Ano, to je naprostá pravda. Ačkoliv použít slovo „díky“ této nemoci, která člověku zásadně nabourá život, se může zdát přehnaně happy, je právě psaní knih jedním z mála pozitiv, které mi tahle nemoc dala. Anorexie do mě zaryla drápy v mých třinácti letech. Tenkrát jsem poznala, jaké to je peklo, ale protože ještě nebyla téměř žádná osvěta, vůbec jsem nechápala, co se se mnou děje a nedokázala jsem se s nemocí ztotožnit. Po létech vnitřního trápení a boje jsem dostala potřebu vypsat se z toho všeho, vysvětlit svému okolí, co se se mnou dělo a děje atd. To vnitřní pnutí bylo tak silné, že jsem sedla a tři měsíce psala a psala a psala. Hrnulo se to ze mě ven. Byla to taková moje terapie, kterou jsem se vyčistila. Když mi pak psali čtenáři, že jim knížka pomohla, potěšilo mě to, protože i to bylo mým záměrem. Tehdy jsem si řekla, že ta léta nebyla úplně ztracená, ale můj život mi začal dávat smysl.
První kniha byla vaší osobní zpovědí, postupně jste se propracovala k beletrii. Bylo to plánované, nebo to přišlo samo?
Přestože dlouhá léta pracuji jako publicistka a živím se psaním, nikdy by mě nenapadlo, že budu schopná napsat něco delšího než několikastránkové téma do časopisu, případně fejeton. Ráda píšu s nadsázkou, ale vždycky se moje psaní zakládalo na pravdě. Ale vyfabulovat příběh, který by vydal na nějakých 250 stran knihy? Škoda, že mě teď čtenáři nemohou vidět, jak se té myšlence směju. Pro mě to bylo nemyslitelné. Nakonec to přišlo přirozeně. Další knížka začala vznikat na základě příběhů, které mi psali čtenáři s tím, že by je rádi zveřejnili. Na knížce jsem pracovala několik let, mezi tím jsem ale měla psát i jiné věci. A najednou se to stalo a začala jsem se věnovat beletrii a veselejším tématům. Takže knížka Tlustá tak akorát a navazující Babiččina sladká terapie s touto nemocí nemají absolutně nic společného. Měly by být spíše radostí a oslavou spokojeného života.
Babiččina sladká terapie je volným pokračováním knihy Tlustá tak akorát . Dají se tedy číst samostatně?
Myslím, že ano, protože jak to u volných pokračování bývá, různě děj prolínám tak, že přirozeně čtenáře uvedu do „problému“, do děje z první knihy. Když o tom teď přemýšlím z pohledu čtenáře, tak se mi taky někdy dostane do rukou nejdříve volné pokračování a následně mě inspiruje přečíst si první díl. Na druhou stranu je jistě lepší číst vzestupně :-) Tyto moje dvě knížky se odehrávají vždy v průběhu jednoho roku. Tlustá tak akorát je příběh Květy, která si díky odkazu své babičky začala plnit své sny a budovat zdravé sebevědomí. Babička jí zanechala knihu ručně psaných sladkých receptů, které spolu rády pekly. A dala Květě za úkol každý den jeden recept upéct. Což byla pro Květu výzva. Ale začaly se dít divy. Babiččina sladká terapie se odehrává o rok později. Květa mimo jiné natočila 365 dílů vlastní Bakershow, která se právě začíná vysílat v televizi. Provozuje „Babiččino okénko“, a řeší, kterého ze tří nápadníků si vybrat. O tom mají jasno věrné kamarádky její zesnulé babičky a vezmou její štěstí do vlastních rukou. Jdou na to poněkud kuriózně :-).
Jsou v těchto knihách nějaké autobiografické prvky, nebo se jedná o čistou fikci?
Původně jsem si myslela, že je to absolutní fikce, protože jsem si příběh zcela vymyslela. Ale je pravda, že člověk vychází z vlastních prožitků, pocitů i zkušeností, vždycky asi sáhne do svého nitra, do něčeho, co ho oslovilo. Taky jsem měla úžasnou babičku, taky se u nás hodně peklo a vonělo to vanilkou nebo skořicí, a problémy se sebevědomím jako má Květa, má i mnoho žen v mém okolí. Ale pravda, slepice u babičky v kuchyni neběhaly :-). Moje beletristické knížky by měly být takovým pohlazením po duši, radostí. Kolikrát jsem přemýšlela, proč mě nelákají adrenalinové sporty. A uvědomila jsem si, že jsem ve svém životě prožila tolik adrenalinu a vzrušení, že hledám něco uklidňujícího, pozitivního, radostného. O tom by měly být moje knížky, které budete mít na nočním stolku, přečtete si pár stran před spaním a bude se vám dobře usínat. Potěšilo mě, že mi čtenáři píšou, že právě takhle to vnímají i oni.
Najdou se mezi čtenáři vašich knih i muži? Máte také od nich nějaké ohlasy, reakce?
Je to překvapivé, ale tu a tam ano. Ať už se týkalo tématu anorexie, kdy mě kontaktovalo i pár mužů, které postihla, nebo kvůli nemocné partnerce či dceři, ale i beletristické romány četli muži. Asi zanedbatelné procento, ale taky mi napsali, že jim Tlustá tak akorát přišla pod ruku, když ji četla manželka, a oni ji opravdu „zlouskali“. Prý pak začali víc chápat vlastní ženu. Údajně by někteří čtenáři rádi viděli vaše knihy jako film. Nerýsuje se něco takového? Docela často se setkávám s reakcemi, že se jim odehrává před očima film a hrozně rádi by se na něj šli podívat do kina. To mě samozřejmě těší. Ale cesta je to složitá a popravdě v ní nejsem zrovna kovaná. Koho přesně oslovit? Pokud máte nápad, klidně se toho ujměte, budu jen ráda. Kdyby tedy rozhovor četl nějaký režisér či producent a projevil zájem, asi bych radostí padla do mdlob.
Budou mít knihy Tlustá tak akorát a Babiččina sladká terapie pokračování? Nebo už pracujete na úplně jiném příběhu?
Zatím nad pokračováním neuvažuji, ale kdyby byl zájem, nevyhýbám se mu, protože Květu mám hodně ráda. Cesta je tedy otevřená. V šuplíku teď mám jeden humoristický rukopis, jestli vyjde knižně, to se teprve uvidí. Momentálně ale pracuji na vážnějším tématu, kdy do života úspěšného páru vstoupí roztroušená skleróza. Jak ovlivní jejich vztah? Vyplynou na povrch věci z minulosti, které byly zakopané někde hluboko, protože nebyl čas ani chuť je řešit? Ustojí to? I to se ale snažím psát s lehkostí, není to ponurý román. Jsem teprve na začátku, ale už mám vymyšlený konec, který i mě samotnou překvapil :-).
Čemu se kromě psaní knih ještě věnujete?
Psaní se mi stalo vášní, radostí, meditací. Ale důležití jsou pro mě přátelé, setkání s nimi – nejlépe v nějaké dobré kavárně. Kdo mě zná, ví, o čem mluvím. Jsem totální kávomilec. Nedokážu být taky bez přírody, pohybu a co asi nikoho nepřekvapí, když jsou o tom moje knížky, ráda peču a svými hokusy pokusy obdarovávám ostatní.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Jan Donáth
Přestože dlouhá léta pracuji jako publicistka a živím se psaním, nikdy by mě nenapadlo, že budu schopná napsat něco delšího než několikastránkové téma do časopisu, případně fejeton. Ráda píšu s nadsázkou, ale vždycky se moje psaní zakládalo na pravdě. Ale vyfabulovat příběh, který by vydal na nějakých 250 stran knihy? Škoda, že mě teď čtenáři nemohou vidět, jak se té myšlence směju. Pro mě to bylo nemyslitelné. Nakonec to přišlo přirozeně. Další knížka začala vznikat na základě příběhů, které mi psali čtenáři s tím, že by je rádi zveřejnili. Na knížce jsem pracovala několik let, mezi tím jsem ale měla psát i jiné věci. A najednou se to stalo a začala jsem se věnovat beletrii a veselejším tématům. Takže knížka Tlustá tak akorát a navazující Babiččina sladká terapie s touto nemocí nemají absolutně nic společného. Měly by být spíše radostí a oslavou spokojeného života.
Babiččina sladká terapie je volným pokračováním knihy Tlustá tak akorát . Dají se tedy číst samostatně?
Myslím, že ano, protože jak to u volných pokračování bývá, různě děj prolínám tak, že přirozeně čtenáře uvedu do „problému“, do děje z první knihy. Když o tom teď přemýšlím z pohledu čtenáře, tak se mi taky někdy dostane do rukou nejdříve volné pokračování a následně mě inspiruje přečíst si první díl. Na druhou stranu je jistě lepší číst vzestupně :-) Tyto moje dvě knížky se odehrávají vždy v průběhu jednoho roku. Tlustá tak akorát je příběh Květy, která si díky odkazu své babičky začala plnit své sny a budovat zdravé sebevědomí. Babička jí zanechala knihu ručně psaných sladkých receptů, které spolu rády pekly. A dala Květě za úkol každý den jeden recept upéct. Což byla pro Květu výzva. Ale začaly se dít divy. Babiččina sladká terapie se odehrává o rok později. Květa mimo jiné natočila 365 dílů vlastní Bakershow, která se právě začíná vysílat v televizi. Provozuje „Babiččino okénko“, a řeší, kterého ze tří nápadníků si vybrat. O tom mají jasno věrné kamarádky její zesnulé babičky a vezmou její štěstí do vlastních rukou. Jdou na to poněkud kuriózně :-).
Jsou v těchto knihách nějaké autobiografické prvky, nebo se jedná o čistou fikci?
Původně jsem si myslela, že je to absolutní fikce, protože jsem si příběh zcela vymyslela. Ale je pravda, že člověk vychází z vlastních prožitků, pocitů i zkušeností, vždycky asi sáhne do svého nitra, do něčeho, co ho oslovilo. Taky jsem měla úžasnou babičku, taky se u nás hodně peklo a vonělo to vanilkou nebo skořicí, a problémy se sebevědomím jako má Květa, má i mnoho žen v mém okolí. Ale pravda, slepice u babičky v kuchyni neběhaly :-). Moje beletristické knížky by měly být takovým pohlazením po duši, radostí. Kolikrát jsem přemýšlela, proč mě nelákají adrenalinové sporty. A uvědomila jsem si, že jsem ve svém životě prožila tolik adrenalinu a vzrušení, že hledám něco uklidňujícího, pozitivního, radostného. O tom by měly být moje knížky, které budete mít na nočním stolku, přečtete si pár stran před spaním a bude se vám dobře usínat. Potěšilo mě, že mi čtenáři píšou, že právě takhle to vnímají i oni.
Najdou se mezi čtenáři vašich knih i muži? Máte také od nich nějaké ohlasy, reakce?
Je to překvapivé, ale tu a tam ano. Ať už se týkalo tématu anorexie, kdy mě kontaktovalo i pár mužů, které postihla, nebo kvůli nemocné partnerce či dceři, ale i beletristické romány četli muži. Asi zanedbatelné procento, ale taky mi napsali, že jim Tlustá tak akorát přišla pod ruku, když ji četla manželka, a oni ji opravdu „zlouskali“. Prý pak začali víc chápat vlastní ženu. Údajně by někteří čtenáři rádi viděli vaše knihy jako film. Nerýsuje se něco takového? Docela často se setkávám s reakcemi, že se jim odehrává před očima film a hrozně rádi by se na něj šli podívat do kina. To mě samozřejmě těší. Ale cesta je to složitá a popravdě v ní nejsem zrovna kovaná. Koho přesně oslovit? Pokud máte nápad, klidně se toho ujměte, budu jen ráda. Kdyby tedy rozhovor četl nějaký režisér či producent a projevil zájem, asi bych radostí padla do mdlob.
Budou mít knihy Tlustá tak akorát a Babiččina sladká terapie pokračování? Nebo už pracujete na úplně jiném příběhu?
Zatím nad pokračováním neuvažuji, ale kdyby byl zájem, nevyhýbám se mu, protože Květu mám hodně ráda. Cesta je tedy otevřená. V šuplíku teď mám jeden humoristický rukopis, jestli vyjde knižně, to se teprve uvidí. Momentálně ale pracuji na vážnějším tématu, kdy do života úspěšného páru vstoupí roztroušená skleróza. Jak ovlivní jejich vztah? Vyplynou na povrch věci z minulosti, které byly zakopané někde hluboko, protože nebyl čas ani chuť je řešit? Ustojí to? I to se ale snažím psát s lehkostí, není to ponurý román. Jsem teprve na začátku, ale už mám vymyšlený konec, který i mě samotnou překvapil :-).
Čemu se kromě psaní knih ještě věnujete?
Psaní se mi stalo vášní, radostí, meditací. Ale důležití jsou pro mě přátelé, setkání s nimi – nejlépe v nějaké dobré kavárně. Kdo mě zná, ví, o čem mluvím. Jsem totální kávomilec. Nedokážu být taky bez přírody, pohybu a co asi nikoho nepřekvapí, když jsou o tom moje knížky, ráda peču a svými hokusy pokusy obdarovávám ostatní.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Jan Donáth
