Za tím, že jste se stal spisovatelem, stojí tak trochu váš švagr. Je to tak? Jak to tehdy bylo s nápadem napsat román?
Vystudoval jsem filmovou režii. Na FAMU jsem si psal scénáře ke svým filmům, a když jsem v rámci magisterského studia chodil na semináře na divadelní fakultu, začal jsem taky psát divadelní komedie. Pak jsem se seznámil s producentem Michalem Hrubým, založili jsme divadlo Studio DVA a divadelní texty se staly mým hlavním autorským zájmem. Hned od začátku mi dělalo ohromnou radost, když se diváci smáli. Cítil jsem strašně příjemnou sounáležitost. Vřelost, porozumění a jedinečnost společně sdílených okamžiků. Kvůli touze po těch vzácných chvílích souznění s diváky jsem začínal psát čím dál častěji. Postupně jsem přestal režírovat cizí divadelní texty a teď režíruju už jen ty svoje, abych zbylý čas mohl věnovat vymýšlení nových příběhů. Ohromně mě to baví. Zlom pak nastal před třemi lety, kdy jsem švagrovi říkal, že píšu filmový scénář, a on mi navrhnul, jestli tu látku nechci spíš napsat jako knížku. Ivan totiž miluje knížky a založil právě vydavatelství Bourdon. Nikdy do té doby jsem knížky nepsal a pravděpodobně bych bez tohoto impulzu ani nezačal. Ale zkusil jsem napsat první kapitolu a nadchlo mě to. Úplně mě to pohltilo, protože jsem ucítil neomezené možnosti, které mi psaní románu nabízí. A rovnou jsem tomu propadl. Našetřil jsem si díky režírování televizního seriálu na to, abych mohl několik měsíců soustředěně psát, po první knížce jsem rovnou napsal druhou a z psaní beletrie se pro mě stala priorita. Úplně nekontrolovaně mě to vcuclo.Jaký je rozdíl mezi psaním scénáře ke hře či filmu a psaním knihy?
Zásadní. Divadelní texty i filmové scénáře jsou determinovány jak dramatickými pravidly, tak i realizačními možnostmi. Diktát dramatických pravidel je neúprosný. Například nic, co děj rozmělňuje nebo vytváří slepé dějové uličky, není akceptovatelné. Pokud autor nerespektuje zákonitosti psaní dramatického textu, diváci jeho nápady nepřijmou. Prostě se začnou nudit. A když si autor vymyslí například fantastický filmový příběh o dvou astronautech na Měsíci, pravděpodobně ho kvůli finanční náročnosti nikdy nenatočí. Pokud ovšem píšete knížku, můžete si dovolit prakticky cokoliv. Formálně i obsahově. Vše je dovoleno, žádná omezení vás nesvírají. S chutí vyprávím příběhy, které mají spoustu drobných mikrosituací, odboček, vsuvek a zajímavých okamžiků, které třeba nejsou důležité pro hlavní děj, ale osvěžují ho nečekanými chutěmi. A to si můžu dovolit jen při psaní románu.
Mají knihy Prvok, Šampón, Tečka a Karel a Malý pražský erotikon něco společného?
Mám rád lidi. Možná to zní hloupě, ale právě to mají moje knížky společné. A nemám rád nudu. A těší mě bavit čtenáře. A jsem netrpělivý. Štve mě, když se vyprávění vleče. Takže píšu stručně.I když má nakonec knížka třeba čtyři sta stran. A nejradši mám, když čtenář zapomene, že mu vyprávím příběh, a má pocit, že to, co čte, se skutečně stalo. Pokaždé, když píšu, zamiluju se do postav, jejichž životy vymýšlím. A doufám, že si je oblíbí i čtenáři. To mají mé knížky společné.
Říkáte, že máte rád, když se lidé smějí. V tomto duchu jsou vašeknihy napsány. Znamená to, že do příběhu se špatným koncem byste se nepustil?
Vůbec ne. Konec může být klidně smutný, ale důležité je především to, jestli ten život postav před ním byl krásný. Každý z nás přece umře. Všichni to víme a nikdo to nepovažuje za dobrý konec. A přesto milujeme život. Navzdory tomu konci. Přesvědčení, že příběh se smutným koncem nemůže být vtipný a zábavný, je zásadní, a dost rozšířený omyl.
Před dvěma roky jste přeběhl Staroměstské náměstí nahý. Jak vás to vůbec napadlo?
Vyhecoval jsem se a pokusil se splnit jeden z úkolů, které překonávali kamarádi v mé knížce Prvok, Šampon, Tečka a Karel. Ti si vymysleli hru s úkoly, aby zjistili, jestli už je nesežrala krize středního věku. Chtěli zjistit, jestli jsou ještě ve svých hlavách pod začínajícími šedinami stejně mladí, jako když maturovali a bavili se punkovými blbostmi. Při vymýšlení toho příběhu jsem se vážně začal zabývat myšlenkou, že bych měl jako autor taky sám sebe otestovat. A postupně to ve mně hlodalo tak moc, až jsem zjistil, že jestli se nesvléknu a nesplním to, co jsem postavám vymyslel, budu prostě srab. A tak jsem to udělal. A zažil jsem neuvěřitelně silný pocit euforie! Z toho, že jsem překonal své zábrany, porazil své ego a nebál se chovat jako idiot. Zkuste to taky! Ke stejnému testu jsem na svém webu vyzval i všechny čtenáře knížky. Je to parádní osvobozující zážitek.
Patří váš román Malý pražský erotikon do žánru erotické literatury?
Malý pražský erotikon je především knížka o lásce. Ano, přiznávám, je v ní dost lechtivých scén. A to především proto, že erotika prostě k lásce patří. Mou snahou ale nebylo čtenáře eroticky vzrušovat. Snažím se je bavit. rotika v sobě obsahuje choulostivou intimitu, okamžiky odhalení, zranitelnosti a křehkosti. Je v ní spousta komického potenciálu. A ten jsem se snažil využít. Řekl bych, že Malý pražský erotikon je vlastně romantická knížka o lidech, kteří touží po zamilovanosti a jejich touha je dostává někdy do komických a jindy do dojemně trpkých situací. Možná patří do žánru erotické literatury, ale rozhodně spíš té něžné.
Kdo patří k vašim oblíbeným spisovatelům?
Dřív to byli například Jorge Amado, Karel Čapek, Dostojevskij, Bunin, Hemingway nebo Čechov. Přiznám se ale, že beletrii jsem naposledy četl pod lavicí na gymnáziu. Už mnoho let vstřebávám jen literaturu faktu. Každý den totiž sám něco vymýšlím a potřebuju opustit svět fikce a nasávat něco z opravdového světa. Ze současných českých autorů mám rád třeba Karla Hvížďalu a jeho koncipované knižní rozhovory s různými zajímavými osobnostmi.
A taky mě baví číst slovenské fejetony Milana Lasici. A taky si rád knížkami jenom listuju. Třeba monografiemi výtvarníků. Vlastně každý večer usínám nad nějakou knížkou. Docela často i básnickou. Například Jiří Žáček psal v osmdesátých letech nádherné básně, které jsou mi svou poetikou hodně blízké.
Máte v plánu napsat další knihu? Nebo už jste dokonce začal?
Ano, brzy začnu psát třetí román. Už se ve mně pomalu rodí a strašně se na něj těším. Téma je jasné a klíčí už dlouho. A nedávno jsem dostal i zásadní nápad, jak ho zpracovat. Jestli to nějak nepokazím, bude z toho fantastická knížka. Ale nemůžu nic prozradit, protože ten nápad je tak dobrý, že opravdu nevím, jestli ho dokážu zkrotit a neutopit se v něm. To je vždycky hodně napínavé a nevyplácí se moc chlubit ještě neulovenou kořistí. Tak mi, prosím, držte palce!
Text: Kateřina Žídková
Foto: Luděk Pravda