Je příznačné, že si Milan Pitlach za průvodce svého fotografického cyklu podmanivě atmosférických krajin zvolil Zarathustru. Nejedná se však o ilustrace či snad interpretace jeho promluv z přelomového díla Friedricha Nietzscheho, které fotografie v knize doprovázejí, ale – což je mnohem cennější – o jejich vzájemný dialog. Pitlach ve svých fotografických záznamech krajin nepoužívá laciné efekty ve snaze upoutat či ohromit diváka přímočarými a líbivými obrázky, jde až na samu hranici niternosti a intimního prožívání, kdy nechává svůj vnitřní svět, své úvahy, meditace a vize projevit v podobě skutečných – vyfotografovaných krajin. Motivy, které zařadil do své knihy, ať už jsou to záběry na nedozírné rozlohy moře a pouště nebo bez ustání proměnlivé nebe, snímky zachycující paměť kamenů a nezkrotnou sílu živlů či připomínky extází v tanci a okamžicích lásky, vypovídají o vznešené síle přírody a ohromující energii života. A právě také v tom spočívá ona neobvyklá blízkost a korespondence s Nietzscheho filozofickou tvorbou. Pitlach se spolu s Nietzschem ptá po podstatě a smyslu lidské existence, proto jsou jeho fotografie tak naléhavé, tak hluboce lidské.