Mezinárodní den památky obětí holocaustu

Cilčina cesta je román z válečného prostředí o ženě, kterou zachránila její krása, aby ji pak odsoudila…
Když bylo Cilce šestnáct let, byl právě rok 1942 a nacisté ji odvlekli do koncentračního tábora Osvětim – Březinka. Tam hned padla do oka veliteli tábora pro své krásné dlouhé vlasy, a protože byl zvyklý vzít si, co chtěl, oddělil ji od ostatních žen. Byla vyděšená, ale pochopila, že dostává šanci, jak přežít. Ale protože spala s nepřítelem, po válce ji obvinili z kolaborace, odsoudili a poslali na Sibiř. Z jednoho koncentračního tábora se v podstatě ocitla v druhém. Nikoho nezajímalo, jestli měla na vybranou. Nikdo neřešil, co měla dělat žena, která přišla do Osvětimi jako dítě a toužila jen přežít.

Ve vězeňském táboře na Sibiři ji čekaly povědomé situace i hrozby a také nechtěná pozornost dozorců. Pak si ale její práce všimla místní lékařka a vzala ji pod svou ochranu. Cilka se starala o nemocné a pečovala o ně v nelidských podmínkách s maximálním nasazením. Každý den bojovala se smrtí, čelila nepředstavitelným hrůzám a utrpení, a přesto v sobě pořád nacházela sílu pokračovat. A když ošetřovala vězně Alexandra, zjistila, že navzdory všemu v sobě dokáže najít i lásku.
 

Dopisy, které nikdo nečetl, se jmenuje nezapomenutelný příběh jedné dlouhé lásky. Přiměje vás věřit, že láska existuje, je nadčasová a nikdy nekončí.

Začalo to roku 1943, kdy na Londýn padaly německé bomby a válka pustošila město i jeho obyvatele. Tehdy se náhodou potkali Stella a Dan. Zamilovali se do sebe, ale všechny okolnosti byly proti nim. Vlastně neměli ani jednu šanci být spolu. Ona se nedávno vdala a on byl americký pilot bombardéru, jehož šance na přežití je jedna ku pěti. Přesto je to k sobě neskutečně přitahovalo, přesto toužili jeden po druhém. Jejich společný čas trval jen krátce. Slíbil, že ji bude navždy milovat. Slíbil, že se pro ni po válce vrátí.

Nezapomněl na svůj slib. Psal ji dopisy, které nikdo nečetl. O sedmdesát let později udělá Dan poslední pokus, aby našel dívku, na kterou nedokázal nikdy zapomenout. Posílá jí dopis na adresu domu, kde spolu byli několik chvil dokonale šťastni. Ale Stella ho nečetla. V domě se skrývá mladá dívka Jess. Otevře dopis a je okouzlena Danovým příběhem, láskou a vztahem, který ač byl tak silný, trval příliš krátce.

Pomůže Danovi najít Stellu dřív, než bude úplně pozdě?

Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu?

Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra.

Příběh, který vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí…

Vzpomínky doktorky Giselly Perlové byly jedny z prvních, které vůbec vyšly, a to pouhé tři roky po osvobození. Lze je považovat za nejdojemnější svědectví přeživších i zavražděných z ženského tábora v Osvětimi-Březince.

Pohled doktorky Perlové na události vOsvětimi není jen ryze osobní, ale vypráví také o ostatních vězních, dozorcích či nacistických funkcionářích. Jako gynekolog a porodník působila v takzvané táborové nemocnici a v neblaze proslulé laboratoři Josefa Mengeleho.

Její lékařskou odbornost nacisté zneužili. Zadání, která měla plnit, byla nepochopitelná, vzpírala se jakékoli vědecké i lékařské hodnotě. Marně se snažila objasnit smysl šokujících experimentů, k nimž Mengele používal židovské, romské i ostatní vězeňkyně a při nichž mu musela asistovat. Její roli ji přinutili hrát pod hrozbou smrti zastřelením, bičováním nebo fenolovou injekcí. Jediné, co mohla konstatovat, že účelem i výsledkem Mengeleho výzkumu bylo mučení a zabíjení.

S palčivým sebezpytováním líčí, jak mučivé bylo její rozhodnutí ukončit těhotenství a způsobit smrt dětí, aby zachránila životy několika tisíc žen.

Být doktorkou v Osvětimi vyžadovalo výjimečnou odvahu a obětavost, vážila si respektu, který jí za to projevovaly její spoluvězenkyně. Úžasné je, že si uchovala schopnost cítit náklonnost či lásku k trpícím ženám, dokázala je utěšit a někdy i znovu probudit jejich vůli k životu. Ze svých vzpomínek stvořila naprosto jedinečné svědectví.

V PEKLE KONCENTRAČNÍHO TÁBORA ZACHRÁNILA TISÍCE DĚTÍ

Do koncentračního tábora v Osvětimi přijíždí další transport vězňů. Mezi nimi je porodní bába z Lodži, která na vlastní žádost začíná pracovat v nelidských podmínkách: bez vody, základních lékařských nástrojů a léků. Porody vede na kamnech přikrytých starou dekou. Mnohokrát riskuje život, když se staví proti rozkazům bezohledného Josefa Mengeleho.

Dělá vše, aby ochránila děti před krutými experimenty.

Podporuje mladé matky, jimž byly jejich novorozené děti násilím odebrány a poslány do Říše. Nebo na smrt… V Osvětimi nebyla Stanisławou Leszczyńskou. Byla Mámou. Byla nadějí.

Porodní bába z Osvětimi je dramatický příběh inspirovaný hrdinným osudem Stanisławy Leszczyńské. Polská porodní bába vedla v táboře tisíce porodů, při nichž nezemřelo žádné dítě, žádná žena.

1944, koncentrační tábor Amersfoort, Holandsko.

Útržek složeného papíru tížil Saskiinu kapsu. Nacistické stráže hlídkovaly v ulicích ve stále větším počtu a pokaždé, když kolem jednoho projížděla na kole, chvěla se strachy. List, který měla u sebe, vyprávěl příběh o neuvěřitelné odvaze. Nacisté chtěli, aby se vězni v táboře vzdali naděje, ale Saskia jim pašovala dopisy od jejich blízkých, což jim dávalo důvod přežít.

Ale s každým dopisem, který Saskia doručí, je vystavena ještě většímu nebezpečí. Přestože jsou ona a její přítel Frans opatrnější než kdy jindy, vědí, že jejich životy jsou ohroženy.A jednoho dne, když je Saskia chycena, je napochodována do tábora a nucena nosit žlutou hvězdu.

Strhující příběh lásky, zrady a odvahy. Čtenáři Porodní sestry z Osvětimi, Slavíka a čehokoli od Fiony Valpyové nikdy nezapomenou na tento srdceryvně krásný román a na velké oběti, které Saskia a Frans přinesli, aby změnili osud světa.

Margot Baumannová vychází ze školy, aby nastoupila na místo po své sestře na poštovním oddělení velké věznice. Jenže tohle je Německo roku 1944 a věznice je koncentrační tábor Sachsenhausen poblíž Berlína.

Před brutalitou v táboře je Margot chráněná, protože nemá žádný kontakt s vězni. Má však na starost jejich poštu, a když jednou dostane zapalovač s příkazem, ať dopisy spálí, je zděšená bezcitným činem, který musí vlastnoručně provést. Je to pro ni obzvlášť bolestné proto, že její bratr byl zajat u Stalingradu a rodině od něj nechodí žádné dopisy. Margot tedy několik psaníček ukradne se záměrem, že je tajně pošle, jen aby zjistila, že je neúprosně vtahována do těch srdceryvných slov plných naděje, zoufalství a lásky.

Takhle Margot pozná Dietera Kleinschmidta – prostřednictvím krásných a vášnivých dopisů adresovaných jeho milé. A protože Dieterova přítelkyně se také jmenuje Margot, mladá dívka náhle cítí, jako by četla milostné dopisy napsané pro ni.

Moloneyho napínavý a podmanivý příběh o lásce, ztrátě a nesmírné statečnosti, zasazený do doby druhé světové války, vás uchvátí především svou pravdivostí a budete nad ním hloubat ještě dlouho poté, co dočtete poslední stránku.

Po dvaceti pěti letech vychází zcela nový překlad deníku Anne Frankové. Poprvé v češtině s názvem, který svému dílu zamýšlela dát sama jeho autorka.

Deník v dopisech si Anne Franková vedla od 12. června 1942 do 1. srpna 1944. Psala si ho jen pro sebe až do chvíle, kdy na jaře 1944 vyslechla z vysílání londýnského Rádia Oranje projev nizozemského exilového ministra školství. Vyzýval, aby lidé po skončení války shromáždili a zveřejnili všechna svědectví o utrpení nizozemského lidu za německé okupace. Jako příklad uvedl mimo jiné deníky. Pod dojmem tohoto projevu se Anne Franková rozhodla, že po válce vydá knihu. Základem k ní měl být její deník.

Anne si k tomu 29. března 1944 zapsala:
Milá Kitty,
včera večer mluvil v Rádiu Oranje ministr Bolkestein o tom, že po válce bude uspořádána sbírka deníků a dopisů z téhle války. Samozřejmě se hned všichni vrhli na můj deník. Vždyť si představ, jak zajímavé by bylo, kdybych vydala román Zadní dům. Už jenom z titulu by lidé měli dojem, že je to detektivka.

Od května 1944 začala deník přepracovávat a přepisovat, zanášela do něj opravy, vynechávala pasáže, které nepovažovala za dostatečně zajímavé, a jiné po paměti připisovala. Současně pokračovala v psaní původního deníku (badatelé ho později nazvali verze A – na rozdíl od přepracovaného deníku, který se označuje jako verze B). Poslední zápis Anne Frankové je z 1. srpna 1944. Již 4. srpna všech osm obyvatel úkrytu zatkla tzv. zelená policie. Pomocnice ve skrývání Miep Giesová s Bep Voskuijlovou Anniny zápisky hned v den zatčení odnesly do bezpečí. Miep Giesová je uložila v zásuvce svého psacího stolu, a až když se potvrdilo, že Anne věznění v koncentračním táboře nepřežila, předala je, aniž je četla, Anninu otci Ottovi Frankovi. Otto Frank se po zralé úvaze rozhodl, že splní přání své zemřelé dcery a zápisky vydá knižně. Za tím účelem sestavil z obou Anniných verzí, původní (verze A) a vlastnoručně přepracované (verze B), zkrácenou třetí verzi (C). Aktuálně po celém světě vydávanou, autorizovanou verzi připravila z pověření basilejského Fondu Anne Frankové německá spisovatelka a překladatelka Mirjam Presslerová. Převzala Frankův výběr záznamů z verze C a doplnila jej pasážemi z deníkových verzí A a B.

Nový, celkem už třetí překlad deníku do češtiny, pořídila Magda de Bruin Hüblová. Vrací se k názvu, jejž si Anne pro svoji zamýšlenou knihu přála a s nímž vychází deník v nizozemštině. Ke svému pojetí překladu napsala Magda de Bruin Hüblová: „K deníku Anne Frankové lze při překládání přistupovat dvěma způsoby: jako k dokumentu, což vyžaduje co nejpřesnější překlad, nebo jako k literárnímu dílu, což umožňuje jisté uhlazení textu s ohledem na mladé čtenáře. Protože se nový překlad má stát součástí souborného vydání díla Anne Frankové, v němž poprvé v češtině vyjdou i autentické, ,neučesané‘ verze A a B, přiklonila jsem se k první možnosti. Můj překlad tak zachovává víc než předchozí české překlady zvláštnosti předlohy.“

Annelies Marie FRANKOVÁ (12. června 1929 – únor 1945) v roce 1933 s rodiči a starší sestrou Margot emigrovala z Německa do Amsterodamu. Od července 1942 se tu rodina skrývala v zadní části domu, který patřil otcově firmě, aby unikla pronásledování Židů. Dospívající Anne si psala od 12. června 1942 až do prozrazení úkrytu na začátku srpna 1944 deník. Po zatčení byla rodina deportována do koncentračních táborů v Německu a na území dnešního Polska, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec Annin deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků, zdramatizován a zfilmován. Toto vydání přináší nový překlad do češtiny.

Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné, dnes osmdesátileté Dity Krausové, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec, ač dodnes zahalen řadou neobjasněných okolností, představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války.

Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše.

Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění.

Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.