Na žádné přesné datum nebo konkrétní událost si nevzpomínám. Ale někdy ve dvanácti jsme v partě kluků začali okukovat pískovcové skály kolem Turnova, včetně skal v Klokočí, a poprvé jsme tam napodobovali opravdové horolezce. Moje první „děsně vysoká“ skála, kterou jsem vylezl, se jmenovala Břízka. Pak nás to ale přestalo bavit, zlákaly nás jiné klukoviny a na skály jsem se vykašlal. Zlom nastal za dalších pět let, když se v Turnově v kasárnách objevil můj kamarád. S ním jsem byl ve skalách pečený vařený, tehdy moje vášeň propukla naplno.
Máte nějaký lezecký idol?
Idol snad ani ne, ale velmi jsem obdivoval Waltera Bonattiho, Itala narozeného v Bergamu, jehož knihu Vrchy, moje vrchy jsem četl se zatajeným dechem. Vylezl neskutečné cesty, třeba jeho sólo výstup na jihozápadním pilíři Petit Dru nedaleko Chamonix patří do zlatého fondu největších horolezeckých výkonů všech dob. Bonatti v roce 1965 jako první v zimě zdolal sólově 1 100 metrů vysokou severní stěnu Matterhornu. Sedm let po něm jsme do ní s Jirkou Novákem nastoupili také. Budíček ve 4 hodiny, od rána do večera na nohou, 200 metrů pod vrcholem bivak a další den jsme stáli na vršku. To mi bylo jednadvacet.
Jak se změnilo lezení v Himálaji od té doby, co jste tam vrcholy zdolával vy? V čem je dnes jiné? Změny jsou zásadní, to by bylo na dlouhé povídání. Motivace lezců, jejich tehdejší a současné oblečení a materiální vybavení, pojetí výstupů, čili přechod od mohutných těžkých expedic k malým, rychlým týmům, finanční zabezpečení… třicet nebo čtyřicet let znamená v současné hektické civilizaci ohromný skok.
Na pultech knihkupectví je čerstvě kniha Měl jsem kliku. Co všechno jste do ní zahrnul?
Kniha má asi 330 stránek, tak zmíním jenom něco. Kromě mých výstupů na himálajské osmitisícovky, na které jsem se podíval jako do zpětného zrcátka s odstupem pár desítek let, vzpomínám na akce, nad nimiž kroutil hlavou i můj letitý „kronikář“ Miloň Jasanský, protože o nich téměř nic nevěděl. Třeba výstup severní stěnou cestou Simonika na Koštan-Tau (5 152 m) s pokračováním na Dych-Tau v srpnu 1975 na Kavkaze nebo na Lotus Flower Tower v Severozápadních teritoriích v Kanadě v létě roku 2002. Jinými slovy – v knize najde čtenář všechno podstatné za mých 53 let aktivního lezení po celém světě.
Jak se na knize spolupodílel Miloň Jasanský?
„Klika“ je naše šestá společná kniha. Miloň zná můj horolezecký osud jako málokdo a podle toho, co slýchám od vydavatelů, umí psát. To si přenesl ze své původní novinářské profese, je při psaní tvůrčí a důsledný.
Dá se říct, že tato vzpomínková kniha bude vaše poslední? Nebo budete mít čtenářům ještě co sdělit a pustíte se do dalšího psaní?
Když jsem trávil moře času nad texty a s výběrem fotografií, xkrát jsem se dušoval: už nikdy. Samozřejmě, určitě bych našel témata a epizody ze svého horole-zeckého života, které by vydaly na další knihy. Ale stárnu a lenivím. Krom toho si nejsem jist, jestli bych se dnes znovu přinutil tolik dnů a měsíců pracovat za tak nízký honorář.
Jaké jsou kromě horolezectví vaše další záliby? Údajně jste si pro své potěšení stavěl malá letadla? Vždycky jsem miloval výšky. Proto jsem měl své rogalo, šil své padáky a stavěl ultralighty. Měl jsem tři: nejdříve dvoumístný dvouplošník Fisher Classic, pak dolnoplošník Zenair 601 a nakonec zase dvouplošník Fisher, tentokrát jednomístný. Co letadlo, to tisíc hodin práce. Vznášet se nad zemí a pozorovat ji shora – to bylo něco. Je mi líto, že musím použít minulý čas, ale věk nezastavíš. Dneska moudře promlouvám do dění ve firmě Sir Joseph, kterou jsem před 40 lety založil a mám radost z toho, že je konkurence schopná.
Kdy jste měl při výstupech největší kliku?
Když už jsem neměl situaci pod kontrolou, a přesto jsem přežil. Třeba v lavině, která se s námi utrhla na hoře zvané Manapati kousek od Dhaulagiri. Nebo jsme se vraceli z vrcholové stěny Nanda Devi, v noci a bez jištění, výška přibližně 7 500 metrů, měl jsem všeho plné zuby a spadl šest metrů přes sérakový zlom. Tam kdyby se mi něco stalo, nikdy bych se už dolů nevrátil. Krutá byla i větrná bouře na jaře roku 1987 na Everestu při pokusu o zdolání vršku alpským stylem, totální ohrožení života, jen zázrakem jsme ji přežili. Nerad na ty příhody vzpomínám, protože se nevyhnu myšlenkám na kamarády, které v horách štěstí opustilo. Nic neprovedli špatně, nic nepodcenili – jen neměli tu moji kliku. I o tom v nové knize píšeme.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Archiv J. Rakoncaje
