Rozhlasová reportérka Michaela Vetešková pro Hajaju napsala sérii pohádek O Picimínkovi a Vlakáčkovi. K pětapadesátinám Hajaji je knižně vydal Radioservis. Knihu ilustrovala jedna z nejoblíbenějších ilustrátorek dětských knih Lucie Seifertová, která text doprovodila veselými obrázky.Michaela Vetešková pochází ze Vsetína, v současné době pracuje jako vedoucí redakce kulturního zpravodajství Českého rozhlasu. Napsala pro děti dvě knížky reportážních pohádek - Jak maminka vylezla na strom a Jak maminka vylezla na věž, které uvedl ve zvukové podobě i Český rozhlas. Po úspěchu těchto knih autorka připravuje třetí díl. Příběhy jsou inspirované reportážemi, jež Míša Vetešková jako reportérka natočila pro vysílání Českého rozhlasu. Termín „reportážní pohádka“ po přečtení knihy Jak maminka vylezla na strom vymyslel uznávaný autor rozhlasových pohádek Karel Weinlich.
Lucie Seifertová se narodila v Poděbradech, v současnosti žije v Praze. Vytvořila sérii obrázkových leporel o pozoruhodných místech Česka a její leporelo Dějiny udatného Českého národa se stalo předlohou pro stejnojmenný animovaný seriál. Nyní pracuje na cyklu Dějin pro nejmenší. Za své dílo dostala několik knižních a televizních cen (Magnesia Litera, Zlatá stuha, Zlatá pečať, Trilobit a Elsa).
Ta kniha, kterou máme před sebou, má trošku opačný proces než to běžně bývá. Tyto pohádky vznikaly původně přímo pro rozhlas.
Ano, pohádky jsem napsala pro rozhlasové vysílání pro pohádkového skřítka Hajaju. Když jsem si uvědomila, že už je to 55 let, co Hajaja vznikl, tak jsem se pohádky rozhodla znova přepsat a vydat v knižní verzi.
Mohla byste nám krátce představit Hajaju? Kdo to vlastně je a jak vznikl?
Hajaja je rozhlasový skřítek. Každý den v 19:45 vypráví dětem pohádku. Někdo by řekl, že je to takový televizní Večerníček, ale já bych oponovala, protože Večerníček je o pět let mladší. Večerníček vlastně vznikl na základě Hajaji. Možná si někdo z vás vzpomene, že poprvé byl hlasem Hajaji herec Vlastimil Brodský.
Souhlasíte s tím, že je důležité, aby pohádka i zazněla? Aby byla předčítaná buď hercem, nebo rodičem.
Já jsem sama máma dvou dětí a jsem toho názoru, že ideální verze pohádky je, že si rodiče sednou na postýlku k dítěti, otevřou obrázkovou knížku a dítěti čtou. To jsou ty jediné chvilky, kdy s tím dítětem trávíme aktivně čas.
Vaše pohádky bývají označovány jako reportážní pohádky nebo pohádky faktu. Mohla byste přiblížit ten žánr?
Toto heslo vymyslel rozhlasový režisér Karel Weinlich, když si četl ty moje první věci. Já jsem původně nevěděla, že to bude jednou pohádka, jen jsem dětem vyprávěla o své práci. Dětem jsem to převyprávěla a využila jsem některé faktické údaje z reportáže. Ale snažila jsem se to převést do té dětské řeči. A tak to celé vzniklo.
Jaká je celková cesta toho pohádkového příběhu? Máte námět ve vlastní práci, a jakým způsobem na něm dále pracujete?
To já nevím, prostě to jde.
Testujete nějak ty náměty, jestli jsou výživné nebo vtipné?
Jako novinářka mám nad sebou vždy editora. A řekne mi, co už je moc a podobně. Mým nejlepším editorem jsou mé děti. Když napíšu kus pohádky, tak jim to přečtu a dívám se, jaká je zpětná vazba.
Pro dětské čtenáře je důležité i to, jak kniha vypadá. Vaší kmenovou ilustrátorkou je Lucie Seifertová. Jak probíhá vaše spolupráce?
Lucii jsem potkala před 15 lety, když teprve startovala svou kariéru úspěšné ilustrátorky a staly jsme se kamarádkami. Ona dotváří ty vtipy, které já do té knihy nahodím.
Rozhlas může být v dnešní době trochu odstrkovaným médiem, vnímáte to tak?
To samozřejmě je. V době před padesáti lety měl skřítek Hajaja dokonce redakci, kde pracovaly dvě dámy a odpovídaly denně na desítky dopisů- Dnes poslouchá rozhlas asi minimum dětí.
Může to být bráno jako určitá forma degenerace moderním světem, která na děti valí skrze vizuál?
Takový je vývoj a my s tím nic neuděláme.
Byla informace, že média, která fungují jen skrze audio, vymizí. Ale pořád jsou tady.
Když vznikla televize, říkalo se, že zanikne film. Pořád film ještě je, neříkám, že jsou plná kina, ale stále je.
A co divadlo? Dlouho už se říká, že je to mrtvý žánr.
Ale pořád jsou plná divadla. Když je ten titul dobře udělaný, lidé se jdou podívat.
Přeskočila bych ke knize Jak maminka vylezla na věž. Je tam několik pohádek, kde účinkují slavné osobnosti.
Já při své práci potkávám lidi velmi vzácné, ale neznámé. O těch lidech se nepíše a nemluví. A potom jsou lidi, kteří jsou něčím zajímaví, umí třeba zpívat a podobně. Tak jsem v knize namixovala příhody známých i neznámých lidí.
