Martin Goffa je pseudonym, pod kterým píše knihy bývalý policista. Tuto funkci zastával patnáct let, poté od police odešel a začal se věnovat psaní. V poměrně krátkém čase vydalo nakladatelství Mladá fronta několik jeho knih. První vyšla v roce 2013, nyní vychází již šestá - Dítě v mlze. Pro náměty nemusel Martin Goffa chodit daleko. Jako bývalý kriminalista se nechal inspirovat skutečnými případy a rozhodně jej můžeme považovat za velmi zajímavého autora české detektivky. Odešel jste od policie a začal psát knihy. Co vás k tomu přimělo?
Dříve vás nenapadlo něco napsat? Odchod z aktivní služby a můj literární start na sebe skutečně navazují, ale to je spíše náhoda než nějaký promyšlený plán. No a co mě k psaní přivedlo? Skoro se chce říct, že klasická mužská záležitost - krize středního věku :-) Někdo ji řeší mladou milenkou, jiný si koupí choppera, další vyrazí zdolat Himaláje. No, já na mladou milenku nemám síly, moje poslední jízda na motorce skončila na ortopedii, a pokud jde o velehory, fakt nesnáším zimu... Naštěstí mi ale došlo, že v knihách můžu mít slečen, motorek a dobrodružných výprav tolik, kolik si jich napíšu, a přitom nemusím vytáhnout paty z kavárny. Takže tohle byl důvod. Nebo aspoň jeden z důvodů. Jak dalece ho budete brát vážně, to nechám na vás.
Převažuje ve vašich knihách realita nebo fikce?
Zde bych od sebe striktně oddělil příběhy a reálie. V příbězích samozřejmě občas fabuluji. Některé případy se skutečně staly, jiné jsem si vymyslel, další použil jen z části. Všechny jsou však daleko běžnější, než se může zdát a rozhodně nevybočují z reality naší společnosti. To, o čem píšu, se doopravdy děje. A kolikrát jen pár metrů od nás, aniž bychom o tom však věděli. Pokud jde o reálie, tam jsem na rozdíl od příběhů naprosto pedantský. Jestliže napíšu, že určitý úkon probíhá tak a tak, je k němu třeba takové či onaké povolení a souhlas onoho a tamtoho, můžete se spolehnout, že tak to doopravdy je. Zakládám si na tom, že policejní práci a praxi popisuji přesně tak, jak skutečně probíhá. Nevymýšlím neexistující policejní jednotky, metody či postupy, neignoruji právní aspekty, nestavím efekt nad realitu. Zkrátka se snažím o to, aby se běžný čtenář dozvěděl něco navíc a zároveň aby si každý polda, který se k mým knihám dostane, mohl říct: „Jo, to sedí.“
Jaký je hrdina vašich knih - detektiv Mikuláš Syrový? Jak byste ho popsal?
Miko Syrový je obyčejný detektiv, jakých jsou tisíce. Není to žádný superman, netrefuje terče poslepu, nesype paragrafy z rukávu ani nemluví třemi jazyky. Jen se podle svého nejlepšího svědomí snaží dělat svou práci. Že u toho někdy jede na červenou, jindy přimhouří oči nad drobnostmi a občas mu nezbude než jen bezmocně rozhodit rukama? Takový je skutečný život běžného poldy. Na druhou stranu z Mika odmítám programově vytvářet potížistu, provokatéra a tvrdohlavého opozičníka s bůhví jakými neřestmi. To jsou možná vděčné seriálové postavy, ale díky, nemám zájem. Miko je z masa a kostí. Obyčejný, a přesto zajímavý. Anebo možná právě proto.
V nějakém rozhovoru jsem četla, že sám detektivky nečtete...
Detektivky skutečně nijak cíleně nevyhledávám, ale samozřejmě nemůžu tvrdit, že jsem nikdy žádnou nečetl. Šlo však spíš o klasiku, Deset malých černoušků, Vraždy v ulici Marque, nějaký ten Holmes... Přelouskal jsem i pár novějších věcí, žádná mě ale nezaujala natolik, abych si ji zapamatoval. A například vlna severských krimi mě úplně minula. Dokonce jsem nečetl ani proslavenou trilogii Millénium, jen jsem ji viděl na DVD. Dávám prostě přednost jinému typu literatury. Eco, Styron, Clavell... Ačkoli, Jméno růže právě od Umberta Eca je asi nejlepší možná detektivka – neskutečně napínavý příběh s několika mrtvolami, historie, filosofie, religionistika, to vše v ponurých zdích středověkého kláštera... Přesně to je můj šálek kávy.
Už jste si někdy řekl, že se zkusíte pustit do psaní jiného žánru nebo chcete i nadále pokračovat detektivkou?
Zatím nejspíš zůstanu u detektivů, zlodějíčků, gaunerů a mrtvol. Na nějakou prudkou změnu směru si netroufám a myslím, že ji ode mě ani nikdo nečeká. Lehkou odchylkou od detektivky byla Vánoční zpověď, která měla nejblíže k thrilleru, no a také povídková kniha Živý mrtvý byla spíše sbírkou vážných i nevážných policejních historek, než klasickou krimi. Určitým vybočením bude i román Rémi, který by měl vyjít příští rok, ale jeho tvar ještě není úplně jasný, proto je předčasné ho nějak konkretizovat.
Kterou knihu máte právě rozepsanou a kterou rozečtenou?
Pracuju na již zmíněné knize Rémi, což by měl být jakýsi profil unaveného čtyřicátníka, věčného poutníka mezi životními tragédiemi, který je na útěku před pozemskou spravedlností a blíží se přitom spravedlnosti vyšší. Psaní mi však jde pomalu, nejsem si úplně jistý ani dějem, ani úhlem, z nějž na celý příběh nahlížet. Jeho dokončení tedy bude asi nejvíc ze všeho záviset na momentální inspiraci, která mě nečekaně přepadne. Aspoň v to doufám. Pokud jde o sérii s Mikem Syrovým, chystám pokračování nazvané Štvanice. Pokud vše půjde, jak má, měla by kniha vyjít na podzim 2017. Tragicky v ní zemře jedna z hlavních postav předchozích příběhů a... Ale to už se dočtete sami :-)
No a co právě čtu já? Dostala se mi do ruky kniha Karla Schulze Kámen a bolest, a já nechápu, jak jsem takový klenot mohl dosud míjet. Se vší vážností říkám, že jde o světové dílo a dle mého soudu o nejlepší český román, jaký kdy byl napsán. Hltám životní příběh Michalangela Buonarottiho, procházím ulicemi Florencie, cítím moc Lorenza Medicejského a nepřestávám kroutit hlavou nad všudypřítomnými intrikami papežskými... To vše v hutném textu, který je stejně dokonalý jako drásavý. A já při jeho čtení začínám pochybovat o tom, jestli vůbec ještě něco psát. Tváří v tvář takovému majstrštyku člověku dojde, že i kdyby se na hlavu postavil, nikdy se tak geniálnímu dílu ani nepřiblíží.
Text: Kateřina Žídková
Dříve vás nenapadlo něco napsat? Odchod z aktivní služby a můj literární start na sebe skutečně navazují, ale to je spíše náhoda než nějaký promyšlený plán. No a co mě k psaní přivedlo? Skoro se chce říct, že klasická mužská záležitost - krize středního věku :-) Někdo ji řeší mladou milenkou, jiný si koupí choppera, další vyrazí zdolat Himaláje. No, já na mladou milenku nemám síly, moje poslední jízda na motorce skončila na ortopedii, a pokud jde o velehory, fakt nesnáším zimu... Naštěstí mi ale došlo, že v knihách můžu mít slečen, motorek a dobrodružných výprav tolik, kolik si jich napíšu, a přitom nemusím vytáhnout paty z kavárny. Takže tohle byl důvod. Nebo aspoň jeden z důvodů. Jak dalece ho budete brát vážně, to nechám na vás.
Převažuje ve vašich knihách realita nebo fikce?
Zde bych od sebe striktně oddělil příběhy a reálie. V příbězích samozřejmě občas fabuluji. Některé případy se skutečně staly, jiné jsem si vymyslel, další použil jen z části. Všechny jsou však daleko běžnější, než se může zdát a rozhodně nevybočují z reality naší společnosti. To, o čem píšu, se doopravdy děje. A kolikrát jen pár metrů od nás, aniž bychom o tom však věděli. Pokud jde o reálie, tam jsem na rozdíl od příběhů naprosto pedantský. Jestliže napíšu, že určitý úkon probíhá tak a tak, je k němu třeba takové či onaké povolení a souhlas onoho a tamtoho, můžete se spolehnout, že tak to doopravdy je. Zakládám si na tom, že policejní práci a praxi popisuji přesně tak, jak skutečně probíhá. Nevymýšlím neexistující policejní jednotky, metody či postupy, neignoruji právní aspekty, nestavím efekt nad realitu. Zkrátka se snažím o to, aby se běžný čtenář dozvěděl něco navíc a zároveň aby si každý polda, který se k mým knihám dostane, mohl říct: „Jo, to sedí.“
Jaký je hrdina vašich knih - detektiv Mikuláš Syrový? Jak byste ho popsal?
Miko Syrový je obyčejný detektiv, jakých jsou tisíce. Není to žádný superman, netrefuje terče poslepu, nesype paragrafy z rukávu ani nemluví třemi jazyky. Jen se podle svého nejlepšího svědomí snaží dělat svou práci. Že u toho někdy jede na červenou, jindy přimhouří oči nad drobnostmi a občas mu nezbude než jen bezmocně rozhodit rukama? Takový je skutečný život běžného poldy. Na druhou stranu z Mika odmítám programově vytvářet potížistu, provokatéra a tvrdohlavého opozičníka s bůhví jakými neřestmi. To jsou možná vděčné seriálové postavy, ale díky, nemám zájem. Miko je z masa a kostí. Obyčejný, a přesto zajímavý. Anebo možná právě proto.
V nějakém rozhovoru jsem četla, že sám detektivky nečtete...
Detektivky skutečně nijak cíleně nevyhledávám, ale samozřejmě nemůžu tvrdit, že jsem nikdy žádnou nečetl. Šlo však spíš o klasiku, Deset malých černoušků, Vraždy v ulici Marque, nějaký ten Holmes... Přelouskal jsem i pár novějších věcí, žádná mě ale nezaujala natolik, abych si ji zapamatoval. A například vlna severských krimi mě úplně minula. Dokonce jsem nečetl ani proslavenou trilogii Millénium, jen jsem ji viděl na DVD. Dávám prostě přednost jinému typu literatury. Eco, Styron, Clavell... Ačkoli, Jméno růže právě od Umberta Eca je asi nejlepší možná detektivka – neskutečně napínavý příběh s několika mrtvolami, historie, filosofie, religionistika, to vše v ponurých zdích středověkého kláštera... Přesně to je můj šálek kávy.
Už jste si někdy řekl, že se zkusíte pustit do psaní jiného žánru nebo chcete i nadále pokračovat detektivkou?
Zatím nejspíš zůstanu u detektivů, zlodějíčků, gaunerů a mrtvol. Na nějakou prudkou změnu směru si netroufám a myslím, že ji ode mě ani nikdo nečeká. Lehkou odchylkou od detektivky byla Vánoční zpověď, která měla nejblíže k thrilleru, no a také povídková kniha Živý mrtvý byla spíše sbírkou vážných i nevážných policejních historek, než klasickou krimi. Určitým vybočením bude i román Rémi, který by měl vyjít příští rok, ale jeho tvar ještě není úplně jasný, proto je předčasné ho nějak konkretizovat.
Kterou knihu máte právě rozepsanou a kterou rozečtenou?
Pracuju na již zmíněné knize Rémi, což by měl být jakýsi profil unaveného čtyřicátníka, věčného poutníka mezi životními tragédiemi, který je na útěku před pozemskou spravedlností a blíží se přitom spravedlnosti vyšší. Psaní mi však jde pomalu, nejsem si úplně jistý ani dějem, ani úhlem, z nějž na celý příběh nahlížet. Jeho dokončení tedy bude asi nejvíc ze všeho záviset na momentální inspiraci, která mě nečekaně přepadne. Aspoň v to doufám. Pokud jde o sérii s Mikem Syrovým, chystám pokračování nazvané Štvanice. Pokud vše půjde, jak má, měla by kniha vyjít na podzim 2017. Tragicky v ní zemře jedna z hlavních postav předchozích příběhů a... Ale to už se dočtete sami :-)
No a co právě čtu já? Dostala se mi do ruky kniha Karla Schulze Kámen a bolest, a já nechápu, jak jsem takový klenot mohl dosud míjet. Se vší vážností říkám, že jde o světové dílo a dle mého soudu o nejlepší český román, jaký kdy byl napsán. Hltám životní příběh Michalangela Buonarottiho, procházím ulicemi Florencie, cítím moc Lorenza Medicejského a nepřestávám kroutit hlavou nad všudypřítomnými intrikami papežskými... To vše v hutném textu, který je stejně dokonalý jako drásavý. A já při jeho čtení začínám pochybovat o tom, jestli vůbec ještě něco psát. Tváří v tvář takovému majstrštyku člověku dojde, že i kdyby se na hlavu postavil, nikdy se tak geniálnímu dílu ani nepřiblíží.
Text: Kateřina Žídková
