Báseň Millennials, která je obsažena ve stejnojmenné sbírce, má na Instagramu více než milion zhlédnutí. Co podle vás způsobilo, že zasáhla tak velké množství lidí?
Vzpomínky. Millennials je o vzpomínkách a paradoxech k dnešní době. O tom, jak žili naši rodiče a jak žijeme teď my. O velkém skoku a propasti, která tam mezi námi zůstala. O vzorcích chování, jež si neseme. Millennials je vlastně o rodičích a dětech. Každý je dítě a většina z nás se stane rodiči. A pak to taky způsobilo hromadné sdílení. I celebrit.
Leoš Mareš vás označil za supernovu české literární scény. Jak se cítíte, když slyšíte takovéto ocenění od známé osobnosti?
Teď to bude znít jako plánovaný scénář, ale je to tak. Já Leoše zbožňuju od mala, kdy jsem zjistila, že má stejné datum narození jako já. Od té doby jsem ho poslouchala na CD, v rádiu, koukala na jeho pořady... Ranní show mě budí doteď. Vážím si ho jako inteligentního člověka, který dokáže z ničeho udělat něco a stále zůstává pokorným. S tímhle pozadím to pro mě byla obrovská čest a zároveň pocit nesmyslnosti, že někdo, pro mě tak velký svou osobností, řekne něco takového o člověku, jako jsem já. Malá holka ze severu Čech, co si píše básničky. Jen doufám, že Leoš nebude litovat svých slov. A doufám, že se ze mě nestane někdo, kým nechci být, jen kvůli tomu, že o mně někdo něco řekl.
V textech se často zabýváte tématy milostných a rodinných vztahů. Jaký vliv mají osobní zkušenosti na vaši tvorbu?
Vliv už nemůže být větší. Píšu jen z osobní zkušenosti, píšu, co cítím, co myslím a co chci říci. Vlastně i psaní vzniklo kvůli osobním zkušenostem. Jako terapie.
Mluvíte o „svojosti“ jako o něčem, čím všichni jsme. Můžete nám přiblížit, co pojem svojost znamená a jak se odráží ve vaší tvorbě?
Svojost, svojství, jáství. Je to to, čím jsme. Podstata. A nejlepší na tom je, že svojost je něco, čím jsme každý den. U svojství neplatí věta „to jsem nebyl já”, svojost se tvaruje podle naší nálady, pocitů, dění v nás. I vadivá já jsem já. A to se odráží v tvorbě. Jednou napíšu, jak jsem smutná, a jednou, jak jsem veselá. Nic není trvalé, a přesto jsem to pořád já.
Co vás inspirovalo k tomu, abyste své texty začala sdílet ve formě videí?
Já jsem ty texty psala vždycky pod příspěvky na Instagramu. Ale lidi málo čtou. A už vůbec nečtou dlouhé texty. Pak přišel trend videí a na sítích je spousta lidí, kteří své texty čtou a sdílejí je. Já to udělala jen proto, že jsem na to nedokázala přestat myslet, abych takto nahrála první básničku. A tak mě ta myšlenka štvala, že jsem to musela udělat – aby mě přestala obtěžovat (smích). Dost jsem se styděla. A aby to bylo co nejméně trapné, tak jsem využila titulky a prosté čtení textu. A možná právě to, že nic nehraju a nepřehrávám a nemám dopředu vymyšlené, jak se u jakého slova budu tvářit a jaký mu dám tón, lidé oceňují. V dnešní digitální době mají sociální sítě obrovský vliv na literaturu a umění obecně.
Jak vnímáte jejich roli ve vašem tvůrčím procesu?
Líbí se mi, že sítě dokáží otvírat témata každému blízká, a přesto jsme dělali, že v nás nejsou. To se mění. Zároveň se otevřel prostor pro instantní nenávist. To zase otevřelo spoustu témat pro uměleckou tvorbu, velké množství inspirace a projektů, které chtějí pomáhat a pomáhají. Moje první zveřejněná báseň je Instagram. Na konci říkám „víš o tom, že celý je to klam?” Já také cítím potřebu aspoň takto někomu říct, zejména malým holčičkám, že co vidí a slyší, nemusí být pravda. Že není pravda, že nejsou dost dobré jako instahvězdy na obrázku. Že jsou prostě svoje, a to je nejvíc. A jsme zpátky u svojosti...
Jaké tvůrčí plány máte do budoucna?
Psát. Prostě psát. Uvidíme, kam mě to zavede. Mám nějaké nabídky na psaní textu písní, to chci zkusit. Ale určitě chci zůstat u toho, že píšu, protože chci, a ne proto, že musím.
Text: Vendula Urbišová
Foto: Jan Faukner
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
