Kdyby se Manfred Spitzer nevyjadřoval tak jednoznačně a zásadově, kdyby byl tu a tam ochoten k drobným kompromisům či občas našel na digitálních informačních technologiích i něco pozitivního, zřejmě by si nevysloužil pověst člověka tzv. „kontroverzního“, který sice má v mnohém pravdu, ale jinak vidí věci až příliš černě. Dlužno ovšem dodat, že nálepkou „odpůrce digitálního pokroku“ byl ocejchován těmi, kteří v něm vidí když ne přímo svého nepřítele, tak alespoň někoho, kdo může vážně ohrozit jejich vzkvétající byznys a miliardové zisky. Výrobci cigaret také asi nebudou mít v lásce ty, kteří pádnými argumenty dávají do souvislosti kouření a rakovinu plic...Odbornost? Psychologie, psychiatrie, filosofie. Publikační činnost? Řada odborných knih, týkajících se neurovědy. Ještě něco, co by stálo za zmínku? Hostující profesor na Harvardské univerzitě. Tak toto všechno je Manfred Spitzer, s jehož knihou Digitální demence se měli před časem možnost seznámit i čeští čtenáři. Kybernemoc! s podtitulem Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví je v relativně krátké době další publikací německého odborníka, která se nám díky brněnskému nakladatelství Host dostává do rukou.
Řekněme hned zkraje, že se jedná o práci de facto vědeckou – Manfred Spitzer podepírá svá tvrzení množstvím sociologických dat, grafů, srovnávacích studií a odkazů na renomované výzkumy. To by ovšem nemělo čtenáře v žádném případě odradit. Všechna „suchá“ čísla totiž vposledku slouží k odhalení pravdy o zcela novém druhu závislosti, jejíž nebezpečnost je tím větší, čím méně si ji uvědomujeme.
Pojmy jako „droga“, „závislost“, „abstinenční příznaky“ apod. máme většinou spojeny s nějakou návykovou látkou (heroin, kokain, alkohol, nikotin aj.), ovšem čím dál víc se ukazuje, že jejich rozsah daleko přesahuje původní lingvistický význam. Vezměme si takové gamblerství neboli závislost na hracích automatech – tady si člověk nic nepíchá a nic nepije, ovšem jeho touha po „hře“ je stejně neodolatelná jako pro narkomana vidina drogového opojení. Jestliže jsou v knize Kybernemoc! analyzovány průvodní jevy, které způsobuje závislost na internetu, pak lze zcela oprávněně říct, že mezi „látkovými“ a „nelátkovými“ drogami je pouze jeden rozdíl – první ničí tělo, ty druhé duši.
Facebook... Fenomén, který v kyberprostoru zaujímá svým způsobem výsadní postavení. Jde ve své podstatě o virtuální svět, který se ovšem „tváří“ jako plnohodnotná součást reality. Navíc přece nikdo nikoho nenutí mít facebookové stránky a „dělit se“ o své prožitky s ostatními – lidé to dělají dobrovolně a svobodně, nebo snad ne? Podle této logiky ovšem i gambleři usedají před herní automaty svobodně a kdyby je jejich závislost finančně neruinovala (a nejen je, ale i jejich rodiny) a neměla tudíž negativní celospolečenský dopad, bylo by gamblerství považováno za neškodnou zábavu. Asi jako facebook.
Člověk je tvor společenský a má tudíž přirozenou touhu sdružovat se s jinými lidmi. Facebook je na tomto primárně založen, ovšem s tím rozdílem, že tady je ono „sdílení“ přiváděno do absurdních rovin. A nejde jen o kyberšikanu a zneužívání dat. Takový typický „facebookový“ člověk se především chce před tzv. „přáteli“ ukazovat v co možná nejlepším světle, ohromovat je svým zevnějškem, majetkem, zážitky... A přesně to stejné dělají i ostatní. Odhlédneme-li od toho, že slovo „přítel“ je devalvováno na zcela nezávazný pojem, pak je zřejmé, že hnacím motorem facebookové mánie je nutkavá potřeba „být in“, tj. nevypadnout z koloběhu vzájemných interakcí. To ale vyžaduje obrovské množství času stráveného před monitorem, přičemž vytouženého cíle, tj. stavu, kdy má člověk vše takříkajíc pod kontrolou, není možné nikdy dosáhnout. Logickým vyústěním takovéhoto „kyberživota“ jsou stres, nespavost a nervozita, což jsou zase nejčastější spouštěče psychických poruch.
Je pochopitelné, že nejvíce jsou tímto vším ohroženy děti a mladí lidé. Osmá kapitola „Digitální dětství: beze smyslu a řeči“, resp. devátá s názvem „Digitální mládí: nepozorné, nevzdělané a nepohyblivé“ jsou nemilosrdnými obžalobami destruktivních účinků smartphonů, tabletů, interaktivních tabulí a jiných moderních přístrojů na ještě nevyzrálou a křehkou psychiku dětí. Lze se divit, že jsou pak u nich diagnostikovány duševní poruchy (autismus, hyperaktivita, dyslexie), které ještě nedávno nebyly známy?
Pro recenzenta je nemožné věnovat se nějak šířeji každé z nepřeberného množství informací, jimiž je kniha německého neurovědce doslova nabita. A tak už jenom heslovitě zmíním, že se čtenář dozví, co je to kyberfobie, kyberchondrie, digitální osamělost, pochopí spojitost mezi kybersexem a enormním nárůstem pohlavních nemocí...
Kybernemoc! je kniha, která by neměla uniknout pozornosti odpovědných rodičů a učitelů stejně tak jako těch, kdo se chtějí o odvrácené straně digitálních technologií dovědět víc, než je jim jednostranně servírováno mainstreamovými médii. Publikační aktivity Manfreda Spitzera, charakteristické nekonformními postoji a „plaváním proti proudu“ ustálených názorových trendů, si vždy nacházely čtenáře mezi inteligentními a zvídavými lidmi a ani u jeho zatím poslední knihy tomu určitě nebude jinak.
Autor: Jan Hofírek
Autor: Jan Hofírek
