V knize Kamínky z toulavých bot podává svědectví z cest, kdy navštívil osm desítek států světa. Autor k tomu dodává: „Nejsem žádný cestovatel hodný toho pojmenování, třebaže cestuji rád a od nepaměti jsem cestovat chtěl a toužil. Cestoval jsem i v dobách, kdy bylo v pase Československé socialistické republiky napsáno, že platí do všech států světa, byť do většiny z nich bylo ještě zapotřebí tzv. „výjezdní doložky", takže do všech států světa neplatil, či spíš platil jenom někdy a jenom pro někoho. Dnes mi pas mojí české země dovoluje vycestovat do sto padesáti zemí světa a patří v tomto ohledu k cestovním dokladům ve světě mimořádně ceněným. Vášeň poznávat jiné kraje a život v nich mě dosud neopustila, a neopustí-li mě ani zdraví, nikdy mě neomrzí ani nezaskočí narychlo si sbalit pár triček a vyrazit."
Kamínky z toulavých bot
Kde jen se v nás, Češích, Moravanech a Slezanech, bere ta touha opouštět domovinu a, řečeno klasikem, putovat Z Čech až na konec světa, anebo si jenom tak pohovět u slané louže, jíž se nám, suchozemcům, nedostává. Zkrátka, kde se v nás bere touha cestovat, poznávat jiné kraje, zvyky, navazovat nová přátelství a objevovat neznámé? Autor knihy chtěl podat svědectví o svých pocitech, náladách a postřezích v jednotlivých zemích tak, jak je on vnímal, cítil a nafotografoval.
Hned na úvod zmíním, že mě zaujal název knihy. Je za tím nějaký příběh?
Mám-li být upřímný, tak vlastně ani nevím, jak jsem na ten název přišel. Faktem je, že jsem si pohrával s prologem a posléze ten název vyplynul.
Jak dlouhé období vaše vzpomínky v knize zahrnují?
Nad tím jsem úplně nepřemýšlel, ale asi nejstarší vzpomínka v knize je o tom, jak jsme kdysi s kamarády v Havířově chtěli koupit dvanáctistrunnou kytaru a chtěli ji propašovat z Polska, jelikož u nás to bylo velice nedostatkové zboží.
Kam jste se dostal nejdále od civilizace?
Nejdále jsme se dostali asi na Bora Bora. Letěli jsme do Singapuru, do Sydney, přes Nový Zéland na Bora Bora. To byla asi nejdelší cesta, kterou jsme kdy podnikli.
Která z vašich cest byla nejnebezpečnější?
Pár nebezpečných cest jsem zažil. Spoustu zemí jsem poznal společně s fotbalem, který mám rád a cestoval jsem do různých destinací za reprezentací. Vzpomínám si, že někdy v 80. letech hrála naše reprezentace kvalifikační zápas v Severním Irsku. Když jsme tam v podvečer přiletěli a přijeli jsme na hotel, tak jsme později zapadli do hospody. Poté, co jsme odcházeli, tak tam jezdily obrněné transportéry, což moc příjemné nebylo. Nemají se čím chlubit, ale s Angličany tam moc nevycházeli.
Co zvláštního jste na svých cestách ochutnal?
Já se držím hesla, že co mi nechutná, tak to nejím. Nejsem z těch, kteří ochutnávají úplně všechno, a několikrát se mi to vyplatilo. Třeba v Severní Koreji skončili všichni na toaletách a já jsem byl jediný v pohodě.
Vzpomenete si na nějakou zemi, která vám byla nějak blízká nebo sympatická?
Vzpomenu. Dříve jsme říkali, že jediná země, kde bychom odešli, by bylo Finsko. Kdysi jsem byl ve Finsku a potkal jsem člověka, který se tam oženil a lámal mě, abych tam zůstal taky. Je to země, která by mi mentalitou vyhovovala. Pak možná i Irsko.
Vy jste také navštívil Severní Koreu i Jižní Koreu. Jaké je to tam pro turisty?
To by bylo asi na několik hodin. Měl jsem to štěstí se podívat do obou zemí a je to opravdu zvláštní pocit. Je to v podstatě jeden národ, který je neustále ve válečném stavu.
Která země vás nejvíce překvapila svou přírodou?
Určitě Nový Zéland, který jsme bohužel nestihli pořádně projít. Byl to silný zážitek.
Kde byli největší patrioti?
Asi Irové a Skotové. To jsou opravdu velcí patrioti.
Besedu moderovala: Sandra Procházková
