Chlapec z bloku 66 je vaše knižní prvotina. Co vás přivedlo k napsání knihy inspirované příběhem Mošeho Kesslera – chlapce, který přežil holocaust?
Moji prarodiče z obou stran naštěstí utekli koncem 30. let z Polska, ale celé jejich početné rodiny byly vyvražděny v koncentračním táboře Treblinka. Měla jsem tolik příbuzných, o kterých kvůli tomu vůbec nic nevím. Proto si myslím, že je nesmírně důležité vyprávět příběhy těch, kteří hrůzy holocaustu přežili, ale dlouhá léta mlčeli. Za žádných okolností nesmíme dopustit, aby jejich příběhy zemřely spolu s nimi.
MOŠE
Když jsme se spřátelili s Mošeho dcerou díky našim chlapcům, kteří spolu vyrůstali, vyprávěla mi, že její otec přežil holocaust. A mě napadlo, že bych možná mohla sepsat jeho příběh. Přitáhl mě k tomu zejména sám Moše. Takový milý, vřelý a přátelský člověk se silným duchem a mladou myslí. Jeho optimismus navzdory všemu, čím si prošel, byl pro mě obrovskou inspirací.
Jak na vás emočně působilo Mošeho vypravování? Bylo pro vás v některých pasážích těžké pokračovat?
Když jsem začala psát příběh, bylo mému nejmladšímu synovi 13 let. Což je přesně ten věk, kdy Mošeho deportovali do Osvětimi a musel se pokusit úplně sám přežít v pekle. Jako matku i jako člověka mě to hluboce zasáhlo. Myslím, že mi to možná usnadnilo pochopit myšlení třináctiletého Mošeho, i když bylo neskutečně bolestné muset si představovat, jak někdo tak mladý musí čelit tolika utrpením, místo aby byl v bezpečí u své rodiny, tak jako můj vlastní syn. Některé části se mi psaly obzvlášť těžce, zejména po Mošeho návratu z tábora.
MOŠE
Kdo jako první přišel s myšlenkou na vznik knihy Chlapec z bloku 66?
Nápad přišel od Limor. Dlouho se zajímala o můj životní příběh a mluvila o tom s mou dcerou Anat, jsou totiž kamarádky. Sám jsem neměl chuť se k tomuto období vracet, celý život jsem se tématu holocaustu spíše vyhýbal a o svých zkušenostech jsem moc nemluvil. Jednoho dne se ale ledy prolomily. Na bar micvě mého vnuka Rojiho jsem mu věnoval knihy, které také přežily holocaust. Limor tehdy trvala na tom, že se musíme potkat. Obrátila se na mě a navrhla, že sepíše můj životní příběh. Dlouho jsem váhal. Nebylo vůbec lehké se k těmto vzpomínkám vracet. Potkávali jsme se nejdřív jednou týdně a tím to začalo. Když byl příběh sepsaný a dostal jsem knihu od Limor poprvé k přečtení, otřáslo to se mnou. Bylo to jako kdybych se díval na film, velice mě to dojalo.
Jestli chceš přežít, musíš se dostat do bloku 66. Tak zní věta obsažená v anotaci knihy. Přibližte prosím čtenářům, co znamená. Proč právě do bloku 66?
Byl to zvláštní blok v koncentračním táboře Buchenwald. Jednalo se o dětský blok a dohled nad námi byl v rukou politického vězně českého původu Antonína Kaliny. Kalina dělal věci, které nám v té době nedávaly moc smysl. Po propuštění nám ale došlo, že byl členem odboje a zachránil všechny děti z bloku tím, jak se o nás staral. V bloku s námi bylo zacházeno relativně dobře, narozdíl od všech ostatních lágrů, kterými jsem si prošel. Těsně před osvobozením tábora nám vyměnil mundúry s označením Davidovy hvězdy za polské a odstranil tak všechny židovské identifikační znaky. Kartotéka s našimi spisy záhadně vyhořela, pravděpodobně v koordinaci s dalšími členy odboje. Až po válce jsme si uvědomili, že nás Kalina zachránil i přímo během evakuace tábora, kdy řekl Němcům, že v bloku už žádní Židé nejsou. Neohroženě nasazoval vlastní život na záchranu dětí, za které se cítil zodpovědný.
Vybavujete si dodnes tváře, jména a příběhy dětí, které byly v Bloku 66 s vámi? Zůstal jste v kontaktu s některými přeživšími i po skončení války?
V bloku bylo většinou přes tisíc dětí ve věku 13-17 let. Na děti, které tam byly se mnou, nemám vůbec žádné vzpomínky. A kromě mého přítele Šaniho jsem vlastně ani nikoho neznal. Byli jsme s Šanim stejně staří, vyrostli jsme ve stejném městě. Za války jsme se potkali v Osvětimi, ve frontě na registraci vězňů dostal Šani vytetované číslo hned po mně. Byl celou dobu po mém boku, a tak jsme to spolu celé přežili. Potkali jsme se později i tady v Izraeli, emigroval jsem jako první, a když pak přijel i on, zůstali jsme celá léta v úzkém kontaktu, jako dva bratři. Volali jsme si, abychom si popřáli na den osvobození Buchenwaldu, 11. dubna, což je den, který se stal našimi druhými narozeninami.
Je pro mě těžké vzpomínat na tváře a jména lidí, kteří se mnou byli v dětském bloku. Po mnoha letech jsem ale také poznal Elieho Wiesela. Když jsem si přečetl jeho životopis, poté co dostal Nobelovu cenu, uvědomil jsem si, že jsme tam v Buchenwaldu byli zřejmě spolu. Napsal jsem mu dopis, abych si ověřil, že to byl skutečně on, kdo se se mnou modlil v lágru na Pesach před naším osvobozením.
Text: Markéta Bolfová
Foto: archiv Limor Regev
Když jsme se spřátelili s Mošeho dcerou díky našim chlapcům, kteří spolu vyrůstali, vyprávěla mi, že její otec přežil holocaust. A mě napadlo, že bych možná mohla sepsat jeho příběh. Přitáhl mě k tomu zejména sám Moše. Takový milý, vřelý a přátelský člověk se silným duchem a mladou myslí. Jeho optimismus navzdory všemu, čím si prošel, byl pro mě obrovskou inspirací.
Jak na vás emočně působilo Mošeho vypravování? Bylo pro vás v některých pasážích těžké pokračovat?
Když jsem začala psát příběh, bylo mému nejmladšímu synovi 13 let. Což je přesně ten věk, kdy Mošeho deportovali do Osvětimi a musel se pokusit úplně sám přežít v pekle. Jako matku i jako člověka mě to hluboce zasáhlo. Myslím, že mi to možná usnadnilo pochopit myšlení třináctiletého Mošeho, i když bylo neskutečně bolestné muset si představovat, jak někdo tak mladý musí čelit tolika utrpením, místo aby byl v bezpečí u své rodiny, tak jako můj vlastní syn. Některé části se mi psaly obzvlášť těžce, zejména po Mošeho návratu z tábora.
MOŠE
Kdo jako první přišel s myšlenkou na vznik knihy Chlapec z bloku 66?
Nápad přišel od Limor. Dlouho se zajímala o můj životní příběh a mluvila o tom s mou dcerou Anat, jsou totiž kamarádky. Sám jsem neměl chuť se k tomuto období vracet, celý život jsem se tématu holocaustu spíše vyhýbal a o svých zkušenostech jsem moc nemluvil. Jednoho dne se ale ledy prolomily. Na bar micvě mého vnuka Rojiho jsem mu věnoval knihy, které také přežily holocaust. Limor tehdy trvala na tom, že se musíme potkat. Obrátila se na mě a navrhla, že sepíše můj životní příběh. Dlouho jsem váhal. Nebylo vůbec lehké se k těmto vzpomínkám vracet. Potkávali jsme se nejdřív jednou týdně a tím to začalo. Když byl příběh sepsaný a dostal jsem knihu od Limor poprvé k přečtení, otřáslo to se mnou. Bylo to jako kdybych se díval na film, velice mě to dojalo.
Jestli chceš přežít, musíš se dostat do bloku 66. Tak zní věta obsažená v anotaci knihy. Přibližte prosím čtenářům, co znamená. Proč právě do bloku 66?
Byl to zvláštní blok v koncentračním táboře Buchenwald. Jednalo se o dětský blok a dohled nad námi byl v rukou politického vězně českého původu Antonína Kaliny. Kalina dělal věci, které nám v té době nedávaly moc smysl. Po propuštění nám ale došlo, že byl členem odboje a zachránil všechny děti z bloku tím, jak se o nás staral. V bloku s námi bylo zacházeno relativně dobře, narozdíl od všech ostatních lágrů, kterými jsem si prošel. Těsně před osvobozením tábora nám vyměnil mundúry s označením Davidovy hvězdy za polské a odstranil tak všechny židovské identifikační znaky. Kartotéka s našimi spisy záhadně vyhořela, pravděpodobně v koordinaci s dalšími členy odboje. Až po válce jsme si uvědomili, že nás Kalina zachránil i přímo během evakuace tábora, kdy řekl Němcům, že v bloku už žádní Židé nejsou. Neohroženě nasazoval vlastní život na záchranu dětí, za které se cítil zodpovědný.
Vybavujete si dodnes tváře, jména a příběhy dětí, které byly v Bloku 66 s vámi? Zůstal jste v kontaktu s některými přeživšími i po skončení války?
V bloku bylo většinou přes tisíc dětí ve věku 13-17 let. Na děti, které tam byly se mnou, nemám vůbec žádné vzpomínky. A kromě mého přítele Šaniho jsem vlastně ani nikoho neznal. Byli jsme s Šanim stejně staří, vyrostli jsme ve stejném městě. Za války jsme se potkali v Osvětimi, ve frontě na registraci vězňů dostal Šani vytetované číslo hned po mně. Byl celou dobu po mém boku, a tak jsme to spolu celé přežili. Potkali jsme se později i tady v Izraeli, emigroval jsem jako první, a když pak přijel i on, zůstali jsme celá léta v úzkém kontaktu, jako dva bratři. Volali jsme si, abychom si popřáli na den osvobození Buchenwaldu, 11. dubna, což je den, který se stal našimi druhými narozeninami.
Je pro mě těžké vzpomínat na tváře a jména lidí, kteří se mnou byli v dětském bloku. Po mnoha letech jsem ale také poznal Elieho Wiesela. Když jsem si přečetl jeho životopis, poté co dostal Nobelovu cenu, uvědomil jsem si, že jsme tam v Buchenwaldu byli zřejmě spolu. Napsal jsem mu dopis, abych si ověřil, že to byl skutečně on, kdo se se mnou modlil v lágru na Pesach před naším osvobozením.
Text: Markéta Bolfová
Foto: archiv Limor Regev