Začátkem května proběhlo v Domě knihy setkání se zpěvákem a skladatelem Milanem Drobným, který za svoji kariéru zažil a procestoval opravdu mnohé. S humorem sobě vlastním líčil pikantní historky a všemožné trapasy osobností českého šoubyznysu. A nebere si servítky! Čtenář se zasměje nad vtipnými příběhy knihy Když se ucho utrhne. Kniha si bere na paškál Vladimíra Menšíka, Naďu Urbánkovou, Václava Havla, Milana Chladila, Yvonne Přenosilovou a další.
Milan Drobný studoval konzervatoř a zpíval (stejně jako Karel Gott) v kavárně Vltava, poté se s Karlem Gottem dostal do divadla Semafor, kde se ale dlouho nemohl uchytit s žádným hitem. Teprve pásmo Zuzana je všude jako doma mu přineslo první velký hit - Písničku pro kočku. Nazpíval v té době také několik duetů s Naďou Urbánkovou, z nichž zejména Ukrejvám rozpaky měla velký ohlas. Koncem 60. let z divadla odešel, aby se více věnoval sólové dráze zpěváka. Po odchodu ze Semaforu se zúčastnil mnoha koncertů jako zpěvák Pragokoncertu, úspěšný byl i jako skladatel. V roce 1994 obdržel od firmy Supraphon platinovou desku za 2 miliony prodaných nosičů. Ve volném čase se věnuje malování, vydal knihy Málo z kapsy, hodně do žaludku; Slečny, valchaři a intriky v showbusinessu; Když se ucho utrhne.
Máme před sebou vaši jubilejní 10. knihu Když se ucho utrhne. Je plná příběhů, vzpomínek a osobností. Hned na začátku děkujete Vladimíru Menšíkovi za všechno, co vás naučil. Co vše jste se tedy stihl od něj naučit?
On byl nenahraditelný. Měl jsem možnost s ním být jeden rok v kuse. Měl jsem po operaci hlasivek a pak jsem se začínal znova učit mluvit. Jednou se dělala estráda s názvem Byli při tom a Vláďa dostal nápad, že mě vytáhnou na pódium a já zazpívám na playback. Pro případ, že by mě někdo oslovil, měl jsem v kapse lísteček s nápisem „Promiňte, jsem po operaci hlasivek, nemohu mluvit“. Po jedné zkoušce jsme se šli projít, zastavila nás paní a Vláďa té paní řekl, že je po operaci a nemůže mluvit, ale že já jí to vše řeknu. Já jsem vytáhl ten papírek s tím nápisem a paní si řekla, že si z ní dělají legraci a už to učí i toho mladého. Byl jsem přítomen mnoha příhodám, které pak začal vyprávět. Mnohdy to zase taková sranda nebyla, ale to je ten kumšt, že to uměl podat.
Jak probíhal výběr těch historek? Pomáhal vám někdo s výběrem?
Ne, to mi nikdo pomáhat nemůže, protože to nezná. Já to měl v hlavě. Když jsem byl osloven, abych udělal tu jubilejní, tak jsem se s tím páral skoro dva roky a dal jsem tam to, co jsem ještě neřekl.
Je tam něco, co se do knihy nevešlo právě kvůli kritičnosti?
To bych od začátku věděl, co tam nedávat.
Šoubyznys je velmi konkurenční prostředí. Kolik máte přátel z oboru?
Přátele z oboru mám asi tři nebo čtyři.
A kdo patří mezi tu trojici?
Tak rozhodně člověk, který mě k tomu přivedl, to je Karel Gott. Paní Iveta Simonová, Yvonne Přenosilová. Byl to také Pavel Bobek, Karel Zich, Karel Černoch, Jirka Šlitr a Jirka Grossmann.
Která vlastnost se v šoubyznysu nevyplácí?
Být pravdomluvný a upřímný. Já jsem takto vychovaný a neumím v tomto být diplomat.
Zpěvákův hlavní nástroj je hlas. Jak se staráte o svůj hlas?
Já jsem alergik, teď je pro mě bezvadná doba. Důležité je, aby hlas odpočíval.
Pokud srovnáte pěvecké soutěže před padesáti lety s těmi dnešními. Jaký je rozdíl?
To se nedá srovnat. Dnes jsou daleko větší možnosti a daleko větší peníze.
Co podle vás chybí naší současné populární hudbě?
Chybí nám tady především textaři. To, co dnes slyšíme z rádia, je někdy na zvracení. Příjemná melodie a oni tam dají vulgarismy. Názvy kapel jsou taky hrozné.
Na konci knihy jsou ukázky vašich obrazů. Vystavujete a prodáváte obrazy?
Vystavuju, ale nepovažuji se za malíře. Byl jsem k tomu tak trochu donucen jednou partnerkou, koupil a mi štafle a barvy, ať to zkusím. Dávám jen na plátno fórky a oni to chtěli na výstavu, tak vystavuju.