to věřil. Pravda je taková, že většina lidí řekne, že jsou nevinní, než aby se dokázali vyrovnat s tím, co provedli. Oni něco provedou a je jednodušší říkat, že jsou nevinní. Zmíním jednoho vězně, který zabil svého bratra, maminku a tatínka. Pak přišel a říkal, že to neudělal, že to udělal jeho bratr a proto ho potom zabil. Ono je to jednodušší, než říct, že jsem hajzl a zabil jsem svého bratra. Nejsem obdivovatel USA, ale uznávám některé hodnoty, které tam jsou. Američané tvrdí, že ve věznicích mají pět procent nevinných lidí. Pokud připustíme, že v ČR je jedno jediné procento nevinných lidí, tak je to nějakých 230 lidí, kteří jsou ve vězení nevinně. Věznice v Karviné má kapacitu 200 lidí, takže celá věznice v Karviné je plná nevinných lidí a dalších 30 někde zbývá.
Zažil jste u spoluvězňů někoho, koho vězení psychicky zničilo?
Tak mnoho lidí se oběsí, mnoho lidí se podřeže nebo otráví. Za celou tu dobu, co jsem byl ve vězení, kolem mě bylo hodně mrtvých. To se ani nezveřejňuje, jen občas. Jsou lidé, kteří vydrží rok, více let nebo třeba všechno. Je to individuální. Viděl jsem kluka, který byl ve vězení sedm let, za tři měsíce měl jít domů a manželka mu napsala, že s ním celou dobu udržovala styky, aby ho podpořila, ale tři měsíce před koncem mu chce říct, že se s ním rozešla. On šel a oběsil se.
Jak těžké je u nás dokázat, že došlo k justičnímu omylu?
To je skoro nemožné. Pokud vás někdo v této zemi pravomocně odsoudí, tak česká justice nechce připustit, že by se mohla mýlit. Jestliže mě odsoudili na doživotí a já jsem měl nové důkazy a chtěl tento rozsudek zvrátit, tak jsem musel s těmito skutečnostmi jít k soudu, který mě odsoudil. To znamená, že soud, který mě odsoudil, rozhodoval o tom, že on rozhodl špatně. Pracuji na jednom projektu, brzy se další věci dozvíte.
Dostal jste celou řadu nejrůznějších přezdívek. Jaké přízvisko byste si dal vy? Kdo je Jiří Kajínek, který tady dnes sedí?
Já myslím, že všichni vidíte, že Jiří Kajínek je dnes svobodný člověk. To je pro mě nejzásadnější. Jestliže o mě nějaký novinář řekne, že jsem nájemný vrah, tak musí být někdo, kdo mě najal. Ale takový člověk neexistuje. Když se novinářů zeptám, jak na to přišli, tak mi odpoví, že se to takhle lépe prodává. Je to takové zvláštní. Zatím si ti novináři říkají a píší, co chtějí. Ale třeba se to změní.
Blíží se prezidentské volby. Koho chcete volit?
Já asi nikoho nepřekvapím, když řeknu, že nemůžu volit nikoho jiného než Miloše Zemana. Je to prezident, který mi udělil milost a byl natolik statečný, že to dokázal. Obdivovatelé Václava Havla a Václava Klause, nic proti vám. Václav Havel viděl můj spis, můj materiál a řekl, že jsem nevinný a že mi udělí milost. Neudělal to. Václav Klaus mi milost sliboval deset let, ale taky to neudělal.
Co bylo tím motorem, který vás držel těch 25 let?
Zásadní věc je jedna. Víte, že jste ve vězení za něco, co jste neudělal. Já jsem věřil, že se z toho vězení dostanu.
Jak dlouho jste plánoval útěk z Mírova a co bylo nejtěžší?
V momentě, kdy mě v Plzni odsoudili na doživotí, tak jsem se rozhodl, že jim ukážu, jak to teď bude vypadat, a byl jsem rozhodnutý, že uteču. Ten den jsem tam přišel, rozhlídl jsem se a říkal jsem si, že odsud uteču se všemi doživotně odsouzenými vězni, kdy oni tady budou běhat po lese a já půjdu domů. Trochu to přeháním, ale tak to bylo.
Viděl jste film Kajínek? A co na něj říkáte?
To, co je ve filmu, je tak asi 70 procent realita, 30 procent je filmařská omáčka. Film je podle mě na české poměry podařený. Když šel film do kin, říkali, že jestli ho uvidí 150 000 lidí, tak to bude maximum. Nakonec ho vidělo skoro milion lidí.
Besedu moderovala: Sandra Procházková
