Jak dlouho jsi na knize pracoval a co bylo při práci na textu nejtěžší? Když se to vezme od prvního škrábance v sešitu po poslední úpravy, trvalo to nějaké čtyři roky. Obecně mám se psaním takový ten milostně-nenávistný vztah. Občas je to peklo, když přijde zásek v zápletce, dějový kiks, který nedokážu opravit, nebo scéna, která pořád ne a ne fungovat tak, jak bych chtěl. To pak vrážím do zdí, kudy chodím, jak se to snažím vymyslet. Ale nic se nevyrovná tomu, když to pak konečně jednou přijde, všechno to zaklapne do sebe a vy koukáte na monitor a říkáte si „jo, to je ono“.
Je ti dvacet tři let, to pro většinu lidí není věk, kdy napíšou téměř šestisetstránkový román. Co tě vedlo k tomu, že ses do psaní knihy pustil?
Já jsem původně vůbec nechtěl psát román. Bylo mi tehdy asi osmnáct a pátrali jsme s kamarády, se kterými jsem hrál vyprávěcí RPG (hry na hrdiny), po nějakém novém herním světě, ve kterém bychom mohli hrát. A já jsem přišel s tím, že bych přece mohl nějaký svět vymyslet úplně od píky. Tehdy se mi začaly v hlavě rýsovat úplně první nástřely toho, jak by vesmír Projektu Kronos měl vypadat: městské prostředí; špinavý svět, který hráče zvládne překvapit i nadchnout a zároveň jim bude připadat důvěrně známý; a samozřejmě şehirové, kolem kterých se celá kniha točí – ti byli původně „povoláním“, které si hráči mohli zvolit při vytváření svých postav, šlo vlastně o takové „městské mágy“.
Nějakou dobu jsem se piplal s vytvářením pravidel, ale postupně jsem čím dál víc sklouzával k tomu, že jsem místo herních mechanik sepisoval krátké povídky o různých postavách, které se mi při tom psaní v hlavě prostě tak nějak vylíhly. To je něco, co v příručkách s pravidly pro vyprávěcí RPG najdete zcela běžně, slouží to jako inspirace, názorné ukázky… Psal jsem si ty scény ručně na zadní stránky sešitů ve škole, dal jsem je přečíst pár kamarádům, líbilo se jim to… A já si najednou uvědomil, že s těmi postavami chci prožít celý příběh. A skončilo to jako šestisetstránkový román – a to jsme teprve na začátku.
Silným motivem tvé knihy je samotné město Attiona. Souvisí zájem o vztah člověka a jeho města, o prostředí, kde žije, s tím, že máš vystudovanou sociologii? Co pro tebe město představuje?
Na rovinu? Na škole jsem se jednou přihlásil na seminář o sociologii města. Vzdal jsem to po dvou přednáškách. V jiných ohledech pro mě bylo moje studium velkou inspirací, tohle byla vážně nuda… Já jsem vyrůstal v Rudné u Prahy, to je takové satelitní městečko v okresu Praha-západ, a do hlavního města jsem začal dojíždět až v jedenácti na gymnázium. A to město mi úplně učarovalo.
Od té doby už jsem pár jiných velkoměst navštívil – a inspirací pro Attionu byla pochopitelně především ta americká, jmenovitě New York –, ale k Praze chovám stále ty nejvřelejší city. A právě to jsem se pokusil do knížky přenést. Attiona City není lokací, je postavou. A Jason k ní má silný vztah, ačkoli to není vztah jako k jiné lidské bytosti, ale spíše vztah k onomu geniu loci; je to ten pocit, který vás přepadne, když se díváte na Vltavu z železničního mostu a za vámi řinčí vlak nebo když vás někdo poleje pivem na půlnoční náplavce. Nebo když třetí den za sebou čekáte na noční tramvaj na Lazarské, stepujete mezi ostatními dětmi noci a dochází vám, že v tomhle městě se každým dnem odehrává tolik fascinujících příběhů, že by se jimi dal popsat všechen papír světa.
Málokdy si člověk najde čas si uvědomit, jak titěrnou součástí světa ve skutečnosti je. Ale mám za to, že v nočním městě je to vždycky o něco snazší. Města jsou světy samy pro sebe, světy, které je snadné milovat, ještě snazší nenávidět, ale je sakra těžké k nim nechovat úctu.
Foto:
© Josefína Rašilovová
