Jmenuju se Jamie a už druhý rok si píšu deník. Hrozně ráda bych byla naprosto dokonalá, ale je něco takového v lidských silách? Dneska před vyučováním mě Isabela vzala na dva kroužky, které navštěvuje. Chci se totiž dostat na vysokou, protože vysoká škola = úžasná budoucnost. Šance na přijetí se zvyšují s počtem kroužků, na které školák chodí. Čím víc, tím líp. Přestávám si ale být jistá, že jsem udělala dobře. Nerada to přiznávám, ale Isabela je v lecčems lepší než já. Napadají mne takové myšlenky, jako že bych měla její dokonalost trošku umírnit. Já vím, není zrovna pěkné něco takového dělat, ale ruku na srdce: není tohle přesně to, co si kamarádky navzájem dělají?