Dětská kniha Pod stolem aneb Neobyčejná cesta malého drobka otevírá téma plýtvání jídlem a pořizování si nových (často nepotřebných) věcí. Kdy vás napadlo vytvořit z této problematiky příběh pro děti?
Nápad se zrodil o Vánocích roku 2018. Úplně nejdřív vznikl hlavní hrdina – drobeček ze zázvorové sušenky Zázvorek. Přemýšlela jsem, jaký by mohl být jeho příběh, odkud a kam by mohl jít a jakého hlubšího tématu bych se s takovým hrdinou mohla dotknout. A protože drobek je koneckonců jen malý kousíček jídla, přišlo mi přirozené propojit jeho příběh právě s otázkou plýtvání jídlem a konzumem. Z vlastní zkušenosti vím, jak silně dítě touží napodobovat rodiče, a říkala jsem si, že by bylo skvělé, kdyby společně po přečtení téhle knížky nastavili doma vůči zacházení s potravinami a obecně vztahu k věcem nějaká odpovídající pravidla.
Hlavními hrdiny jsou drobek Zázvorek a holčička Violka. Povězte nám něco o nich.
Zázvorek je, jak už bylo zmíněno, drobeček ze zázvorové sušenky, upečený před Vánoci, který se ocitá pod kuchyňským stolem v domě jedné obyčejné rodiny ve společnosti několika dalších drobečků a jejich přátel. Je maličký a ustrašený, ale nakonec je to právě on, kdo najde odvahu vydat se na nebezpečnou cestu, k níž se nikdo jiný odhodlat nedokáže. Hrdinou resp. hrdinkou druhé linky je pak holčička Violka, která žije v domě s rodiči a pod stůl si chodí hrát, má tam svůj domeček. Je to právě Violka, která drobečka oživí, jejich světy jsou propojené a navzájem se ovlivňují.
Co je podle vás hlavním důvodem současné „posedlosti“ nakupováním nepotřebného?
Podle mého názoru na tom má velký podíl reklama. Vždyť psychologie reklamy funguje na vysoké úrovni a ovlivňuje lidi tak, aby se stali zákazníky, vyvolává u nich žádoucí nákupní chování. Chápu, že je někdy těžké odolat a najít v nakupování tu zdravou míru. Zároveň svou roli hraje často naše vlastní ego a potřeba porovnávat se s druhými. Nechceme si před ostatními připadat jako ti „horší“, „chudší“, ti, co „nejsou in“.
Je kniha Pod stolem vhodná pouze pro děti nebo předává moudro i rodičům?
Věřím, že kniha není jenom pro děti. Psala jsem ji, aby společné chvíle při jejím čtení byly zábavné i pro rodiče, aby jim příběh dával smysl a zajímalo je, jak to bude dál. Navíc jsou tam některé věci, které bude asi nutné dítěti vysvětlit, přiblížit. Moudro v pravém slova smyslu asi kniha rodiči nepředá. Ale věřím, že pokud se příběh s maminkami či tatínky potká, může přijít nějaký „aha moment“. Sama jsem si při psaní na spoustu věcí přišla a mnohé si ujasnila.
Sama z vlastní zkušenosti vím, že za pořizováním nepotřebného často stojí reklama – a nejhorší je reklama, která cílí na děti. Dítě v obchodě vidí např. jogurt s obalem své oblíbené animované postavičky. Chce ho, vy ho koupíte, a dítě zjistí, že mu samotný jogurt vlastně vůbec nechutná, následně letí do koše. Co byste poradila rodičům na obranu proti tomuto druhu reklamy?
Nejlepší obranou je asi prevence. My třeba doma nemáme televizi. Do obchodu chodíme jen minimálně a potraviny objednávám s doručením do domu. Děti mlsají ovoce nebo osvědčené „zdravé“ sladkosti namísto těch průmyslově vyráběných. To vše dohromady nám řeší spoustu potenciálních problémů. Pokud se náhodou s dětmi objevím v obchodě a něco chtějí, tak vysvětluji. Většinou když si tu jednu věc vyprosí, tak ji i snědí. Vědí, že příště by ji jinak už nedostali.
Co vy sama děláte proto, abyste se vyhnula zbytečnému plýtvání?
Vařím z toho, co dá lednice. Mám plán, co přesně vařit a toho se držím. Nakupuji jídlo častěji a v menších objemech. Spoustu tipů jsem našla na internetu, třeba na stránkách Ekoškoly, a musím říct, že i díky nim je plýtvání u nás v rodině jen vzácné. Jen musí být člověk důsledný.
Jak se stavíte k datu spotřeby na potravinách? Držíte se striktně ohraničeného termínu?
Ano, vymezeného termínu spotřeby se držím vždycky. Snažím se v lednici včas odhalit potraviny, které to „mají za pár“ a z těch pak vařím přednostně, i když na ně třeba zrovna není úplně chuť. V kuchyni moc neexperimentuji, vařím osvědčená jídla, která máme doma rádi. Samozřejmě se i tak vzácně stane, že se něco vyhodí, ale je to skutečně jen v minimu případů.
Plýtvání a vyhazování se netýká jen jídla, ale také oblečení, spotřebičů a jiných hmotných věcí. Starší děti např. chtějí mít to, co vidí u svých vrstevníků ve škole. Jak jim vysvětlit, že ta láhev na pití, krabička na svačinu, penál na tužky, nebo třeba tenisky, jsou ještě dobré a funkční, a není třeba kupovat nové jen proto, že je má jejich kamarád/ka?
Myslím, že tohle se děti musí naučit od nás. Takže ideální je jít příkladem. Nezahrnovat sám sebe zbytečnými věcmi. A zároveň dětem vysvětlovat, že ten pocit spokojenosti nebo radosti, který přichází s nákupem nějaké nové věci, je strašně krátkodobý, že to není recept na štěstí. Často dětem taky vyprávíme, jak jsme to měli my s manželem, když jsme byli děti. Jak jsme oblečení nebo třeba jízdní kolo běžně „dědili“ a že nám to nijak neublížilo. Současně ale máme pochopení pro pocity. Chápeme, že pro dítě je těžké si jen tak odepřít něco, co třeba vidí u svých vrstevníků. Většinou v takovém případě pomůže například domluvit se s ním, že tu láhev na pití podle jeho představ koupíme, až ta současná doslouží. A vůbec nejspokojenější syn nebo dcera jsou, když můžou sami vymyslet řešení téhle situace, když je k tomu přizveme. Právě o to se co nejvíc snažíme.
Otázka pro ilustrátorku:
Jak se vám spolupracovalo s autorkou knihy a jak se vy sama stavíte k tématu současné konzumní společnosti?
S autorkou jsme nejvíce konzultovaly vzhled hlavní postavičky Zázvorka, ostatní postavy se již odvíjely od něj. V tvorbě mi ukázala směr jasná představa autorky, jak by měly postavičky působit, zároveň jsem měla volnou ruku v technice a celkovém provedení. Byla to moje první spolupráce na dětské knize tohoto rozsahu, věřím, že nám oběma prospělo, že jsme se mohly vzájemně od sebe „odrazit“ a dílo tak postupně dotáhnout. Konzumu se nelze ve vždy vyhnout, já osobně se snažím neplýtvat potravinami, pořizovat si věci z „druhé ruky“, zároveň podporovat lokální tvorbu a produkci. Zkouším se mírnit ve využívání technologií, vybírat si zdroje informací a dávat si pauzu od všeho a všech v přírodě.
Text: Markéta Bolfová
Foto: archiv autorky Moniky Hulíkové a ilustrátorky Zuzany Holé
