Kniha Martina Vopěnky Nebarevné vzpomínky přináší podstatný kamínek do mozaiky, v niž si s časovým odstupem skládáme obraz šedesátých let dvacátého století. Málokterý český spisovatel dokázal tuto dobu zachytit tak věcně, střídmě a přesvědčivě jako on.

Autor v knize vypráví o svém dětství a rodině. Činí tak klidně, soustředěně a jemně, aby nenarušil postupné nanášení "nebarevných barev" své paměti na plátno, o něž se s námi chce podělit. Při svém psaní ovšem jen nezaznamenává a nepopisuje. Protože ví, že jeho dětství je již nenávratnou minulostí stále se vzdalující v čase, vidí ho též již z historické perspektivy a potřebného odstupu a je schopen hodnotit to, co ho tehdy obklopovalo a v čem žil. Pod klidným tokem jeho vyprávění lze téměř na každé stránce vycítit silné citové zaujetí - je zřejmé, že tato kniha má pro autora zvláštní význam, že většinu toho, co zaznamenává, znovu vnitřně žije.