Na veletrhu Svět knihy Praha 2017 představil svou knihu Cesta k uzdravení jihočeský léčitel Jan Palouček.
Mnoho lidí zajímá, jak se z lékaře stane léčitel. Schopnost léčení je krásný dar, který si přeje velmi mnoho lidí. Mnoho z nich za mnou přichází, aby se nechali otestovat a našli nějakou inspiraci. Já sám jsem vyrůstal zcela normálně, v názorech rodiny, která se nestará o nějaký hlubší smysl života. Byl jsem tedy materialista. Složil jsem přijímací zkoušku na Karlovu Univerzitu a začal jsem studovat materialistickou vědu. Vybral jsem si obor ortopedie a traumatologie. Líbilo se mi, že ta práce vrací lidi po úrazech do života.
Zpočátku to bylo dobré, ale potom jsem získal dojem, jako by léčení skončilo někde v polovině, zdálo se mně, že příčinou úrazů je nějaké vnitřní rozpoložení člověka. Na pacientech jsem viděl, že většina z nich neuvažuje o změně svého života. Setrvačník myšlenek je roztočený a každý nemocný se rád vrací do starého řečiště.
Začal jsem přemýšlet o tom, jestli by nebylo dobré, s ohledem na léčení, říkat pacientům něco navíc, aby se zamysleli nad životem, aby změnou svého uvažování předcházeli určitým věcem, které je v životě opakovaně potkávají. A tak jsem cítil, že se dostávám do jakýchsi kleští, tlaku, nebo spíš ve mně vzrůstal přetlak. Uvědomoval jsem si, že lidé mají duši, něco uvnitř, co je činí lidmi.
Vzpomenu teď na příhodu, která pro mě znamenala velký zlom. Bylo to po revoluci a pracoval jsem tehdy na rehabilitaci. Mým pacientem byl Honza Potměšil. Od sestřiček z oddělení jsem se dozvěděl, že tam za ním chodí nějaká léčitelka. Mě to tehdy zajímalo, přitahovalo. Už když jsem dělal státnice na chirurgii, dostaly se mi do rukou Zemědělské noviny, kde byl vytištěný článek o filipínském léčiteli. V něm jsem se dočetl, že je možné operovat bez skalpelu, bez všech těch obtíží, které jsou s tím spojeny.
Na přípravu jsem měl týden, a z toho dva dny pauzu, kdy jsem se vzpamatovával a přehodnocoval, zda se chci stát lékařem a chirurgem. Potom jsem se naštěstí vzchopil a státnici udělal. Pořád to ve mně ale vězelo, přitahovalo mě to. A tak jsem uvítal, že na oddělení dochází jakási léčitelka. Současně se ve mně ozvala ješitnost; za mým pacientem dochází jakási léčitelka a já o tom nic nevím. Domluvil jsem se sestrou, že až tam bude, ať mi dá vědět. Měl jsem připravenou řeč, ale jakmile jsem otevřel dveře, ona se na mě usmála a všechno probíhalo úplně jinak. Velice jsme si rozuměli a ona mě po pěti minutách pozvala k nim domů. Tak pro mě začalo krásné přátelství. Léčitelku jsem požádal, aby se podívala na mé pacienty. Právě u Honzy Potměšila mi říkala, že na tento případ je slabá, že to chce někoho, kdo má větší páru, a tak že mi někoho doporučí. Já jsem si vybavil nějakou starou a protivnou ženskou. První telefonický hovor s ní mi dal za pravdu, protože byla velmi nepříjemná, snažila se rozhovor přerušit s tím, že je zavalená žádostmi a nemá čas. Nakonec jsme se domluvili. Jel jsem za ní, a když jsem ji poprvé uviděl, uvědomil jsem si, že není stará ani protivná. Osud tomu tak chtěl, že se pak stala mou manželkou. Tak jsem začal dál profesně vyrůstat po boku léčitelky, která je dodnes vynikající. Byla to doba krásná, ale i tvrdá. Měli jsme léčitelskou společnost v jižních Čechách, kde jsem dělal akupunkturu, ale hlavně jsme s dnes už bývalou manželkou objížděli pacienty, kterých měla opravdu hodně. Já jsem jí asistoval - držel jsem jí zapálenou svíčku, nad kterou si čistila ruce.
Když jsem opouštěl řady klasické medicíny z důvodu nespokojenosti, měl jsem dobře našlápnuto. A teď jsem držel svíčku léčitelce - tomu říkám "kariéra". Velmi mi to prospívalo, protože ješitnost je strašná. Několikrát jsem musel zavřít oči a říct si: Přesně toto potřebuješ." Možná díky tomu, že jsem bojoval o pokoru v sobě, stalo se něco, co určilo moji další dráhu. Pamatuji si na ten okamžik dodnes. Bolela mě záda po práci, a tak jsem si tam přiložil ruku. Zapomněl jsem na to a za chvíli jsem cítil, jak mě na zádech něco pálí. Uvědomil jsem si, že jsem to já. Tak to začalo a vyšel jsem tomu vstříc. Není to samozřejmě cesta pro všechny lidi, mně to dopřál osud a já to přijal jako dar. Určitě mám tu výhodu, že v sobě mohu spojit hledisko lékaře, kterým stále jsem, a hledisko léčitele. Byl bych sám proti sobě, kdybych ty dva póly stavěl do konfliktu, protože z vlastní zkušenosti vím, že je to nesmyslné. Každý z nás je jako člověk naprosto rozdílný, a to, že máme na stejnou věc různé názory, nás přece nerozděluje, ale naopak může obohatit. Medicína a léčitelství jsou dva různé pohledy na stejnou věc, na zdraví člověka, na to, jak mu vrátit zdraví, jak ho inspirovat k lepšímu způsobu života. Takže rozpory jsou zbytečné. Jsem lékař, léčitel, neobhajuji ani jednu stranu a vím, že lékaři a lidé, kteří pracují ve zdravotnictví, jsou nesmírně obětaví. Většina z nich začala svou práci vykonávat proto, že chtěli pomáhat lidem.
Ale jedno lékaře neomlouvá. To, že se na lidské tělo dívají jenom jako na kus hmoty. Myslím si, že to je moment, který odlišuje léčitelský přístup od medicínského. Jeden vynikající chirurg a anatom více než před sto lety pronesl jednu neblahou větu: "Pitval jsem stovky lidských těl, ale nikdy jsem nenarazil na duši." Tento smutný výrok kupodivu opakují ještě i dnešní lékaři. Je třeba k tomu říci asi tolik, že většina z nich má brýle. Ale i kdyby je neměli a viděli naprosto ostře, tak se vsadím, že nikdo z nich neviděl jen na vlastní oči ani bakterii. Všichni ti lidé mají své myšlenky, vnitřní svět, svou náladu, emoce, které nikdy sami neviděli a nevidí je ani druzí. Z toho je poznat, že chce-li člověk nějakým způsobem podobnými argumenty přesvědčit o tom, že neexistuje něco neviditelného, musí vystoupit z koridoru logického uvažování a tak trošku se zesměšnit.
I kdyby lékaři vydali manifest, že lidská duše neexistuje, neměl by si z toho nikdo nic dělat. Samozřejmě že mozek je prozkoumán, co se týká určitých funkcí. Ale ani lékař, který se zabývá speciálně mozkem, nemůže říci, pozoruje-li činnost mozku, zda je prvotní nebo druhotná. Stále musí řešit otázku, jestli citový život člověka, jeho charakter, je výsledkem vnějších interakcí, nebo je tomu naopak. Zda existuje jakási vyšší instance, která dává tělu impuls a rozhoduje o tom, co se v těle odehrává. Je to tedy tak, že každý lékař je také člověk s názory, s viděním světa. Jestliže se někdo rozhodne tvrdit, že neexistuje duše, je to jeho soukromý názor, ale rozhodně ne vědecký. K tomu bych ještě rád řekl, že nikdy nebude prokázáno, že neexistuje lidská duše, žádná fakta proti tomu nestojí. To, co se staví proti tomuto tvrzení, je špatná interpretace toho, co je známo.
Jako příklad bych chtěl uvést svůj vlastní vývoj. Byl jsem materialista, byl jsem přesvědčený o tom, že po smrti je konec. Chtěl bych říci, jak toto přesvědčení vzniká. Já jsem měl rád dědečka, a když mi byly čtyři roky, zemřel. Ptal jsem se, kde je, a rodiče mi řekli, že je mrtvý a že už ho neuvidím, že je prostě konec. Dokonce si vzpomínám, že to bylo o prázdninách. Maminka mi řekla, abych v žádném případě nechodil k zadnímu vchodu. A to když řeknete čtyřletému dítěti, tak to je samozřejmě výzva. Samozřejmě jsem tam byl a viděl jsem, že z domu vynášejí nějakou černou bednu. Dával jsem si to matně do souvislostí s člověkem, kterého jsem měl v životě nejraději. To, co mi řekli, se přesně stalo. Uplynul rok, dědečka jsem neviděl a totéž se opakovalo i u druhých lidí. Čili to, co mnoho lidí vede k přesvědčení, že po smrti je konec, není žádný vědecký důkaz, žádná logika. Je to prostě jenom přijetí určitých tvrzení, která mezi lidmi kolují.
Ke smrti bych ještě rád podotknul, že to, jak se na ni díváme, rozhoduje také o tom, jak se díváme na život. Pokud budu přemýšlet o tom, na čem stojí existence jakéhokoliv státu, zjistím, že stojí na definici smrti. Naše společnost žije v přesvědčení, že po smrti je konec. Když člověk používá takové pojmy jako smůla, náhoda, neštěstí, dokazuje tím, že nežije v uvědomění o existenci řádu, kde by on stál a mohl rozhodovat o tom, co se s jeho životem stane, že by stál u kormidla svého osudu. Tak většina lidí dokazuje, že žijí ve strachu z toho, že přijde smrt, nemoc, že přijdou o majetek, nebude se jim dařit. A to je způsob existence většiny lidí. Kdyby všichni lidé obratem jednoho dne zjistili, že je to jinak, tak by se tato společnost musela zhroutit, protože lidé by začali vyžadovat úplně něco jiného. To, po čem teď touží, co si opatřují, by nechali stranou.
Jedno z témat v knize se týká léčení jako takového. V medicíně platí zásada, že pomoc musí být poskytnuta každému. V léčitelství je to trošku jinak. Možná bych začal tím, že v léčitelství panuje nesmírný zmatek. Před pětadvaceti lety, když jsme se scházeli, vznikly snahy o vytvoření společnosti, která by toto zastřešovala. Zúčastnil jsem se pouze prvního zasedání, protože jsem zjistil, že to nemá cenu. Každý se na to díval jinak, byl to nesmírný zmatek názorů, představ, vlastních domněnek. Z toho nemohlo vyrůst něco pevného, co by dalo lidem oporu. Myslím, že ten stav trvá víceméně dodnes. Je to způsobeno i tím, že léčení není možné naučit. Je to dar, který přijde nebo nepřijde. Člověk by měl vědět, že každý léčitel má úplně jinou schopnost vnímání, která je mu dána, aby mohl léčivou sílu správným způsobem využívat. Léčitel je správce léčivé síly, to znamená, že nemůže rozhodnout, že někomu, kdo je mu sympatický, pomůže víc, a naopak. Já sám jsem byl několikrát překvapený svým špatným odhadem. Přišel ke mně člověk, který moc nejevil zájem o nějakou změnu, o zlepšení svého života - a to léčení probíhalo velmi silně. Naopak přišel člověk, který se mi zdál produchovnělý, usilující o nějaké zlepšení - a tam se nestalo nic. Tak jsem zjistil, že jsem úplně vedle a že nemám jako člověk schopnost nahlédnout do všech zákoutí duše, že nejsem schopen spolehlivě říci, jak bude fungovat spravedlnost. Čili léčení je jakési přitažení síly sem na Zemi. Z běžných poranění se můžeme léčit díky energii, která je tady dostupná, k dispozici. Pokud jde ovšem o závažnější onemocnění, ta síla zde k dispozici není. Musí sem být přitažena, přivolána, a to vnitřním stanoviskem člověka. Léčitel rozhoduje svým vnitřním uzpůsobením o tom, jaký druh síly a z jaké úrovně síla přijde. Nemocný rozhoduje o celém dalším průběhu léčení, o tom, zda se vůbec bude něco odehrávat. To je vysvětlení pro zdánlivé neúspěchy léčitelských zákroků. Když se nestane nic, lidé si řeknou, že to nefunguje, že léčitel je podvodník, ale nemyslí na to, že to jsou oni, kteří nezkypřili v sobě půdu, aby přijali pomoc.
Nemoc má hluboký smysl. Samozřejmě je nepříjemná, zastavuje nás. A to je dobře, protože nejsme zvyklí dobrovolně se vydávat na správné cesty. Správné jsou ty, které mají dobrý konec, ne ty, které končí v propasti. Cesta, která vede do propasti, může být ze začátku příjemná, ale my to nevidíme.
Samozřejmě, že když někdo onemocní (to je i můj případ před mnoha lety), tak není šťastný. Když se pak poprvé setká s tímto tvrzením, s touto myšlenkou, má vztek. Ostatní jsou zdraví, jsou to přitom grázlové, a já, takový čestný a hodný člověk, jsem postižený nemocí.
Je to úplně obráceně. Ti lidé, kteří jsou uvnitř špatní, jdou třeba opravdu vstříc svému konci, bez možnosti nějaké korekce nebo nějaké nápravy. Ale člověku, který má v sobě alespoň trochu dobrého, se může tímto způsobem pomoci. Je na něm, jakým způsobem to zpracuje.
Vzpomínám si na jeden krásný příběh, kdy za mnou byli rodiče, jejichž pětiletá dcera měla nádor. Jednou jsem je přijal. Dcera pak zemřela a oni za mnou ještě jednou přišli. Byli zdrcení, nevěděli, jak se s tím mají vyrovnat. Hovořil jsem s nimi o tom, že nemoc má vždy nějaký smysl. Dcera jim sice zmizela z očí, ale to ještě neznamená, že je to úplný konec. Tehdy si odnesli moji první knihu Cesta k životu. Pak jsem je léta neviděl. Objevili se asi až za osm let a vyprávěli mi příběh. Paní tehdy knihu přinesla domů, přečetla si kapitolu, v níž stojí, že člověk má za svoji nemoc poděkovat. Pak dostala takovou zlost, že na ni dupala. Ta kniha se v jejich domácnosti nějak dochovala. Byla to pro ně strašná bolest. Pokojík v prvním patře, který patřil jejich dceři, zapečetili, zamkli. Nechali všechno v původním stavu, neměli sílu s tím něco udělat.
Pak začali přece jen přemýšlet o životě. Zda je v něm nějaký řád, zda mohou jít osudu vstříc, mít šanci o osudu rozhodnout. Dostali se vnitřně o kus dál a za dva roky se jim narodila další dcera. Když jí bylo pět let (nikdy nevěděla, že měla sestru a nikdy nebyla v zapečetěném pokoji), řekla jim jednou večer u stolu:“ Já už jsem u vás byla, já jsem tady žila a jmenovala jsem se tak a tak a tohle byl můj pokoj, jsou tam tyhle hračky, jmenovaly se tak a tak...“ Rodiče na ni nevěřícně zírali. Ti lidé teď vědí, že pochovali jednu dceru, ale vědí také, že pochovali jen její tělo. Když lidé něco takového zažijí, tak je jim úplně jedno, co jim ostatní o smrti říkají. Oni vědí své. A to je věc, kterou by měla medicína respektovat.
Vnitřní svět každého z nás zasluhuje úctu. Jestliže tisíce lidí z vlastní zkušenosti vědí, že to je jinak, že jsou více, než jenom kus hmoty, že mají duši, tak by se to mělo brát v úvahu.
-zik-
