Spisovatel, básník a scenárista Miloš Kratochvíl patří řadu let mezi nejúspěšnější české autory knih pro děti. Ty jsou plné humoru, dobrodružných příběhů a hrdinských činů. Hrdiny knih Miloše Kratochvíla však nemusejí čtenáři dlouho hledat, vyskytují se všude kolem nich. V současnosti patří mezi nejoblíbenější dětské knihy Kratochvílova série Pachatelé dobrých skutků, za niž autor obdržel několik ocenění. Na otázku, zda nebudou následovat i Pachatelé zlých skutků, autor odpovídá: „Ti nebudou, takových máme kolem sebe spoustu.“Pentalogie Pachatelé dobrých skutků je skvěle přijímána mladými čtenáři i jejich rodiči. Setkáváte se také s tím, že by Vám někteří rodiče vyčítali špatný vliv hrdinů série na děti?
Ne, s negativní reakcí rodičů jsem se opravdu ani jednou nesetkal. Nemají k ní ani důvod. V celé pentalogii nenajdete jediný případ, kdy by hlavní hrdinové Filda s Piskořem zasloužili potrestat! Za žádnou jejich dobrodružnou akcí není ani stín zlého úmyslu. Konflikty s dospělými, ať už s učiteli nebo rodiči, vznikají jen z toho, že kluci mají hranici fantazie posunutou mnohem dál, než dospělí. V jednom dílu Piskoř přijímá maminčin trest se shovívavou moudrostí. Říká Fildovi: „Chápu, že mě maminka nechápe, když nikdy, ani jako malá, nebyla kluk.“ Dneska je dětská literatura zaplavená tajemnem, kouzly a temnými silami, mí kluci kouzlí jen se svou fantazií, takže se dá říct, že jsou „obyčejní“, a já mám velkou radost, že si našli tolik příznivců. Milan Starý, ilustrátor pachatelů, pedagog s praxí otce tří kluků, mi tvrdí, že série má takový úspěch proto, že všechny ty bláznivé akce, do nichž kluky posílám, by se klidně mohly stát. Možná na tom něco pravdy bude.
Při psaní série jste se vrátil do svého dětství na vesnici Mokropsy. Do jaké míry je série autobiografická? Která postava Vás vystihuje nejvíce?
Vyrůstal jsem na vsi, která tehdy ještě opravdovou vsí byla, a při vymýšlení Pachatelů jsem se vracel k naší partě z Plácku a od Kapličky, což bylo označení teritorií, kde jsme se denně scházeli. Nikoho konkrétního z kamarádů jsem si ale jako předlohu pro Fildu a Piskoře nevybral. Nebo lepší je říct: nikoho a všechny, protože tím hlavním, co jsem použil, byly vztahy mezi námi, způsob kamarádění. Neuvěřitelná shoda, i když mezi nejstarším a nejmladším byl šestiletý rozdíl. Každý den jsme něco vymýšleli, často to byly věci, z nichž rodiče šíleli, ale v jádru jsme byli pachateli dobrých skutků. Jen dva příklady, jako důkaz: Naučili jsme psího nalezence Rexáka stopovat, abychom chytli zloděje, co vykrádali na osadě nad vsí chaty, a místo toho tehdejší příslušníci VB vystopovali nás a chtěli ty vloupačky hodit na nás. Nebo když Kódl uvažoval, že bude námořníkem, provrtali jsme u rybářské pramice jeho táty sedačky, připevnili stěžeň a plachtu a když byl pořádný vítr, vypluli jsme na Berounku. Jenže fičelo tak, že nás to nahnalo na skálu nad jezem, loď se rozštípla a my v té bouřce ztroskotali. Jasně, že jsme za tyhle akce nedostali od rodičů čokoládu. Ale jak jinak bychom poznali, že se policajti někdy pletou, že to není se spravedlností jednoduché, nebo že se Kódl na námořníka nehodí? Já jsem v Pachatelích Piskořův táta. Ten, co má ke klukům z dospělých nejblíže, fandí jim a je mu líto, že už taky není kluk, aby mohl s Fildou a Piskořem všechno prožívat.
Ve svých knihách dokážete skvěle skloubit kvalitní literaturu se čtivostí a humorem. Zvládáte s humorem i každodenní starosti?
Humorem se snažím léčit sebe i druhé, ale jakákoliv starost nebo problém mě v posledních letech dostanou na kolena. Je to však bohužel dáno nemocí, kterou trpím už přes dvacet let, takže bychom se bavili spíš o diagnóze než o povaze. Vezmu to radši z jiného konce: Nesnáším lidi, co se berou moc vážně, nedovedou si udělat legraci sami ze sebe, humor jim připadá jako suterénní způsob konverzace... Když už je kolem mě toho vážného moc, musím ho něčím rozbít. Naposledy jsem rozeslal všem ženám, co mám v adresáři, tedy i kolegyním spisovatelkám, ilustrátorkám, redaktorkám a knihovnicím e-mail, že končím s psaním srandiček a knížek pro děti a chystám knihu pro hospodyňky S drátěnkou to nevyhraješ. Přiložil jsem k tomu pár stránek rad, které mi ten den poslala jedna kamarádka a mne v nich nadchla neuvěřitelná šílenost. Tupé struhadlo se prý dá nabrousit pomocí přiměřeně velkého hřebíčku a kladívka tak, že do každé dírky ten hřebík malinko naťuknete! Úžasně jsem se pak pobavil nad maily, abych s knížkami pro děti nekončil, nebo jestli mám zapotřebí dělat takové knížky a kazit si jméno jen pro peníze, dostal jsem další rady i objednávky a při besedě na jedné univerzitě mě paní profesorka představila nejen jako autora Pachatelů, Strašibrachů nebo Modrého Poťoucha, ale i knížky pro ženy S drátěnkou to nevyhraješ. Využiju - s dovolením - této příležitosti a vzkazuji všem ženám: Má knížka S drátěnkou to nevyhraješ je rozebraná. Pečte na Vánoce vanilkové rohlíčky stejně, jak jste je pekly dosud! A pokud chcete nějakou mou knížku pro adventní čas, jmenuje se Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my.
Většina Vaší literární tvorby a větší část tvorby scenáristické je směřována k dětem. Píše se Vám pro děti lépe než pro dospělé?
Píšu pro děti rád hlavně proto, že mají lepší vztah k legraci a daleko volnější fantazii, jak už jsem o tom mluvil. Chci psát i o vážných věcech vesele, s nadhledem, o nějž bychom se měli všichni snažit. Posouvám vyprávění na hranici nonsensu, mým ideálem je groteska. Trochu se obávám, že pro tyto žánry není mezi dospělými dost čtenářů. Ale třeba se mýlím. Předloni mi vyšla knížka Kouzelné soboty, nonsensová komedie pro tři generace, a líbila se. Už delší dobu mě láká napsat grotesku jen pro dospělé. Jenže zatím nestíhám.
Máte v plánu pustit se též do psaní knih určených teenagerům?
Ne. Momentálně si nedovedu představit, čím bych je mohl zaujmout. Třeba na to přijdu, až do toho věku dorostou má vnoučata Míša a Natálka. A nebo je možné, že se s touhle věkovou skupinou budu míjet napořád. Nedávno za mnou přišla na autogramiádě jedna teenagerka se všemi pěti díly Pachatelů a tak se jí potěšeně ptám: „Slečno,chcete jen podpis nebo i věnování? Jak se jmenujete?“ A slečna povídá: „Já jsem Týna, ale napište tam Marcele.To je máma a ona vás čte.“
Věnujete se poezii i próze. Co je Vám bližší?
V poslední době píšu daleko radši prózu. Dává mi volnější prostor k přesnému vyjádření, nejsem tak svázaný formou. Ale i v próze mám rád hezky znějící, rytmické věty. Vyhraju si s nimi často stejně jako s básničkou.
Jaká je cesta člověka k povolání spisovatele?
Netroufám si říct obecně, jak se člověk stane spisovatelem. Ale u mě to nebylo tak, že bych chtěl vyprávět příběh. Napsal jsem si o něčem pár vět a hrál jsem si s nimi tak dlouho, až se mi zdálo, že naprosto přesně vyjadřují, co jsem chtěl říct, není v nich ani slovo navíc, všechna slova jsou správně zvolená a jsou na správném místě. Ty věty se mi zdály tak hezké, že jsem chtěl připojit další a pokračovat dál.
Na svých knihách spolupracujete s několika ilustrátory, např. Milanem Starým, Markétou Vydrovou… Necháváte jim volnou ruku nebo do zpracování obrazového doprovodu knihy zasahujete?
Ilustrátorům do práce nemluvím. Někdy se domluvíme jen rámcově. Třeba u knížky Modrý Poťouch jsem řekl Markétě Vydrové, že si ji celou představuji jako starou městskou čtvrť Potměchy, v níž se děj odehrává.
V říjnu Vám vyšla nová kniha básniček pro děti Pes nám spadla. Co v ní čtenáři najdou?
Pes nám spadla je výbor básniček z pěti starších sbírek s ilustracemi Evy Sýkorové-Pekárkové, sbírka nových básniček by měla vyjít příští rok s ilustracemi Milana Starého.
Na veletrhu Svět knihy 2012 v Praze jste zmínil, že píšete knihu, která by měla vyjít pod názvem Jak jsme zachraňovali svět a měla by volně navazovat na Pachatele dobrých skutků. Je už hotová? O čem bude?
Dřív než knížka Jak jsme zachraňovali svět se objeví na trhu pokračování Modrého Poťoucha a příběh Zajatci stříbrného slunce, kterou začne ilustrovat Iku Dekune hned jak po Novém roce přijede z Japonska. Knížku Jak jsme zachraňovali svět jsem trošku odsunul právě proto, aby stylem nepřipomínala Pachatele dobrých skutků. O čem bude, to radši neprozradím. Co kdyby nakonec byla o něčem jiném? Že je potřeba svět zachránit, na tom se snad shodneme všichni, a dost lidí se o to snaží. Takže když já přijdu s knížkou o zachraňování světa příští Vánoce, snad ještě nebude pozdě...
Zuzana Roubíčková
