Vaše knihy jsou o životě, o vztazích mezi lidmi, o humorných, uvěřitelných i neuvěřitelných situacích, které člověk může zažít na vlastní kůži, nebo být jejich svědkem. Je vaše nejnovější kniha Gazely laděna v podobném duchu?
Ano. Fascinuje mě skutečný svět, ve kterém žijeme. Rád si představuju, jak bych v románových situacích reagoval, kdyby se staly mně. Přitahuje mě uvěřitelná realističnost. Fantasy, sci-fi nebo detektivky mě nechávají chladným, protože jejich světy jsou umělé, nereálné nebo neadekvátně nasáknuté zločiny. Vraždy mě nezajímají, protože nejsou součástí mé životní zkušenosti. Naopak mám rád třeba filmové a televizní dokumenty. Příběhy, které se skutečně staly. Můj nový román Gazely se odehrává v současnosti v Praze. Tady už skoro třicet let žiju, ve městě, které je po Olomouci mým druhým domovem. To, co v tom románu tři hlavní hrdinky během jednoho týdne zažijí, je sice svým způsobem výjimečné, možná až neuvěřitelné, ale zároveň vlastně všední. Něco podobného může zažít každý z nás.
Nacházíte pro svá díla inspiraci v reálných situacích?
Někdy ano, ale málokdy. Spíš mě baví vymýšlet si situace vlastní, u kterých čtenáři váhají, jestli se třeba skutečně nestaly. Jsem nadšený modelář vymyšlených dějů. Fantazíruju tak rád, že když mi někdo chce vyprávět nějaký svůj zajímavý příběh, většinou ho ani nechci slyšet. V každé ze svých knih jsem ovšem použil i nějakou situaci, kterou zažil někdo z mého okolí a vyprávěl mi ji. Zpravidla jsou to tak neuvěřitelné příhody, že mě fascinují tím, že se skutečně staly.
Prozraďte nám něco o hlavních hrdinkách vaší nové knihy. Jaké jsou?
Nerad cokoli prozrazuju. Hrozně dlouho jsem systematicky splétal děj Gazel tak, aby si čtenářky a čtenáři ty tři kamarádky postupně zamilovávali. Když něco vykecám, pokazím to seznamování skrz četbu. Ale můžu říct, že i když jsou v mnoha ohledech Helena, Karolína a Šárka rozdílné, v něčem se podobají. Za žádných okolností se nevzdávají. A při hledání životního štěstí se snaží být aktivní, a ne pasivní. To mi na nich imponuje. A ještě můžu prozradit, že je jim pětačtyřicet a kamarádily spolu už ve třídě na gymnáziu, kam chodily společně s Prvokem, Šampónem, Tečkou a Karlem.
Bylo pro vás jako pro muže obtížné vyprávět příběh o třech ženách?
Bylo dobrodružné představovat si, jak ženy uvažují, co cítí, co jim vadí, nebo po čem naopak touží. Vždycky, když vymýšlím příběh, do každé z postav se vžívám, jako bych to byl já sám. Tentokrát to bylo o to zábavnější, že jsem v těch představách neměl penis a musel jsem autenticky jednat jako manželka, matka, dcera, milenka nebo pracovní kolegyně. Bavilo mě být ve své fantazii ženou. Ohromně mě to osvěžilo. Občas jsem ale potřeboval pomoc mé ženy nebo mých kamarádek, abych si vyjasnil něco, s čím jako muž nemám žádnou zkušenost. Je jasné, že nikdy nebudu ve své empatii k ženám tak přesný jako by byla autorka-žena. Ale o to mi ani nešlo. Ten román je mou nadšenou exkurzí do světa, který mě vždycky strašně přitahoval právě proto, že ho nemůžu jako muž beze zbytku pochopit.
Je nová kniha určená především čtenářkám?
Ne. Stejně jako Prvok nebyl románem pro muže. S určitou nadsázkou se dá říct, že o štěstí mužů do značné míry rozhodují jejich vztahy k ženám. A naopak to platí taky. Jedno pohlaví bez druhého nemůže spokojeně existovat. Tak to příroda zařídila. Všichni hrajeme zábavnou a někdy bolestivou vztahovou životní hru. A já jsem o poločase zkusil převléct dres a hrát chvíli za opačné pohlaví. Byl to výjimečný zážitek, o kterém podávám zprávu jak čtenářkám, tak čtenářům.
Konzultujete své nápady na knihu s rodinou?
Jen s manželkou. Dcera je ještě malá a syn nečte. Je mu sedmnáct a láká ho dobrodružství, příroda a sport. Literatura ho vůbec nezajímá. Takže nečetl ani žádnou z mých knih. Moje žena Martina je ale mým kreativním parťákem. Čte po mně opakovaně každou kapitolu, upozorňuje mě na slabá místa nebo rozpory a poskytuje mi první zpětnou vazbu, bez které bych byl nesvůj.
Jak se stavíte ke kritice svých knih? Mám na mysli kritiku pozitivní i negativní.
Velmi důsledně se zabývám všemi kritickými připomínkami, které k textu získám během práce od své ženy, vydavatele a přátel. V době psaní vnímám kritiku jako možnost vylepšení. To mě baví. Někdy jsem nešťastný, že něco nefunguje, jak jsem doufal, ale rychle to opravím a mám radost, že mě někdo upozornil na nějaký nedostatek. Jakmile ovšem knihu dokončím, vyhýbám se četbě reakcí čtenářů a nečtu zveřejněné kritiky a hodnocení. Jsem příliš zranitelný. Mrzí mě, když se někomu má práce nelíbí. Je mi z toho úzko. Všichni moji přátelé a okolí to ví a záměrně mě o kritice neinformují, abych nebyl nešťastný. Pozitivní reakce vnímám hlavně na ulici, když mě lidi zastavují. Nebo na ně natrefím na mých profilech na sociálních sítích.
Vždy, když někde narazím na vaši fotografii, ať už v tištěných časopisech, v online médiích, na bannerech v ulicích… srší z ní energie a nadšení. Na fotkách se neusmíváte, ale přímo smějete. Jste od přírody optimista?
Ani ne. Nemám tendenci hodnotit realitu a vyhlídky na budoucnost s nadšenou pozitivitou. Spíš bych řekl, že jsem opatrný realista. Jeden slavný filozof v šedesátých letech prohlásil, že optimismus je jen jistou formou neinformovanosti. To je půvabný bonmot. Já se rád směju, protože mám rád lidi a je mi na světě dobře. Jsem šťastnej, že tu můžu být. Proto se tak tlemím.
Letos jste prodal milion výtisků svých knih. Jaký je to pocit?
Přiznám se, že v souvislosti s tím číslem žádný zvláštní pocit neprožívám. Už několik let mám velkou radost, že čtenáře a čtenářky zajímá moje práce. Že se těší na moje nové příběhy. Že jsou zvědaví na to, co vymyslím. Zažil jsem totiž i poměrně dlouhou dobu, kdy na mou práci nikdo zvědavý nebyl. Takže si toho teď vážím. Nejsem ale soutěživý typ a nemívám triumfální nálady. Kvantifikace úspěchu manifestovaná množstvím prodaných knih mi zas až tolik neimponuje. Ano, blesklo mi hlavou, že jsem pašák, že se mi to povedlo, ale euforii nepropadám. Mám jiné cíle. Lovím ve své fantazii krásné okamžiky a zaznamenávám je. Především bych si moc přál, aby mě vymýšlení a psaní ještě dlouho těšilo a naplňovalo mě dobrým životním pocitem, že nejsem na světě sám a lidi mi rozumí. Nechci vyhořet a začít čtenáře i sebe nudit. Záleží mi na tom, abych se mohl cítit ve společnosti užitečný. Třeba tím, že bavím lidi.
Jakou literaturu čtete vy sám?
Beletrii bohužel nedokážu číst žádnou. Naposledy jsem před pětadvaceti lety přečetl Bílou velrybu Hermanna Melvilla. Od té doby čtu jen zprávy a odborné komentáře k aktuálnímu dění ve světě. Občas si rád přečtu zajímavý rozhovor nebo nějakou antropologickou nebo sociologickou studii. Baví mě sledovat svět. Jak funguje. Jak se v něm lidem žije. Protože sám pořád něco vymýšlím, vymyšlené děje mě ve volném čase unavují. Téměř každý den spřádám z písmen na notebooku nějaký příběh. Když mám volno, nedokážu vstřebávat příběhy jiných autorů. I když mě velice zajímá, o čem kdo píše. To mi ale většinou jen ve zkratce poví moje žena, která čte beletrii ráda. Já jsem jako cukrář. Celý den peču dorty, a neumím si představit, že bych se večer do nějakého s chutí zakousl. Už jen myšlenka na sladké mě znechucuje. Jsem vymyšlenými ději prostě přecpanej.
Stále si k snídani nejraději dopřáváte pochoutkový salát s „vykuchanou“ bagetou?
Ano, ano. Vyhrabu z křupavé bagety střídu a vzniklou dutinu nacpu pětadvaceti deky salátu z Libeřských lahůdek. Někdy mívám prasečí chvilky.
Text: Markéta Bolfová
Foto: Lenka Hatašová
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
