Karin: Richard je s postavou Maxe spojený od začátku. Ta kniha vznikla na základě stejnojmenného scénáře, protože původně měla být filmem. A v roli Maxe byl vždycky Richard na prvním místě. Objevil se i v ilustracích knihy. Takže pro mě byl jednoznačně první volba. V podstatě bylo absolutně vyloučené, aby to namlouval někdo jiný.
Když jste na knize pracovala, údajně vám Richard předčítal ještě nedodělané části knihy.
Karin: To je pravda. Nesmírně mi to pomáhalo, protože jsem si tak třídila, co tam je dobře, co tam je špatně. Ale dělal celou řadu chyb. Přehazoval slova a já jsem se pořád rozčilovala, ať to přečte přesněji, že to takhle nebylo, že to není „bych sem“, ale „sem bych“. Takže když šel do studia, tak jediné, o co jsem ho žádala, bylo, aby opravdu dodržoval všechnu moji diakritiku, aby dodržoval slovosled a tak dále. Což je pro
něj někdy obtížné, ale je to profesionál.
Richarde, vy jste se před lety zhostil načtení audioknih Potichu a Memento. Je načítání audioknihy Za sny jiné?
Richard: Já jsem ty předchozí audioknihy načítal už dávno, tak jsem zapomněl, jaké to bylo. Ale tím, že tuto knížku v podstatě znám nazpaměť – od začátku do konce a zase zpátky, tak je to pro mě trošku snadnější, než byly ty dvě předešlé knihy. A zároveň musím říct upřímně, že se mi to načítá i trochu jinak, protože je to taková jakoby „domácí práce“. S tím příběhem opravdu žiji od první chvíle, kdy ho Karin začala psát. Mám tak pocit, že čtu takový rodinný příběh, takovou rodinnou kroniku.
Karin: Ale když mluví o rodinné kronice, je třeba říct, že je to opravdu fikce, fikce a fikce.
Max změní svůj život ze dne na den. Říkáte, že je to fikce, ale prozraďte, jak je vám takové nespoutané jednání hlavních postav blízké?
Karin: Samozřejmě, je to sice fikce, ale všechno vychází z mých životních zkušeností. Dávám tam svoje prožitky. Takže já jsem asi takové ztřeštěné věci jako hlavní postavy dělala. A asi je dělám doposud. Jsem člověk, který se už od dětství pohybuje z extrému do extrému a neustále zkouší vlastní hranice. Takže mně je poloha obou hrdinů velmi blízká. Oba vychází ze mě, každý má v sobě kus mojí osoby.
Richard: I mně jsou obě hlavní postavy něčím blízké. Já jsem si zažil jak takové to workoholické období, kterým prochází Max, tak i bohémská léta, která jsou spojena s tím, že pak člověk dělá, co ho napadne a chová se hrozně svobodně a nespoutaně. Už když ten příběh vznikal, tak jsem se v něm viděl.
Karin: Myslím, že i my dva jsme takovým důkazem toho, že je možné změnit svůj život ze dne na den.
Richard: To je pravda. Tak by se to také dalo říct. A rozhodně se toho nebojíme.
Co byste si přáli, aby si posluchač z audioknihy vzal?
Karin: Pro mě je hlavní poselství v tom, aby si posluchač uvědomil, že každý z nás je plně zodpovědný za svůj život a že má svobodnou vůli se kdykoli rozhodnout, jakým způsobem a s kým ten život bude prožívat. Že by člověk neměl zapomínat na své sny a měl by jít za nimi. A že je v životě důležitá láska.
Richard: Mně se do paměti vryla taková myšlenka, věta, která tam zaznívá – že my lidi dost často zapomínáme na to, co jsme vlastně chtěli. Když jsme na začátku svého života, když jsme malí, rosteme a dospíváme, tak máme všichni ty své sny, říkáme si, co bychom chtěli v životě dělat. A pak nás to vždycky semele a ustoupíme z toho, jak jsme si to vlastně představovali. A na všechno zapomeneme. A jak v knize říká jedna z postav: „Už je to zase tady. Zapomněl jsi na to, co jsi vlastně chtěl.“ To je pro mě momentálně z knihy to nosné – vzpomenout si na to, co jsme chtěli a prostě za tím jít.
Vy sami posloucháte audioknihy?
Richard: My jsme velcí konzumenti audioknih. Teď posloucháme „seriál“ Larse Keplera, respektive této autorské dvojice. Zamilovali jsme si detektiva Joonu Linnu a v podstatě se blížíme do finále.
Karin: Audioknihy jsou super. Protože jakmile někam dlouho jedeme, a my často takhle jedeme, tak si to pouštíme v autě společně. Nebo na dovolené posloucháme. A já jsem objevila, že jsou ideální při domácích pracích. Dokonce musím říct, že když už třeba dvě tři hodiny doma něco dělám a potřebuju vědět, jak to bude pokračovat, tak si vymýšlím stále novou a novou práci.
Text: Veronika Horská
