Johana: Od roku 2018 jsme jezdili po celé České republice na debaty se čtenáři. A když tohle člověk vidí, bohužel všude stále potkává pozůstatky minulého režimu, ať už v tom, co vidí, nebo často v hlavách lidí. A tak jsme si o tom začali povídat. Já jsem ročník 1991, komunismus jsem nezažila, a tak pro mě byla spousta takových těch „obyčejných“ věcí nová a překvapivá.
Pavel: Říkal jsem si, že Johana má prostě opravdu zvláštní zálibu, když mi v autě při dlouhých cestách najednou řekla, abych jí zase vyprávěl o komunismu… (smích). Ale později jsem si sám začal vybavovat a uvědomovat věci, které jsem dávno zapomněl. A spousta z nich stojí za připomenutí, hlavně v této době, kdy řada historiků tvrdí, že během normalizace jsme nežili v totalitě.
Nejprve jste ale začali dělat stejnojmenný podcast. Jaké byly ohlasy?
Pavel: Bylo jich mnoho. Spousta lidí si připomněla věci ze svého mládí, od automatů, kde se prodávaly oschlé chlebíčky, přes to, jak tehdy chutnalo pivo nebo víno, až po situace, kdy vás mohl kdokoli na ulici kontrolovat, kam jdete a proč, a to zejména pokud jste se vyskytovali blízko hranic.
Johana: Psali nám ale samozřejmě i kritici. Část lidí nechce slyšet, že to, v čem žili, nebyla idylka, ale naopak svět, který byl totálně prolezlý kontrolou a propagandou. Že to skutečně byla totalita, které vládli kariéristi podřízení Sovětskému svazu. Ale i vzhledem k tomu, jak velké vášně náš podcast Vyprávěj mi o komunismu, který je stále k poslechu na Spotify, vzbudil, jsme se rozhodli vydat knihu.
Johano, co vás jako někoho, kdo režim před rokem 1989 nezažil, nejvíc zaujalo?
Johana: Pravdou je, že ve škole i doma se člověk dozví spoustu věcí o zločinech, které se děly, o emigraci, o justičních vraždách, zavřených hranicích… My jsme se ale s Pavlem bavili o tom, jaké to bylo ráno vstát, pustit si rádio a jít do práce kolem transparentů „Se Sovětským svazem na věčné časy“. To už taková legrace není. Hodně mě zaujalo, jak vlastně fungovala Národní fronta. Vnímala jsem ji jako uskupení politických stran, ale netušila jsem, že do ní patřili vlastně všichni. Radioamatéři, včelaři, rybáři… nebo třeba Spolek československo-sovětského přátelství, to je skutečně věc, která mě zaujala. Zejména to, že po okupaci v roce 1968 měl během normalizace miliony členů. Děsivé. A jak už Pavel zmínil, fakt, že i „obyčejní občané“ měli možnost někoho legitimovat, kontrolovat, že s tím režimem takhle spolupracovali, protože dostali možnost mít taky trochu moci… To je také taková věc, o níž se už nemluví. A mělo by, i když to třeba nebude pro každého pozitivní.
Hovoříte, Pavle, v knize i o nějaké vlastní nepříjemné zkušenosti?
Pavel: Ano. Například právě v souvislosti s těmi věčnými kontrolami. Jednou jsem jel za svým bratrem, který žil ve vesnici nedaleko Aše. A na pětikilometrové trase mě pětkrát kontrolovali – policista, jeden „tajný“ a jinak ti „běžní občané“, z nichž poslednímu bylo sotva dvacet. To je něco, co si už dnes většina lidí nedovede představit.
Zároveň ale říkáte, že se čtenář může u knihy i zasmát.
Pavel: No jistě. Tak třeba Johana se hodně smála tomu, že jelikož se běžně neprodával kečup, existovali lidé, kteří si prázdné lahve Heinz vystavovali doma. To jsem opravdu zažil. V knize jsou ale různé další bizarnosti, například báseň No, Mister Carter, kterou procítěně recituje herec Buchvaldek. A vlastně jsme se taky smáli vzpomínkám na to, že když stát vyrábí víno, je z toho akorát tak bolehlav. Pivu jsme zase říkali samoser. Pár let po revoluci jsem s bratrem seděl v hospodě, pili jsme pivo a najednou jsme si uvědomili, jak dobře chutná. Svoboda prostě prospívá všemu.
Johana: Samozřejmě tam máme také kapitolu o normalizačních umělcích. Řadu lidí například zvedlo ze židle, když jsem řekla, že Nemocnice na kraji města je opravdu hrozný seriál. Ale i taková žena za pultem je něco, čemu se člověk vlastně může zasmát, když na to přijde.
Obsahuje kniha i něco dalšího než vaše povídání?
Johana: Ano. Požádali jsme naše kolegy a spolupracovníky, aby do knihy také přispěli, takže za každou kapitolou najde čtenář ještě speciální příběh. Například publicista Jan Rejžek vzpomíná na 21. srpen 1968. Teatrolog Vladimír Just zase napsal velice zajímavou kapitolu o osudu herce Miloše Kopeckého, který nejen že hrál v Nemocnici na kraji města, ale také byl tváří ostudného pořadu zaměřeného proti emigrantům z Československa.
Pavel: Přispěli také naši redakční kolegové. Dan Hrubý, autor známých Pražských příběhů, píše o fenoménu českých hospod a jejich geniu loci. Pavel Šmejkal zase o pohraničnících a střílení na hranicích. Jan Jandourek popsal, jak se za komunismu studovala teologie. A Karolína Němcová napsala text, který popisuje smutný příběh Pavla Wonky. Ten ostatně dokazuje, že i v době normalizace umírali političtí vězni. I na to se tak nějak zapomíná. A já sám jsem do knihy dodal příběh mého otce, který pracoval jako dělník. Byl to ale člověk, který uměl šest jazyků.
V deníku FORUM 24 se zabýváte současnou politickou situací doma i ve světě. Proč je podle vás důležité mluvit o minulosti?
Johana: Naše přítomnost je jejím přímým následkem. Čtyřicet let zavřených hranic zanechalo na lidech obrovské následky. Stejně jako propaganda. A bezpochyby i dnes na volebních výsledcích vidíme, jak je pro mnoho lidí důležité, aby se ten hodný stát o všechno postaral. Pokud něco takového lidem sugerujete desítky let, rozhodně nestačí jedna generace, abychom se toho zbavili. A tak to pokaždé vidíme u voleb.
Pavel: Nesmíme ale zapomínat ani na další důsledky. Naše města jsou katastrofálně poznamenaná tím, co tu komunisté provozovali. Bourání mnoha krásných staveb – v knize mluvíme třeba o nádraží Těšnov, stavba obludných sídlišť a dalších budov. Za všechny můžu jmenovat třeba Prior na náměstí v Jihlavě nebo Obchodní dům Dyje ve Znojmě. To jsou zločiny! Ty domy opravdu poškodily krásná náměstí v krásných městech. Kromě měst je tu i vliv na krajinu, kolektivizace způsobila, že tu dnes máme obrovská pole, která nezadržují vodu. Komunismus devastoval duše lidí, města, ale i přírodu.
Jak se tedy s tímto dědictvím vyrovnat?
Johana: I proto vznikla naše kniha. Myslíme si, že prvním krokem k tomu, abychom byli schopni vyrovnat se s minulostí, je to, že o ní budeme otevřeně mluvit. Není vždycky příjemné si říct, že okolí našeho domova nevypadá hezky. Že ho někdo zničil a že je potřeba pracovat na zlepšení. Ale dokud to bude tak, že se člověk při vjezdu do naší země z Německa či Rakouska stydí za ty strašné obchody, cedule a casina na hraničních přechodech, nic moc se nezlepší. Dokud o tom společnost nebude ochotná mluvit, nebude ani možné dělat věci jinak a lépe.
Pavel: My se o něco podobného snažíme i v dalších tématech, která od roku 2015 otevírá deník FORUM 24. A vydali jsme o tom i další knihy – naposledy třeba publikaci Jak ubránit normální svět od Bohumila Doležala, Fakta a lži o komunismu od Ladislava Kudrny a já jsem napsal knihu Češi mezi pravdou a lží, které se prodalo už šest tisíc kusů.
Text: redakce FORUM 24
Foto: Roman Černý
Nejprve jste ale začali dělat stejnojmenný podcast. Jaké byly ohlasy?
Pavel: Bylo jich mnoho. Spousta lidí si připomněla věci ze svého mládí, od automatů, kde se prodávaly oschlé chlebíčky, přes to, jak tehdy chutnalo pivo nebo víno, až po situace, kdy vás mohl kdokoli na ulici kontrolovat, kam jdete a proč, a to zejména pokud jste se vyskytovali blízko hranic.
Johana: Psali nám ale samozřejmě i kritici. Část lidí nechce slyšet, že to, v čem žili, nebyla idylka, ale naopak svět, který byl totálně prolezlý kontrolou a propagandou. Že to skutečně byla totalita, které vládli kariéristi podřízení Sovětskému svazu. Ale i vzhledem k tomu, jak velké vášně náš podcast Vyprávěj mi o komunismu, který je stále k poslechu na Spotify, vzbudil, jsme se rozhodli vydat knihu.
Johano, co vás jako někoho, kdo režim před rokem 1989 nezažil, nejvíc zaujalo?
Johana: Pravdou je, že ve škole i doma se člověk dozví spoustu věcí o zločinech, které se děly, o emigraci, o justičních vraždách, zavřených hranicích… My jsme se ale s Pavlem bavili o tom, jaké to bylo ráno vstát, pustit si rádio a jít do práce kolem transparentů „Se Sovětským svazem na věčné časy“. To už taková legrace není. Hodně mě zaujalo, jak vlastně fungovala Národní fronta. Vnímala jsem ji jako uskupení politických stran, ale netušila jsem, že do ní patřili vlastně všichni. Radioamatéři, včelaři, rybáři… nebo třeba Spolek československo-sovětského přátelství, to je skutečně věc, která mě zaujala. Zejména to, že po okupaci v roce 1968 měl během normalizace miliony členů. Děsivé. A jak už Pavel zmínil, fakt, že i „obyčejní občané“ měli možnost někoho legitimovat, kontrolovat, že s tím režimem takhle spolupracovali, protože dostali možnost mít taky trochu moci… To je také taková věc, o níž se už nemluví. A mělo by, i když to třeba nebude pro každého pozitivní.
Hovoříte, Pavle, v knize i o nějaké vlastní nepříjemné zkušenosti?
Pavel: Ano. Například právě v souvislosti s těmi věčnými kontrolami. Jednou jsem jel za svým bratrem, který žil ve vesnici nedaleko Aše. A na pětikilometrové trase mě pětkrát kontrolovali – policista, jeden „tajný“ a jinak ti „běžní občané“, z nichž poslednímu bylo sotva dvacet. To je něco, co si už dnes většina lidí nedovede představit.
Zároveň ale říkáte, že se čtenář může u knihy i zasmát.
Pavel: No jistě. Tak třeba Johana se hodně smála tomu, že jelikož se běžně neprodával kečup, existovali lidé, kteří si prázdné lahve Heinz vystavovali doma. To jsem opravdu zažil. V knize jsou ale různé další bizarnosti, například báseň No, Mister Carter, kterou procítěně recituje herec Buchvaldek. A vlastně jsme se taky smáli vzpomínkám na to, že když stát vyrábí víno, je z toho akorát tak bolehlav. Pivu jsme zase říkali samoser. Pár let po revoluci jsem s bratrem seděl v hospodě, pili jsme pivo a najednou jsme si uvědomili, jak dobře chutná. Svoboda prostě prospívá všemu.
Johana: Samozřejmě tam máme také kapitolu o normalizačních umělcích. Řadu lidí například zvedlo ze židle, když jsem řekla, že Nemocnice na kraji města je opravdu hrozný seriál. Ale i taková žena za pultem je něco, čemu se člověk vlastně může zasmát, když na to přijde.
Obsahuje kniha i něco dalšího než vaše povídání?
Johana: Ano. Požádali jsme naše kolegy a spolupracovníky, aby do knihy také přispěli, takže za každou kapitolou najde čtenář ještě speciální příběh. Například publicista Jan Rejžek vzpomíná na 21. srpen 1968. Teatrolog Vladimír Just zase napsal velice zajímavou kapitolu o osudu herce Miloše Kopeckého, který nejen že hrál v Nemocnici na kraji města, ale také byl tváří ostudného pořadu zaměřeného proti emigrantům z Československa.
Pavel: Přispěli také naši redakční kolegové. Dan Hrubý, autor známých Pražských příběhů, píše o fenoménu českých hospod a jejich geniu loci. Pavel Šmejkal zase o pohraničnících a střílení na hranicích. Jan Jandourek popsal, jak se za komunismu studovala teologie. A Karolína Němcová napsala text, který popisuje smutný příběh Pavla Wonky. Ten ostatně dokazuje, že i v době normalizace umírali političtí vězni. I na to se tak nějak zapomíná. A já sám jsem do knihy dodal příběh mého otce, který pracoval jako dělník. Byl to ale člověk, který uměl šest jazyků.
V deníku FORUM 24 se zabýváte současnou politickou situací doma i ve světě. Proč je podle vás důležité mluvit o minulosti?
Johana: Naše přítomnost je jejím přímým následkem. Čtyřicet let zavřených hranic zanechalo na lidech obrovské následky. Stejně jako propaganda. A bezpochyby i dnes na volebních výsledcích vidíme, jak je pro mnoho lidí důležité, aby se ten hodný stát o všechno postaral. Pokud něco takového lidem sugerujete desítky let, rozhodně nestačí jedna generace, abychom se toho zbavili. A tak to pokaždé vidíme u voleb.
Pavel: Nesmíme ale zapomínat ani na další důsledky. Naše města jsou katastrofálně poznamenaná tím, co tu komunisté provozovali. Bourání mnoha krásných staveb – v knize mluvíme třeba o nádraží Těšnov, stavba obludných sídlišť a dalších budov. Za všechny můžu jmenovat třeba Prior na náměstí v Jihlavě nebo Obchodní dům Dyje ve Znojmě. To jsou zločiny! Ty domy opravdu poškodily krásná náměstí v krásných městech. Kromě měst je tu i vliv na krajinu, kolektivizace způsobila, že tu dnes máme obrovská pole, která nezadržují vodu. Komunismus devastoval duše lidí, města, ale i přírodu.
Jak se tedy s tímto dědictvím vyrovnat?
Johana: I proto vznikla naše kniha. Myslíme si, že prvním krokem k tomu, abychom byli schopni vyrovnat se s minulostí, je to, že o ní budeme otevřeně mluvit. Není vždycky příjemné si říct, že okolí našeho domova nevypadá hezky. Že ho někdo zničil a že je potřeba pracovat na zlepšení. Ale dokud to bude tak, že se člověk při vjezdu do naší země z Německa či Rakouska stydí za ty strašné obchody, cedule a casina na hraničních přechodech, nic moc se nezlepší. Dokud o tom společnost nebude ochotná mluvit, nebude ani možné dělat věci jinak a lépe.
Pavel: My se o něco podobného snažíme i v dalších tématech, která od roku 2015 otevírá deník FORUM 24. A vydali jsme o tom i další knihy – naposledy třeba publikaci Jak ubránit normální svět od Bohumila Doležala, Fakta a lži o komunismu od Ladislava Kudrny a já jsem napsal knihu Češi mezi pravdou a lží, které se prodalo už šest tisíc kusů.
Text: redakce FORUM 24
Foto: Roman Černý
