Jste známá tím, že vaše tvorba zahrnuje širokou škálu žánrů, od erotické literatury přes básnickou tvorbu až po psychologické thrillery. Co vás vede k takovému žánrovému rozptylu?
Mám ráda svobodu a změnu. Nejen v životě, ale i ve tvorbě. Spontánně se rozhoduji, podle nálady a rozpoložení duše. Sama často netuším, jaký žánr svým čtenářům příště nabídnu. Erotika, poezie, thrillery – všechno jsou to jen různé cesty k poodkrytí tajů lidského nitra.
A tak si hraju a zkouším. Nechci sázet na jistotu a předvídatelnost. Raději dám všanc své jméno i profesní pověst. Přijde mi to vzrušující.
V čem vidíte největší rozdíl mezi vaším prvním románem a vaší nejnovější knihou Odplata?
Kdyby vaše otázka zněla „jaký je rozdíl mezi vaším prvním románem a Odplatou“, odpověděla bych – kolosální. Hračku, svou prvotinu, erotický román, jsem napsala jen tak, z plezíru, a možná i touhy rozproudit ženám v žilách krev a probudit jejich fantazii. Netušila
jsem, že se z ní stane bestseller, že mi změní život a nastartuje novou kariéru. Kariéru spisovatelky. Tu výzvu jsem přijala a prošla zásadním vývojem. Hračka a Odplata dnes na čtenáře působí, jako kdyby byly napsány dvěma rozdílnými autory. Ale to ke mně zkrátka také patří. Nacházím se v procesu kontinuální metamorfózy a jsem za to šťastná.
Jak se během let změnily reakce na vaši tvorbu? Máte pocit, že si dnes čtenáři všímají jiných aspektů než na začátku vaší kariéry?
Čtenáři si tvůrčího vývoje, kterým procházím, dobře všímají. O některé z nich jsem změnou žánru přišla. Víte, když si vás někdo „zaškatulkuje“ jako autorku erotických románů, neodpustí vám, když se v následujícím příběhu žádný sex neobjeví. Ale stále se objevují noví, kteří jsou mi ochotni mé minulé poklesky odpustit. A pak je tu samozřejmě skalní skupina příznivců, nazývám je „mé čtenářské srdce“. S těmi mám velmi úzký vztah a řada z nich se stala mými známými, někteří dokonce i přáteli.
Kde čerpáte inspiraci? Existují konkrétní zážitky nebo knihy, které vás ovlivnily?
Inspiraci čerpám kdekoliv. V kavárnách, na ulicích, z příběhů přátel a ze střípků mého vlastního života. Někdy stačí jen zaslechnout krátký rozhovor a v hlavě se rozvine celý příběh. A samozřejmě při cestování. Jumaroro, například, „spalo“ v mé hlavě několik měsíců, jen jsem netušila, do jaké destinace jej umístím. Pak jsem cestovala povodím Amazonky, a krása této řeky i jejího divokého a až tajemného okolí mě okouzlila natolik, že o Jumaroru bylo rozhodnuto.
Vaším mottem je: „Jsou to hlubiny lidské duše, co nás znepokojuje...“ Můžete vysvětlit, co přesně tím myslíte?
Ach jéje, téma k několikahodinové filozofické debatě. Záleží, jak člověka vnímáte. Buď patříte k těm, kteří jsou přesvědčeni, že podstatou člověka je dobro a jen vnější okolnosti a podmínky jeho vývoje z něj mohou udělat člověka zlého, nebo jste zastánci názoru, že člověk je ze své nejhlubší podstaty hostilní tvor, jehož úkolem zde na zemi je svou duši a srdce kultivovat k dobrotě a lidskosti. Patřím k té druhé skupině. Proto mě znepokojují hlubiny lidské duše.
Cítíte se jako součást nějakého literárního proudu?
Ne. Ráda bych zůstala „nezařaditelnou“. Na druhé straně mě poslední dobou víc a víc baví psaní detektivního žánru. Uvidíme, v jaké škatulce se za pár let objevím.
Jste autorkou několika básnických sbírek. Přináší vám větší potěšení tvorba básní, nebo psaní románů?
Obojí. Každé vzniká jinak a u každého se raduje jiná část mě samé.
Který z vašich románů nebo básnických sbírek je vám osobně nejbližší a proč?
Z básnických sbírek Klóketen. Fascinuje mě kondenzace myšlenek do kratinkých básnických tvarů. A z knih je to zatím Jumaroro. Psaní tohoto románu jsem si skutečně užívala. Mnohokrát jsem si říkala, že se do amazonské delty ještě vrátím, ale život mě vede jiným směrem. A když o tom hovoříme – Hodina zmijí spolu s Odplatou je mi taky hodně blízká.
Hodina zmijí vyšla v roce 2022, jedná se o detektivní román s prvky psychologického thrilleru. Byla úspěšná a získala si čtenáře. Jak jste se cítila, když jste se na tento příběh rozhodla navázat románem Odplata? Byla to pro vás výzva, nebo spíše přirozený krok?
Přirozený krok. Znala jsem celý příběh, který se za Hodinou zmijí schovával, takže bylo nabíledni, že vznikne Odplata. Nemohla jsem své milované čtenáře nechat bez vysvětlení skutečné zápletky prvního dílu. To jistě chápete. Jen se jim omlouvám, že na Odplatu museli čekat o rok déle, než bylo slíbeno.
Jaké na Odplatu očekáváte reakce?
Každý spisovatel se současně bojí, jak bude jeho dílo přijato, a současně věří v nadšené reakce. Tedy – bojím se a věřím.
Ví se o vás, že jste dlouhou dobu působila také v oblasti módy. Dnes jste členkou organizace Czech Fashion Council, která podporuje českou módu a design nejen zde, na domácí půdě,ale i ve světě. Je něco, co vás v oblasti módy fascinuje tak, že byste o tom chtěla napsat knihu?
Trochu koketuji s myšlenkou napsat detektivku či psychologický thriller z prostředí modelingu. Ano, je to ohrané téma, ale protože se v této branži dobře orientuji a vím, jaká nebezpečí v sobě skrývá, říkám si, proč ne? Na druhé straně by bylo spíš namístě napsat učené pojednání o extrémně negativním vlivu tzv. Fast Fashion na životní prostředí a psychiku spotřebitele. Ale to jste jistě nechtěla slyšet.
Prozraďte nám vaše plány do budoucna! Souvisí se psaním, módou, nebo vaším oblíbeným cestováním?
Začněme psaním. Samozřejmě netuším, co přijde příště. Ti, kteří jako před-čtenáři četli Odplatu, druhý díl Hodiny zmijí, naléhají na pokračování. Zdá se, že jejich zvědavost stále není ukojená. Ale já už dlouho koketuji s myšlenkou na pohádkový horor anebo nějakou komediální či satirickou knihu. Potřebovala bych se u psaní také trochu pobavit. To víte, u thrilleru se moc nenasmějete.
Co se týče cestování, chtěla bych se trochu porozhlédnout po zemích, které jsem zatím nenavštívila, třeba Švédsko, Finsko, Japonsko. Také bych znovu ráda projela některé části Spojených států a Kanady. No, a předpokládám, že ze Seychelských ostrovů se přestěhuji zpět do Evropy. K horám, do východního Tyrolska.
Z osobních cílů – chci se dál učit cizím jazykům. Je to taková má dospělá vášeň. V mladém věku jsem potřebu domluvit se ve světě ignorovala. Pak jsem doháněla, co jsem zanedbala. A vznikla z toho láska na celý život. Také koketuji s AI, jsem přesvědčena, že změní svět. Ne, že bych si to zrovna přála, ale akceptuji to. Nic jiného mi (nám) ostatně nezbývá.
Když už zmiňujete AI – vidíte potenciál v tom, že by umělá inteligence mohla přispět k tvorbě literatury, nebo ji spíše ohrozí?
Zajímavá otázka! AI skutečně udělala obrovský pokrok a už dnes zvládá vytvářet krátké příběhy, které mohou být nejen technicky dokonalé, ale i do značné míry emotivní. Zatím se domníváme a také tím argumentujeme, že ty nejintenzivnější emoce, ty, které nás zasáhnou přímo do srdce, pramení pouze a jedině z lidské zkušenosti. AI může napodobovat vzory, které jsme ji naučili, ale není schopna zažít bolest, lásku, radost nebo ztrátu. Tyto zážitky formují každý příběh, každé slovo, každou mezeru mezi řádky. Jenže! AI se vyvíjí a učí se bleskovým tempem.
Předpokládám, že nás, spisovatele, jednou nahradí. Ráda bych věřila, že vždy zůstane rozdíl mezi textem a skutečným vyprávěním příběhu. Ale upřímně?
AI už brzy dokáže napsat příběh, který mě rozpláče. Asi jí pak pošlu blahopřejný vzkaz... tedy pokud se ještě předtím nerozhodne přepsat „mě“. Neboť – vstoupili jsme do vod, jejichž hloubku a šíři si sami ani nedokážeme představit.
Autor otázek: AI
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
