Dvacet let jste vydávala knihy a teprve pak jste napsala svou vlastní. Přišla myšlenka napsat knihu opravdu až při návštěvě hřbitova ve staré Karviné, nebo jste si s ní pohrávala už dříve?
Psala jsem vlastně odjakživa kratší texty – pohádky pro svoje děti, povídky do šuplíku. Ale ano, kdesi vzadu v mysli jsem měla plán, že jednou třeba napíšu a vydám knihu, jenomže v běžném pracovním a domácím koloběhu jsem na soustředěné psaní nedokázala najít čas. Teprve když ke mně přišlo téma ztracené Karviné, najednou jsem věděla, že tohle je ono. Že to je ten okamžik, kdy se musím rozhodnout, jestli půjdu dál nakladatelskou cestou, anebo zariskuju a přehodím výhybku na psaní. Nebylo to ale moc těžké rozhodování, protože téma zmizelé Karviné mě naprosto pohltilo.
Jak to vypadá, když píšete? Máte nějaké rituály, přesně stanovený počet hodin psaní denně, píšete každý den? A jste vždy spokojená s tím, co napíšete, nebo musíte někdy text třeba úplně smazat či přepracovat?
Momentálně píšu každý den, tedy pokud nemám jiné povinnosti nebo třeba nevyrazím do terénu na rešerše. Před koronavirovou krizí jsem mívala pevnější režim, sedla jsem k psaní brzy ráno a pokračovala, dokud jsem nedokončila ucelený kus textu. Když byly děti během karantény doma, musela jsem se tomu přizpůsobit a upustit od svých zaběhaných zvyků. Nedokázala bych psát tak, že si stanovím určitý počet hodin. Psaní je tvůrčí proces, tam se na pracovní dobu moc nehraje. Prostě píšu a přepisuju, dokud nemám vnitřní pocit, že takhle to má být. To souvisí i se spokojeností, na kterou se ptáte. Obvykle píšu po dialozích nebo po odstavcích – tedy dokud nejsem s jedním spokojená, nezačínám další. Ale když si pak na druhý den celý text procházím, někdy si řeknu „jo, dobrý“, jindy to celé proškrtám a upravím. Teprve pak pokračuji dál.
Čtenáři zažívají při čtení Šikmého kostela dost silné emoce. Prožíváte při psaní i vy sama s hrdiny jejich osudy, nebo si od nich držíte odstup?
Nedokážu a ani si nechci udržovat autorský odstup od svých postav. Jsem tam s nimi, ať prožívají cokoli, a musím říct, že při psaní některých vypjatých scén si občas dost emotivně hrábnu. Ale možná právě proto ty emoce cítí i čtenáři. Je pro mě úžasné, když se v e-mailech nebo při osobních setkáních dozvídám, že čtenáři mají pocit, jako by tam byli taky, že se jim děj před očima odehrává jako film a že se do něj dokážou přenést. To mě asi nikdy nepřestane fascinovat.
Přichází k vám po vydání prvního dílu další podněty, které postupně zapracováváte do těch dalších? Nebo máte vše dopředu promyšleno a už jen píšete?
Dějovou linku všech postav mám hotovou, dějiny jsou taky neměnné, takže kostra knihy je daná. Teprve do ní dosazuji skutečné příběhy od pamětníků. Stále mi přichází spousty zajímavých podnětů a já s nimi samozřejmě dál pracuji. V e-mailech mi lidé popisují události ze svých rodin, někdy posílají i fotky nebo dokumenty, stránky z rodinných kronik. Jsou to nesmírně silné příběhy, a byla by obrovská škoda, kdybych je nechala ležet ladem. Samozřejmě nemůžu použít všechny, ale někdy je to tak zajímavé, že kvůli tomu zpětně přepracuji kus textu. Jsem za všechnu tu inspiraci nesmírně vděčná a vážím si důvěry, kterou ke mně lidé mají.
Nestálo by za to, aby se historické události a tradice, o kterých se vůbec poprvé píše až v Šikmém kostele, zařadily do osnov výuky dějepisu? Kdybyste například náhodou neodhalila tradici solných poutí, jistě by upadla s posledními pamětníky v zapomnění…
Dovolím si ocitovat z jednoho čtenářského ohlasu: To by mě zajímalo, proč nám ve škole nevykládají historii právě takhle. S tímto postojem naprosto souzním. Když se dějiny vyprávějí prostřednictvím příběhu, zaujmou mnohem více lidí. V tom je velká síla zbeletrizované historie. A je mi nesmírnou ctí, že už teď, takhle krátce po vydání, několik středních škol zařadilo Šikmý kostel do seznamu maturitní četby.
Pokud jde o solné pouti, vidím to stejně jako vy – kdyby se mi o nich nezmínila pamětnice a já je následně nezapracovala do knihy, upadly by nejspíš v zapomnění. Byla by to hrozná škoda, solné pouti jsou nesmírně zajímavá tradice, která hodně vypovídá o naturelu lidí tohoto regionu.
Máte v úmyslu se na cestu do polské Wieliczky, kam právě solné poutě směřovaly, vypravit a vyzkoušet tak na vlastní kůži, co musely tehdy místní ženy zvládnout?
Ano, mám, a moc se na tu cestu těším. Chtěla jsem v souladu s tradicí vyrazit v květnu, ale zastavily mě zavřené hranice. Odsunula jsem to tedy na pozdější dobu, ale rozhodně chci solnou pouť podniknout. A je mi úplně jasné, že do Wieliczky dorazím zničená, i když na zádech neponesu nůši. Ono tak nějak obecně platí, že dneska zvládneme mnohem méně, než dokázali lidé tenkrát. Rozhodně si pořídím nějaké hodně dobré boty a budu podávat zprávy z cest.
Sama pocházíte z regionu, do něhož je děj vaší trilogie zasazen. Inspirovaly vás také osudy vlastní rodiny, nebo čerpáte je od lidí, se kterými jste se potkávala a potkáváte?
V prvním díle jsem z rodinných pamětí bohužel čerpat nemohla, protože jsem nebyla dost moudrá, abych se ptala, dokud se bylo koho ptát. Ale ve třetím díle už s rodinnými vzpomínkami pracovat budu, a to v několika rovinách.
Jak zasáhla doba koronavirová do vašich plánů s propagací knihy?
Koronavirová krize mi zhatila většinu plánů – přišla totiž pouhé dva týdny po vydání knihy. Musela jsem zrušit všechny besedy i autogramiády, což mi bylo hrozně líto. Ale i za ten krátký čas, co byla kniha po vydání běžně v prodeji, se dostala do povědomí čtenářů a během karantény si o ní lidé povídali, psali o ní na sociální sítě, navzájem si ji doporučovali. Znovu se ukázalo, že čtenářská šeptanda je mnohem víc než sebelepší marketing. Protože jenom díky ní je Šikmý kostel stále jednou z nejprodávanějších a nejdiskutovanějších knih.
Co plánujete, až dopíšete druhý díl? Dáte si pauzu, nebo se hned pustíte do toho třetího? Anebo třeba proložíte období mezi druhým a třetím dílem napsáním knihy jiného žánru? Máte v hlavě nějaký námět?
Určitě si dám pauzu. Provázím teď svoje hrdiny strašnými časy. A protože jsem opravdu autor, který se do psaní noří, je to pro mě nesmírně náročné. Jenom procházet historické dokumenty z té doby je těžké, a když v nich navíc občas vidím rukou připsané poznámky, které svědčí o osobní zášti, je mi z toho dost úzko. A pak ještě do toho musím dosadit osudy postav, se kterými jsem za ty roky srostla. No… tu pauzu budu určitě potřebovat. Zatím tak docela přesně nevím, jak dlouhá bude a čemu se během ní budu věnovat. Možná se vrátím k rozpracovaným věcem, třeba k divadelní hře ze současnosti nebo začnu psát dětskou knihu, jejíž námět nosím už dlouho v hlavě. Uvidíme.
Někteří spisovatelé nechtějí z připravované knihy prozradit ani to nejmenší. Jak to máte vy, nastíníte něco z druhého dílu Šikmého kostela?
V podtitulu knihy bude vročení 1921-1945, tím je mnohé řečeno. Děj navazuje bezprostředně na konec dílu prvního. Čtenáři se setkají se stejnými hrdiny a prožijí s nimi relativní selanku let dvacátých, hospodářskou krizi v první polovině let třicátých, následné vzedmutí zla a vše, co z toho zla vzešlo. Tady je asi na místě dodat, že i toto historické období probíhalo ve Slezsku dost odlišně než kdekoli jinde. A troufám si odhadnout, že po vydání druhého dílu znovu uslyším čtenářský údiv: proč nám to nikdy nikdo neřekl? Proč se o tom neučí ve školách? Na tyto dvě otázky odpověď bohužel nemám. Ale na jiné ji snad budu umět nabídnout.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Petr Koláska
NAPSALI O KNIZE
👉 Dočetla jsem nádhernou knihu. Šikmý kostel se jmenuje. Napsala Karin Lednická, která mě tímhle románem přesvědčila o tom, že je výborná a nesmírně citlivá spisovatelka. Musím říct, že tahle obsáhlá kniha, kterou jsem začala číst v prvních dnech nouzového stavu, byla jednou z věcí, která mě držela nad vodou a při smyslech, a která mi pomáhala dennodenně se vyrovnávat s mými směšnými problémy.
Bára Basiková
👉 Snad nejpozoruhodnější na tomto skvostném románu je jeho závěr. Ne, vyústění neprozradíme. Autorka se v poslední části zabývá zapomenutou válkou, československo-polským sporem o území, jenž po několikadenních bojích mezi polskou a naší armádou vyústil ve válku občanskou.
Kdo z nás o ní ví? Sluší se Lednické poděkovat, že věcně, bez stranění těm či oněm, odkryla jedno z bílých míst historie. A jelikož je kronika ztraceného města zamýšlena jako trilogie, stejně tak se sluší vyjádřit víru hraničící s jistotou, že další dva díly budou stejně strhující jako Šikmý kostel.
Alena Slezáková, MF Dnes
👉 Skrze Šikmý kostel nahlédneme do života lidí, kteří se uměli zapřít a veškerou sílu, kterou v sobě našli, věnovat jednak blízkým, ale mnohdy i potřebným. Sedneme si s nimi ke stolu v kruhu rodinném a dostaneme kousek nekvalitního chleba v čase válečném.
Posedíme u piva v některé z knajp, projdeme lokály v Ostravě, ale nahlédneme i do válečného lazaretu. Autorka to zvládla napsat natolik autenticky, že máme na konci chuť utřít z čela černý pot, loknout si piva… a začít tleskat.
Zora Göthová, Právo
👉 V románové kronice se Karin Lednické povedlo oživit historii. A to nejen historii regionální, ale minulost celé země. Příběh zmizelé Karwiné působí atraktivně, protože je skvěle spisovatelsky zvládnutý a jeho téma je zcela nové. Díky tomu, že se v něm střetává spousta protikladů (Česko-Polsko, tradice-modernita, odvaha-strach, víra-ateismus, štěstí-beznaděj) máte stále pocit napětí, což vás donutí knížku neodložit z ruky, dokud ji nedočtete do konce.
Iva (Knihcentrum.cz)
👉 Autorka brilantním a zároveň objektivním způsobem zpracovala historické události, proto je její Šikmý kostel studnicí informací nejen pro studenty historie. Silný příběh přímo volá po filmovém zpracování a Šikmý kostel je typem knihy, jaké jsou schopné posbírat řadu literárních cen.
Veronika Černucká
👉 Je k neuvěření, v jaké blízkosti míst, kde se Šikmý kostel odehrává, mnozí žijeme, často jimi projíždíme, aniž bychom jen tušili, jak výstavné město v dnes pustých místech stálo...
Jsem si jistý, že na ta místa už nikdy nebudu pohlížet stejně. Hluboce se skláním před prací autorky a jsem vděčný tomu, co ve své knize nenechala upadnout v zapomnění.
Jiří (Knihcentrum.cz)
