Přesně takhle by se dala charakterizovat kniha Krvavá lázeň od autora Hakana Östlundha, které je již čtvrtým dílem z kriminální série o inspektoru Fredriku Bromanovi. Kniha je pak volné pokračování, takže se není čeho bát a můžete ji beztrestně číst bez toho, abyste měli za sebou předchozí díly.
Už jen obálka slibuje napětí a zakrvavená ruka na ní vypadá až přehnaně realisticky, alespoň dle mého názoru. Tajemná osoba stojící před domem nás zase navádí k tomu, že si nikdy nebudeme jisti, kdo je vrahem. Tedy samozřejmě ke konci ano, ale proč předbíhat?
Když se z Japonska vrací Arvid Traneus ke své manželce Kristině, která si za dobu jeho nepřítomnosti již stihla najít milence (na její obranu, oba manželé si nemají co vyčítat), nikdo nedokáže říct, že by se těšil. Po nějaké době od jeho návratu je v jeho domě nalezena Kristina mrtvá a z počátku si policisté myslí, že vedle ní leží Arvid, ale nové informace naberou úplně nový směr ve vyšetřování.
Já byla na začátku docela zmatená, zvláště proto, že příběh začal nehodou inspektora Fredrika Bromana, který vlastně v určitých pasážích leží v nemocnici, v dalších stojí na nohách a vyšetřuje případ, u něhož je patrná rodinná zainteresovanost. To mne malinko dovádělo k šílenství a na celém příběhu mě asi nejvíc zajímalo, co se mu vlastně stalo.
Ale jedna věc mi byla jasná – určitě to mělo co dočinění s případem. Navíc, vzhledem k tomu, že se jedná o hlavní postavu, která se objevila již v autorových třech knihách, jsem se to snažila pochopit. A z větší části jsem se snažila věnovat tomu hlavnímu příběhu, v němž pátrají po vrahovi, který mne osobně zajímal víc, tohle bylo zkrátka vedlejší.
Celou dobu jsem nedokázala hádat, kdo je vlastně oním vrahem, jenž zabil dva lidi, přičemž do jednoho bušil jako umanutý. Prve jsem sázela na Arvida, ale… nechte se překvapit.
Autorův styl psaní byl ale dobrý, děj rychle ubíhal, zápletka se také hodně povedla. Těmto věcem nemohu vůbec nic vytknout. Těžko bych našla něco, co ano. Přesto mám z knihy takové zmatečné pocity, takže nedokážu přesně vyjádřit, jak se vlastně po dočtení cítím.
Nejednalo se o nejlepší knihu, kterou jsem letos přečetla, ale nepatřila ani k nejhorším – tím jsem si stoprocentně jistá. Nevadilo mi, že jsem nečetla předchozí díly, opravdu to ničemu nepřekáželo.
Každopádně, pokud máte rádi severské detektivky – nebo jste už nějakou z autorových knih četli – tuhle knihu si přečtěte. Za předpokladu, že vás svou anotací alespoň malinko zaujala, ji doporučuji, nic tím nezkazíte.
Autor: Tereza Mikulová
