Po tisíce generací se lidské bytosti považovaly za součást širšího společenství přírody a pěstovaly aktivní vztahy nejen mezi sebou navzájem, ale i s ostatními zvířaty, rostlinami a dalšími přírodními fenomény – včetně hor, řek a větrů a počasí –, jež jsme teprve nedávno začali považovat za neživé a bezduché. Jak tedy mohlo dojít k tomu, že lidé zpřetrhají svou pradávnou sounáležitost s oduševnělým světem přírody? A co musíme dnes my udělat pro to, abychom onen výživný a vzájemně posilující vztah s živou, dýchající zemí znovu obnovili, nechceme-li riskovat další úpadek našeho pozemského domova?
Nad těmito a dalšími podobnými otázkami se zamýšlí americký ekofilosof David Abram ve své knize. Čerpá v ní z pramenů tak různorodých, jako jsou fenomenologie vnímání Maurice Merleau-Pontyho, balijský šamanismus, apačská vyprávění příběhů, i z vlastních bohatých zkušenosti trikového kouzelníka, a odkrývá před námi hlubokou a tajuplnou závislost lidského poznání – včetně samotného daru jazyka a lidského intelektu – na přírodním prostředí.
Odhalením vnímavosti a inteligence veškeré přírody vytrhává Abram naše smysly z navyklých způsobů vidění a slyšení a podněcuje nás k znovuzískání hlubokého příbuzenství s živým tělem země.
Na každé stránce tohoto poetického díla spřádá svou argumentaci s velkým zaujetím, citem, precizností a intelektuální smělostí. Tato přelomová práce současné ekologické filosofie a etiky otevírá nové výhledy nejen pro ekologii a filosofii, ale také pro lingvistiku, psychologii, antropologii a srovnávací religionistiku.
Za svou knihu David Abram obdržel Lannanovu cenu za literaturu faktu (1997).
Přeložili Michaela Melechovská a Jiří Zemánek.
„Tato kniha je významným mezníkem. David Abram napsal dosud nejlepší instruktážní příručku, jak se stát plně člověkem.“ Bill McKibben, autor knihy Konec přírody