Kdyby katolík v roce 1965 odjel do daleké pohanské země, po pěti letech se vrátil a přišel na mši svatou do svého farního kostela, byl by pravděpodobně zmaten z toho, co kolem sebe vidí a slyší. Možná by i zapochyboval, jestli si po delší době, co nebyl přítomen, nespletl adresu nebo zda kostel nezměnil majitele.

Méně než patnáct let stačilo k tomu, aby byla oficiální římská liturgie přetvořena k nepoznání. Změny bezprecedentní svým rozsahem a rychlostí jistě můžeme označit za revoluční. Než však revoluce propuknou naplno, rodí se zpravidla nenápadně a téměř nepozorovaně. Liturgická revoluce není výjimkou. Dílo, které držíte v rukou, je pátráním po jejích pravých kořenech, které nespočívají ani v Druhém vatikánském koncilu, ani v osobě Annibala Bugniniho, ale mnohem hlouběji, než by mnozí čekali.

Materiály, které autorka předkládá, nutí čtenáře zamyslet se i nad jeho vlastním chápáním své účasti na liturgii. Nemůže snad být i ten, kdo vyhledává nebo slouží výhradně tradiční římskou liturgii, bezděčně ovlivněn revolučními myšlenkami?