Profesorka francouzštiny a latiny, novinářka a úspěšná spisovatelka Katherine Pancolová je známá svými rozhovory s představiteli politického a kulturního života, a především jako spisovatelka. Dosud má na svém kontě čtrnáct románů, největšího úspěchu se dočkala volná trilogie Žluté oči krokodýlů, Pomalý valčík želviček a Veverky z Central Parku bývají v pondělí smutné. Prvního dílu se prodalo přes milion výtisků a získal ocenění Maison de la Presse 2006. V následujícím roce byla Katherine Pancolová vyhlášena nejlepší spisovatelkou roku.
Povězte nám něco o svých spisovatelských začátcích. Kdy jste se poprvé dostala k psaní knih?Myslím, že se stáváme spisovatelem, jakmile se z nás stanou vášniví čtenáři. Jako dítě i puberťačka jsem knihy doslova hltala. Četla jsem vše od Cronina až po Dostojevského. Knihy z městské knihovny jsem si půjčovala podle abecedy. Od A až po Z, jako Zola! Čtením se jakoby mimochodem učíte slova, věty, jak vyprávět příběh. Čtením se z vás ten spisovatel stává. Pak jsem začala pracovat jako novinářka a jednoho dne mi zavolal jeden nakladatel a řekl mi: „Čtu vaše články a líbí se mi, jak píšete. Zkuste pro mě napsat román.“ V nakladatelské sféře to byl někdo důležitý, a navíc vydával mé oblíbené autory. Tehdy jsem byla mladá, chtěla jsem se bavit, chodit ven. Zůstat doma a sedět u psacího stroje bylo to poslední, na co jsem měla chuť. Tak jsem mu řekla NE a NE a NE. Ale tak naléhal a byl u toho tak šarmantní, že jsem nakonec podlehla a napsala 20 stránek, jen abych mu udělala radost. Vypadal opravdu nadšeně, tak jsem pokračovala. Abych mu udělala radost. A tak, kousek po kousku, jsem napsala celou knihu. Mě samotnou to překvapilo asi nejvíc! Psaním románu jsem objevila netušenou svobodu. Psát, co chcete, vymyslet si cokoli a nestarat se jako v novinách o to, zda máte dost znaků nebo zda forma někomu vyhovuje. Jako spisovatel jste všemocný! To je případ mého prvního románu Moi d'abord. Ve Francii se ho prodalo na 300 000 kusů. A změnil můj život.
Hlavními postavami vašich knih jsou převážně ženy. Bude tomu tak i v těch dalších, které napíšete, nebo se hrdinou některé z nich stane muž?
Ženy tvoří padesát procent lidské populace, ne? Takže je jen přirozené, že zabírají místo! A pak, kolem žen se dnes točí vše důležité. To ony jsou skutečnými motory společnosti. Muži se trochu vyčerpali! Už nemají sílu, nápady, pořádně nevědí, kde je jejich místo, jakou roli mají hrát. To ženy tvoří, vymýšlejí, rodí a vychovávají děti, oscilují mezi domovem i prací. Ženy mi přijdou jako ty zajímavější, jako skutečné hrdinky naší doby. Muži se musí opět nalézt a myslím, že se jim to začíná dařit a opět se z nich stanou zajímavé postavy. Již brzy!
Na vašich webových stránkách jsem se dočetla, že milujete děti. Nemáte v plánu napsat nějakou knihu pro dětské čtenáře?
Zatím ne… Když byly děti malé, každý večer jsem jim vyprávěla příběh na pokračování a musím říct, že jsem měla velký úspěch! Spoustu jejich kamarádů k nám chodilo přespat, aby mohli taky poslouchat moje vyprávění na pokračování! Ale bohužel jsem si tento příběh tehdy nikde nezaznamenala, dlouho mi to bylo líto. S vyprávěním dalšího příběhu pro děti si počkám na vnoučata, ale tentokrát si vše pořádně poznačím na papír nebo nahraju!
Jistě se svými čtenáři komunikujete přes internet, máte své stránky, blog, e-mail. Je to pro vás v něčem přínosné a o čem si s vámi čtenáři píšou?
Je to opravdu dojemné. Mí čtenáři a čtenářky jsou úžasní, vedeme spolu skutečný dialog. Osobně odpovídám na každý vzkaz,vypiju u toho litry čaje. Věnuju tomu každé ráno, než začnu pracovat.Povídají mi o svém životě, o svých zkušenostech, co jim to dalo a vzalo. Jsou to lidi mladí, ve středním i v pokročilém věku. Dnes ráno jsem dostala vzkaz od 92letého pána: „Pospěšte si s vydáním vašeho dalšího románu, je mi už 92 a čekám na něj,“ a zároveň vzkaz od patnáctiletého kluka! Legrační, ne? Mí čtenáři mě hodně naučili, jako bych měla prst na tepu společnosti. Jejich e-maily mě rozesmívají i rozpláčou. Často nechtějí podpis nebo fotku, ale mluví se mnou. Vysvětlují mi, jak jedna kniha může změnit lidský život, dát naději, sílu jít dál. Ze dvou nebo ze tří čtenářů se stali mí skuteční přátelé, jsou už součástí mého života. Zprávy mi chodí z celého světa: z Číny, Argentiny, Venezuely, Mexika, Německa, České republiky, Řecka, Finska, Norska, Dánska, Itálie, Španělska a dalších zemí. Moci říct, že mé knihy se čtou po celém světě, mě dojímá. Psaní jako takové je činnost odehrávající se v samotě, že je takřka nemožné si představit, že se jedna kniha může tak hluboce dotknout tolika lidí, kteří žijí tak daleko!
Na rok 2014 je plánována premiéra filmu podle prvního dílu trilogie Žluté oči krokodýlů.Pod taktovkou režisérky Cécile Telermanové se v hlavních rolích představí slavné francouzské herečky Emmanuelle Béart a Julie Depardieu. Podílela jste se nějak na výběru herců a jak se na film těšíte?
O film jsem se vůbec nestarala. Tehdy jsem právě začínala psát knihu, kterou právě teď dopisuju, a ta vyžadovala tři roky intenzivní práce! Když píšu, nenechám se ničím rušit. Uzavřu se a myslím na „můj“ svět: svět mých fiktivních postav. A jestli se těším, až ho uvidím? Ani ne. Dávám přednost filmu, který jsem si vytvořila v hlavě! Každý spisovatel vám řekne totéž. Až na ty, co si film sami režírovali! Taky mi to nabízeli, ale odmítla jsem. Necítila jsem se na to.
Prozradíte nám něco málo o knize, kterou právě píšete?
Těžko takhle ve zkratce říct! Je tam tolik postav a tolik děje! Objeví se v ní několik postav z předchozí trilogie (Hortense – Gary - Joséphine – Philippe, Zoé, Shirley, Junior…), s nimiž se vypravím do Londýna, New Yorku, Paříže nebo Itálie, a pak je tam další, úplně jiný příběh odehrávající se na francouzském venkově, ale který by se mohl odehrávat kdekoli. Drsné prostředí s tvrdými lidmi, osamělá žena s malým chlapečkem, muži, kteří ji pronásledují a dopouštějí se vůči ní násilí. Tato část kontrastuje s příběhem Hortense, která se vrhá do světa módy, s Garym studujícím hru na piano v New Yorku, Calypso hrající na housle nebo Joséphine, která žije a cestuje po světě s Philippem. Mám ráda tyto kontrasty. Ráda se procházím po světě a své procházky pak převyprávím ve svých knihách.
Text: Kateřina Žídková, Katarína Horňáčková
Foto: Sylvie Lancrenon
